Generace Z bez něj nemůže žít, mileniálové se učí pomaleji a boomers vůbec neví o co jde. Tvořit na sociální sítí TikTok přitom může úplně každý, není to vůbec tak složité, jak to vypadá. Když budete šikovní, dá se na TikToku dokonce i slušně vydělat. Proto přinášíme tipy, jak na této moderní sociální síti přidávat obsah, který bude oblíbený. Máme pro vás nápady na TikTok videa, se kterými oslovíte své fanoušky.
Pokračování textu Nápady na TikTok videa: Jaká videa točit a zaujmout publikum?
Copywriting je obor, který je rok od roku více a více na vzestupu. Ať už se jedná o koníček, pasivní příjem nebo o hlavní pracovní poměr. Výhodou je velká všestrannost. Ať už píšete články přímo pro klienty nebo prodáváte svou tvorbu „ze šuplíku“, v tomto článku máme pár rad, jak lépe prodávat, jak své články více konkretizovat a jak se zaměřit na svou cílovou skupinu.
Copywriting dnes uplatníte u celé řady internetového marketingu. Mnozí přemýšlí o tom, jak vydělat blogováním a existuje celá řada způsobů od poskytnutí reklamního prostoru, přes affiliate či vytvoření e-shopu. Internetový obchod a tzv. eshop podnikání totiž není jen o produktech, ale marketing a konkrétně popisky produktů udělají mnoho. Copywriting uplatníte i pro správu sociálních sítí ať už jste na Facebooku, Instagramu nebo YouTube.
Díky copywritingu můžete pracovat na dálku a zkusit si život digitálního nomáda.
Dobrý copywriter má přesah do oblastí jaké je SEO (optimalizace textu pro vyhledávače), linkbuilding a prodej. Hlavní jeho dovedností je ale přesvědčivý, chytlavý a dobře čtivý text. Pokud přemýšlíte o tom, jak se stát copywriterem anebo zlepšit své dovednosti, podívejte se na těchto 10 tipů, jak psát lepší prodejní texty.
Copywriting je především o tom, předat důležité a pravdivé informace k určitému tématu čtivou formou. Články by měly být přehledné a konkrétní. Nepleťte si copywriting s tvůrčím psaním. Články nemusí být za každou cenu zábavné, vtipné a originální.
Pokud nepíšete vyloženě článek pro odbornou veřejnost, pokuste se být co nejvíce srozumitelní. Je dobře, když o tématu víte hodně. Snažte se ale psát tak, aby vás lidé chápali a nemuseli si polovinu výrazů vyhledávat pak dále na internetu.
Důležité je myslet na cílovou skupinu. Uvědomte si, pro koho článek píšete a zaměřte se na to. Jsou určité rozdíly mezi psaním pro laiky a odborníky. Stejně tak jsou rozdíly i ve věkových kategoriích. Zkuste se vžít do vaší cílové skupiny, bude se vám určitě lépe psát.
Barvité a rozvinuté věty určitě vypadají skvěle, ale nezapomeňte, že většina klientů chce především fakta a konkrétnost. Údernost můžete do vašich textů přidat hlavně slovesy. Pokud potřebujete nahnat počet slov, raději se snažte získat další informace k tématu. Nenatahujte zbytečná souvětí. Text pak ztrácí na srozumitelnosti.
Určitě nezapomeňte na formátování a následnou grafickou úpravu textu. Vzhled by měl klienta povzbudit do čtení, ne ho odehnat svou nepřehledností. Měl by být logicky členěný a dobře čitelný. Používejte odstavce, nadpisy a zvýrazněte důležité pasáže.
Použití fotografií dodá vašemu textu na atraktivitě. Nicméně dávejte pozor, ať používáte buďto své vlastní fotografie nebo obrázky volné pro komerční použití. Na internetu existují databáze, kde je možné tyto fotografie najít a u některých není nutno ani uvádět zdroj.
Tento bod souvisí s určením cílové skupiny. Pokud píšete přímo pro klienta, zaměřte se na něj. Zamyslete se nad tím, jaké přínosy pro něj text může mít a toho se držte. Někdy je mnohem lepší držet se tohoto postupu, než se přílišně zaměřovat na popis produktu.
Ne pro každého copywritera platí to samé. Sledujte tak sami, co sedí právě vám a jaké články jdou nejvíce na odbyt. Některé prodáte hned, některé vám mohou viset na prodej i měsíce. Také sledujte poptávku. Co lidi zrovna zajímá? Co se čte nejvíce? Existují témata, která se prodávají častěji. Patří mezi ně především finance a automobilový průmysl.
Tento tip platí především pro začínající copywritery. Ze začátku se můžete setkat s tím, že se nebudou články prodávat tak, jak byste si přáli. Vytrvejte a uvidíte, že se to po čase zlomí.
Čím více článků na prodej máte, tím větší je pravděpodobnost, že bude vaše práce na očích, že si články někdo koupí a nabídne vám další spolupráci. Stejně tak se psaním zdokonalujete, ať už se jedná o stručné a trefné vyjadřování nebo gramatiku.
Copywriting je skvělá příležitost, jak trávit volný čas, pokud rádi píšete. Stejně tak se z tohoto koníčku může stát pěkný pasivní příjem. Nejeden profesionální copywriter začínal právě takto. Nebojte se tak usednout za klávesnici a zkusit to!
Není těžké je spatřit. Naopak, při procházce centrem Prahy je prakticky nemožné nenarazit alespoň na dvě tři skupinky. Řeč je samozřejmě o buskerech, potulných umělcích. Od charizmatických kytaristů až po tajemné indiány, vyluzující na prapodivně vypadající nástroje ještě prapodivněji znějící zvuky, tito lidé si zvolili alternativní životní cestu – vydělávat tím, co je baví. Umění v ulicích města – busking – totiž není zdaleka jen výsadou bezdomovců a žebráků, jak si někteří lidé myslí, a právě v historických centrech měst mnohokrát potkáte performery, kteří vám svými schopnostmi vyrazí dech.
Fotografie “Busking. / Música en la calle.” od “Simon Harrod” licencovaná pod CC BY 2.0.
Busking je definovaný jako „provozování jakékoliv umělecké pouliční produkce spojené s dobrovolnou odměnou kolemjdoucích“. Právě „dobrovolnou“ je zde velmi podstatné. Opravdový busker – ne žebrák! – vás nikdy nebude přesvědčovat, abyste mu přispěli na jeho živobytí. To patří ke kodexu, stejně jako pravidlo o hraní maximálně jednu hodinu na daném místě nebo zásada „neblokovat dopravu a vchody do budov“.
Jedná se tedy o jakoukoliv uměleckou pouliční produkci. To tedy v praxi znamená, že mezi buskery se neřadí zdaleka jen muzikanti. Mezi nejznámější způsoby jiné umělecké produkce patří například mimové, žongléři nebo v posledních pěti letech velmi oblíbený obří bublifuk. Tento druh umění spočívá „pouze“ ve vytváření bublin gigantických rozměrů pomocí speciální mýdlové směsi a provázků. To zní jednoduše, ne?
Hudba je ale samozřejmě stále nejtypičtějším představitelem vydělávání na ulici. Abych podpořil své předchozí tvrzení o talentech z ulic, uvedu pár příkladů lidí, kteří se „z dlažby“ dostali až na pódia vyprodaných stadionů:
Tato fenomenální francouzská zpěvačka šansonů, známá v pařížských klubech pod pseudonymem „vrabčák“ (měřila pouze 142 centimetrů) se poprvé objevila na ulici jako součást vystoupení jejího otce. Vyrůstala ve stínech pařížských bulvárů a až v jejích dvaceti letech si jí všiml Louis Leplée, majitel jednoho z nočních klubů. To co z Edith vzešlo je asi dnes každému jasné.
Jeden ze zakladatelů a hlavní kytarista kultovní psychedelické skupiny Pink Floyd. Se Sydem Barettem (díky kterému mimochodem vznikla notoricky známá skladba Wish you were here) strávil mládí na střední škole, ve dvaceti letech se rozhodl jet vydělávat do Španělska hraním na ulici. To, co si vydělal, mu ale tak akorát stačilo na živobytí, a proto kariéru pouličního umělce brzy vzdal.
Irský folkový zpěvák, jehož kariéra startovala v rockové formaci Juniper. Poté, co nahráli pouze dvě EP a nezdálo se, že by kapela měla potenciál, odstěhoval se Damien do Toskánska, kde se rok živil hraním na ulici. To, že se veřejného vystupování mimo stadiony a pódia nebojí ani dnes, dokazuje toto video.
S pouličním uměním může začít prakticky každý. Vymlouvat se na nedostatek talentu a hudebního sluchu je naprosto mimo mísu – i kdybyste na tom byli opravdu tak zle, a to pravděpodobně nejste, stát jako socha natřená zlatě dokáže s dostatkem tréninku každý. Na závěr pár rad. Trénujte. Udělat chybu při vystoupení může každý, ale když bude váš výkon vypadat stylem co-minuta-to-chyba, přestane to diváky bavit. Zjistěte si pravidla místa, kde chcete své umění provozovat. Vyhlášky ohledně pouličního vystupování se liší nejen stát od státu, ale i město od města – a konflikty s policií jsou nepříjemná mrzutost. A hlavně – bavte se. Umění má být především vaším osobním projevem. Užívejte si ho a uvidíte, že si díky vám užije i okolí. Přeji vám hodně štěstí.
[box type=“shadow“ ]Připadá vám, že máte v životě stále méně času? Připadáte si, že dennodenně běháte jak o život a přeci toho stihnete, tak málo? Koukáte na hodinové ručičky a nestačíte se divit, jak neskutečnou rychlostí ubíhají? Den ode dne? Řešením je realistická organizace času a určení priorit.[/box]
Organizování času je vlastně organizování našeho života. Znamená to udělat si čas na všechny naše priority včetně rodinné zábavy, relaxace, sportu, dalšího vzdělávání či vydělávání peněz. Zdá se vám myšlenka, že byste toto vše mohli stihnout lákavá, nebo vás snad děsí? Možná budete muset některé části svého rozvrhu zredukovat, ale nebojte se, nebudou vám vůbec scházet. Jenom ze svého života, vyhoďte aktivity, které vám užírají energii a marní čas.
Šťastní lidé svůj čas využívají dobře, zatímco nespokojení lidé ho ztrácejí nepotřebnými činnostmi, jako je bezmyšlenkovité sledování televize, či celodenní brouzdání po sociálních sítích, které jim následně ubírají sebevědomí, energii i životní elán.
Prvním krokem na cestě k získání kontroly nad svým časem je identifikovat své priority a vypsat si je na seznam. Je to jediný způsob, jak zjistit, zda neztrácíte čas. Napište si, co je konkrétně pro vás důležité. Pouze pro vás. Prioritou může být práce, láska, děti, osobní zdraví. Cíle jsou pak detailní body, které spadají pod priority. Například cílem priority zdraví, může být cvičit 30 minut třikrát do týdne.
Dalším krokem k tomu jak dosáhnout kontroly nad svým časem, je: sepsat si časovou inventuru, abyste přesně věděli, čím v současnosti trávíte čas. Seznam si piště během celého týdne například po hodině, či jak vám to bude vyhovovat.
Seznam může vypadat následovně:
9.00 – vstávám, snídaně
10.00 – úklid bytu
11.00 – nákup potravin
12.00 – Koukala jsem na televizi
12.30 – telefonát s přítelkyní
…
…
Uvědomte si, že na zemi máte určitý počet let, pokud chcete uskutečnit své cíle, je na čase s nimi začít.
Nyní když máte jasno ve svých prioritách a časovém plánu, je čas uzavřít smlouvu sám se sebou. Na kus papíru si napište vaše priority, následně cíle a postupné krůčky, které je ke splnění nezbytné udělat. Aby jste se cítili skutečně „zavázáni“ a své cíle jednou pro vždy dotáhli do zdárného konce, udělejte následující: Papír podepište svým vlastním jménem a napište na něj datum, do kdy má být váš cíl vyhotoven. Poté si ho pověste na místo, které máte stále na očích a kde ho minimálně třikrát za den uvidíte. Jako poslední si slibte, že nedovolíte nikomu, aby vám stál v cestě!
Většina stresu pochází z toho, jakým způsobem interpretujeme náš svět. Stresují nás telefonní hovory, násilí a trestné činy, informační přetížení, předhánění se na sociálních sítích jeden před druhým, milióny představ dokonalých mužů a žen s dokonalými tvářemi a těly.
Od dětství nám rodina, přátelé, známí, média podsouvali, jak máme myslet a jak se máme chovat. Naše reakce byli ovlivněni skupinami lidí, které do našich mozků vtiskli předepsané vzorce chování, ačkoliv do nás vůbec neviděli. Nevěděli, jací jsme, co chceme. Věřte, že pokud vypudíme některé z těchto vetřelců, náš stres opadne a život bude daleko lehčí, nebo alespoň daleko snesitelnější.
Za stresem se můžou skrývat cíle, jichž nelze dosáhnout, nedostatek osobní zodpovědnosti přehnané nároky a očekávání druhých, vlastní lenost, nebo potřeba obvinit někoho, nebo něco jiného za problémy v našem životě. Každý, kdo slyší slovo stres, myslí si, že jde o něco negativního, strašného, škodlivého.
Stres je však i pozitivní. Existuje mnoho věcí, které jsou důležité a k nimž nás přiměje právě stres. Bez stresu byste byli jen bezduché pecky. Mrtvoly. Nic byste nedělali, vůbec byste nevstali z postele, jen byste tam leželi, neuměli byste nic, nic by vás nebavilo, neměli byste potřebu něco dělat, neměli byste občasné potřebné životní napětí, adrenalin, zážitky. Nežili byste.
Stres lze často využít jako příležitost k osobnímu růstu, pružnosti a legraci. Můžete se naučit využívat humor k přehodnocení stresové situace. Naučit se na věci nahlížet ze zcela jiné perspektivy.
Jeden ze způsobů, jak zmírnit stres ve vašem životě je dívat se na jednotlivé části vašeho života jako na televizní komedii, v níž hrajete hlavní roli. Pro pobavení můžete sledovat slavné herecké hvězdy, ale stejně tak se kdykoli můžete přepnout na vaši životní komedii. Vy jste svým zábavním centrem, všechno, co jen musíte dělat, je účinkovat.
Naše kultura se často zaměřuje, jen na to špatné v lidech, ale to neznamená, že vy to musíte mít zrovna tak. Jeden z největších darů, jaký sami sobě můžeme dát je uvědomit si, že nejste středobodem vesmíru. Nikdo nevybral právě vás, jako osobu, na kterou se budou valit stresující záležitosti. Nikdo nikoho nepověřil, aby vás obtěžoval. Pochopení téhle skutečnosti nám dává svobodu v tom, že nejsme připoutání k životu, který nám nedává možnost volby. Také nám to pomůže v tom, abychom se dokázali koukat na okolní věci lehčím způsobem.
Na věci se můžeme dívat jako na sklenici, je buď z poloviny prázdná, nebo z poloviny plná. A proč byste si museli vybírat z těch dvou možností? Nalejte si plnou. Vaše sklenice bude vždycky plná, když si začnete uvědomovat obyčejná potěšení, když se nebudete nechávat uhánět konzumním světem a srovnávat se s druhými. Dělejte, co si vy sami přejete a co máte rádi. Následujte své potřeby.
Je škoda, že většina lidí si radost škatulkuje a nechává si ji na víkendy, oslavy, nebo na dovolenou. Těšte se z výsledků, jakých jste dosáhli, radujte se z partnerova štěstí, ty čokoládové bonbony, to šampaňské byste měli mít po ruce častěji. Nemyslete si, že na zvláštní příležitosti se musí čekat, abyste se mohli v životě těšit. Alespoň jednou týdně si nějakou dopřejte, věnujte se sami sobě, rodině nebo partnerovi.
Dopřejte si ty „stimulanty“, které váš těší. Pro někoho je to zajímavé čtení společně s šálkem černého čaje, pro jiného posezení s přítelem se sklenicí vína, relaxace v sauně, procházka na čerstvém vzduchu, zajímavá přednáška, uvařte ten výtečný pokrm, kupte si ten luxusní parfém po kterém už tak dlouho toužíte, ta nová halenka, počítačová hra, jděte si pro nové číslo vašeho oblíbeného časopisu. Dopřejte si tyto věci, ale za jedné podmínky, buďte neskutečně odolní a odmítejte sebelítost.
Dítě se směje více než dvěstěkrát denně. Když dospíváme tento počet se změní na dvanáct denně, nebo ještě méně. Během dospívání je nám totiž kázáno, abychom brali věci vážně. Výsledkem pak bohužel je, že někdy trpíme smrtelnou vážností a naše svaly potřebné k smíchu zakrňují. Samozřejmě jsou určité situace, kdy se smích nehodí, ale když nemusíte trpět tak netrpte. Uvědomte si, že jen vy sami určujete, jaké množství stresu si k sobě připustíte.
[box type=“shadow“ ]I ty nejlepší nápady můžete házet jako hrách na stěnu, pokud je nepodáte sebevědomým a důvěryhodným způsobem. Tento článek, se netýká toho, co byste měli říkat, ale toho, jak byste to měli říkat. Jde o volbu slov, tónu hlasu, rychlosti řeči a organizaci myšlenek. Každý z těchto faktorů částečně přispívá k tomu, jak se na vás ostatní dívají. Pamatujte, že váš projev se spolu s vaším vzhledem podílí na tom, jak důvěryhodně působíte na ostatní, více než z 90%.[/box]
V tomto článku se jedná o chyby v projevech se kterými se setkávají spíše ženy a mnohdy je tak sabotována jejich kariéra, neznamená to všem, že by se v některých bodech nemohli najít i muži …
Pokud svůj projev zahajujete úvodní řečí, snažte se, aby nebyla příliš zdlouhavá. Čím víc slov používáte, tím víc je vaše zpráva roztříštěnější a nepřehledná. Je tu také menší pravděpodobnost, že jí posluchač zaznamená.
Nejhorším doplňkem úvodní řeči také bývá zdlouhavé vysvětlování. Konečně se dostanete k hlavnímu bodu – a pak se znovu pustíte do ještě delšího vysvětlování, kdy už ostatní pravděpodobně nevnímají.
Větší počet slov zpravidla zjemňuje a ženy se také často obávají, aby jejich projev nebyl až příliš silný a působivý. Dalším důvodem je náš strach z toho, že jsme něco vynechali nebo podcenili, takže ve snaze o dokonalost v řeči pokračujeme.
Jako první řekněte to nejdůležitější. Než otevřete ústa, ujasněte si myšlenky za pomocí dvou otázek:
Vaše mantra by měla znít: Co je stručné, je sebevědomé. A co je stručné, je také většinou jasné a srozumitelné.
Pokud je vaše sdělení důležité, vyzkoušejte si jej nanečisto a zdokonalte jej za použití co nejmenšího počtu slov. Svoje vysvětlení zkraťte o 50 až 75%.
Snažte se také odolat vašemu vnitřnímu hlásku, který říká „nedostatečné“. Není nezbytně nutné sdělit ostatním vše, co k dané věci víte. V závislosti na úrovni vašich znalostí se to může zdát nedostatečné vám, ale ne ostatním. Jsou případy, kdy méně je více.
Nechci vás rozhodně nabádat k tomu, abyste slovo omlouvám se vymazali úplně ze svého slovníku. V žádném případě. Mám spíše na mysli, abyste se zbytečně neomlouvali za neúmyslné, nepodstatné neoprávněné či nedůležité chyby. Podrývá to totiž naši sebedůvěru a zároveň důvěru, kterou v nás mají ostatní.
Může jít například o drobný omyl, kterého jsme se dopustili. Co se týče takového typu omlouvání se, uchylují se k němu spíše více ženy. Je to naše druhá přirozenost a často se k ní uchylujeme místo toho, abychom ukázaly na pravý zdroj chyby – například špatnou komunikaci ze strany toho druhého. Tento přístup sice snižuje riziko konfliktů, ale zároveň vás staví do pozice toho, kdo chyboval, i když tomu tak ve skutečnosti vůbec být nemusí.
Začněte počítat případy, kdy se zbytečně omlouváte. Vědomě snižte jejich počet tím, že si své omluvy schováte na opravdu zásadní přešlapy. Když uděláte chybu, která stojí za omluvu, omluvte se jen jednou a přejděte do fáze řešení problému. Zbavte se nutkání omlouvat se pořád dokola a místo toho objektivně zhodnoťte, co se nepodařilo a jak to napravit.
[starlist]
[/starlist]
Svůj názor sdělte spíše jasnými a konkrétními slovy. Opět platí, že vyžádání názoru druhých vám pomůže zmírnit rázné vyjádření, aniž byste mu ubrala na platnosti. Na konci svého tvrzení tedy můžete říci: „Zajímalo by mě, co si o tom myslí ostatní.“
Mnozí lidé, kterým bylo dáno najevo, že moc mluví, mají obavy, aby jejich projev nezabral mnoho času. Mluvíme tedy rychle, abychom stihli všechno vypovědět ještě předtím, než nás někdo přeruší nebo řekne, že moc mluvíme.
Vaše důvěryhodnosti ovšem záleží z velké části na tom jak zníte. Závisí na tom kolikrát více než na obsahu řeči a je důležité, aby váš projev vyzařoval sebevědomí, přesnost a hloubku myšlenek.
Když budete mluvit rychle, dosáhnete pravého opaku. Uspěchaný projev může působit dojmem, že nejste příliš pečliví nebo že jste si projev nepromysleli, což pak vede k tomu, že posluchači zpochybňují správnost vašich informací.
Někomu se to může zdát přehnané, ale věřte, že to jak se vyjadřujeme, toho o nás, našich hodnotách a našich záměrech hodně říká. Nacvičte si tedy začínat věty oznamovacími frázemi v první osobě, jako například myslím, věřím, navrhuji, zamýšlím, chtěl/chtěla bych.
Pokud máte problém s tím, že mluvíte příliš potichu, představte si, že člověk nejdál od vás má problém se sluchem a mluvte tedy tak, aby vás slyšel. Pokud se vám často stává, že vás lidé žádají, abyste něco zopakovala nebo mluvila hlasitěji, berte to jako něco, co musíte napravit.
Doufám, že vám některé z těchto rad pomůžou a vy začnete brzo dosahovat svých kariérních cílů, nebo si alespoň vylepšíte svou pozici!
STANOVTE SI CÍLE
Člověk, který nemá cíle, jen bezduše proplouvá životem a nechá si všechno nasekat do cesty.
Pak ovšem nemůže čekat, že jeho sebedůvěra bude vysoká. Vypište si tedy své cíle na papír a formulujte je co nejkonkrétněji!
a) Napište si, čeho chcete dosáhnout následující půlrok (naučit se angličtinu, usmířit se s rodiči, s kamarády, získat určitou práci, začít číst knihy, přestat kouřit, zhubnout … )
b) Čeho chcete dosáhnout do dvou let (získat o čtvrtinu lepší plat, cítit se šťastněji, předělat byt … )
c) Co chcete dosáhnout cca do 10 let (umět kvalitně svou profesi, vybudovat firmu, řídit se sám sebou a nebrat ohled na ostatní …
HODNOTOVÝ SYSTÉM. NA ČEM VÁM ZÁLEŽÍ
Sepište si svůj vlastní žebříček hodnot. Jedině tak si potvrdíte co je pro vás opravdu důležité, na čem vám samotným opravdu záleží, a čím se budete následně řídit. Myslete na sebe, píšete ho vy. Neberte ohled na to, co je důležité pro ostatní. Jde tu o vás. O vaše hodnoty. Ať už je vaší hodnotou velká spokojená rodina, kariérní úspěch ve firmě, uznání od veřejnosti či plné břicho, vše je v pořádku a možné. Tak si to napište a řiďte se tím. I zde platí, čím konkrétnější, tím lepší a hlavně pro vás jasnější. Pomůže vám to k sebepotvrzení. Dostanete se tak blíž k vlastní osobě.
SEZNAMTE SE S RŮZNÝMI VRSTVAMI VAŠÍ OSOBNOSTI
a) Jaká je ideální verze vás samotných (nemluví sprostě, pracující, umět 8 jazyků, věří si, úspěšný v práci … cokoliv)
b) Jaká je skutečnost, jací jste, jak se cítíte (chytrý, hloupý, náročný, nejistý, výbušný, tlustý, trpělivý, závistivý, tolerantní, hubený, zábavný …)
c) Jací chcete být. Vždy je to něco mezi ideálním cílem a skutečností. Ideál je nedosažitelný, ale někde na cestě k němu je reálně zvládnutelný cíl. (např. Přestane používat ty nejhrubší výrazy, 2x týdně se hýbe … )
PROPOJTE CÍLE, HODNOTY A OSOBNOSTNÍ VLASTNOSTI
Vezměte si barevné tužky či zvýrazňovače. Zakroužkujte první cíl, k němu najděte odpovídající hodnotu a následně vlastnost s kategorií jaká je skutečnost a jací chcete být a označte je stejnou barvou. Například k cíli domluvit se anglicky se hodí hodnota vzdělání, třeba i vnitřní spokojenost a z vlastností například trpělivost, náročnost, silnější vůle …
Poté zapátrejte po rozporech, jestliže chcete mít hodně kamarádů, ovšem ve skutečnosti jste závistivý, je vaše vlastnost v rozporu s vaším cílem. Berte to jako cennou informaci a radu proto, aby jste se svou závistivost snažili redukovat. Zbavte se toho. Tímto krokem za pomocí zvýrazňovačů si uděláte pořádek ve svém směřování. Věřte, že věci psané na papíře dělají hodně. Řád a přehled jsou pro spokojenost nezbytné.
ZAČNĚTE SI UVĚDOMOVAT SITUACE, VE KTERÝCH ŘÍKÁTE NĚCO JINÉHO, NEŽ VNITŘNĚ CÍTÍTE. TO JE VELMI DŮLEŽITÉ
Nemám teď ovšem na mysli momenty, kdy to prakticky nejde. Například nadřízenému, nebo soudci neřeknete jaký to je lempl i kdybyste si to zcela upřímně mysleli. Případů, kdy to jde , je většina a na těch začněte pracovat pomocí pravidla: KDYŽ CHCI ŘÍCT ANO, ŘEKNU ANO. KDYŽ CHCI ŘÍCT NE, ŘEKNU NE. Nevrhejte se hned do nejhlubší vody, nehádejte se s nikým, zkrátka volně a svobodně vyjádřete svůj názor, to jak to cítíte. Když se vás někdo například zeptá: „Máš rád svíčkovou? Já ji zbožňuji.“ Pokud vy jí rádi nemáte, nebojte se, že přijdete o přízeň tazatele a odpovězte záporně v souladu s tím, jak to doopravdy cítíte. „Ne, nemusím ji, ale je pravda, že spousta lidí se po ní může utlouct.“ Nejprve se pouštějte do lehčích zvládnutelných situací a neodsuzujte se, když nedokážete upřímně projevit svůj názor v obtížnější situaci. Jen tréninkem se to bude zlepšovat. Postupně se k tomu dopracujete.
KDYŽ VÁS NĚKDO POCHVÁLÍ, KOUKNĚTE MU DO OČÍ A ŘEKNĚTE: DĚKUJI.
Žádné shazování a odmítání.
KAŽDÝ DEN SI PIŠTE, CO BUDETE DĚLAT V DEN NÁSLEDUJÍCÍ
Někomu stačí dvě tři poznámky, někdo si napíše věcí víc. Záleží na vás. Dbejte ovšem na to, aby tam byl alespoň jeden úkol, který vede k vaším cílům.
Toto je jednoduchý základ na kterém můžete začít stavět svou sebedůvěru. Mnoho lidí si článek ovšem přečte, a tím to pro ně končí. Časem zapomenou a jejich sebedůvěra stagnuje, nikam se nepohne. To, že nemáte čas, jsou jen výmluvy. Začněte hned!
[box type=“shadow“ ]Rodina je naší základní složkou, řekněme podstava, o kterou se opíráme, na niž doslova stojíme. Je důležité, aby nás podporovala, neboť i na ní záleží v oblasti našeho budoucího úspěchu. Rodina nám dává ty nejdůležitější poznatky, které využijeme v naší životní cestě. Jak už morální, psychické, sociální či ekonomické naplnění.[/box]
Dysfunkční rodina výše zmíněné náležitosti nesplňuje, přičemž děti pocházející z podobné rodiny, je postrádají. Dítě je ovlivněno výchovou a prostředím, ve kterém vyrůstá. Čímž se důsledkem této skutečnosti může stát, že bude směřovat po šlépějích svých rodičů a samo selže. Takovému směru říkáme determinismus.
Determinismus krásně vylíčil spisovatel Emil Zola ve svém díle Zabiják. Kde hlavni úlohu hraje alkohol. Dívce Naně, která je vychovávána v prostředí alkoholismu, osud proto nepřipravil nic lepšího, než potulný život prostitutky.
Fotografie „quarrel (18)“ od „Radha Madhava“ je licencována pod CC BY 2.0
Dítě vychováváno v dysfunkční rodině je značně determinováno tím, jak se jeho rodiče chovají. Snaží se je napodobit. Nechápe, že to co rodiče dělají je špatné a naopak si vytvářejí zlozvyky, jimž trpí i jeho rodina. Jak se říká, jsme takoví, s jakými lidmi přicházíme do styku. Není ovlivňován pouze vývoj dítěte, ale také i jeho psychické rozpoložení zažívá menší otřes. Což je způsobeno nevyrovnanými vztahy mezi rodiči, partnery.
Dítě na hádky svých rodičů reaguje velmi citlivě, nejzranitělnějším obdobím, je období zraní a změn, tudíž puberty a adolescence. Většina těchto děti se v budoucnosti chovají velmi zrbkle, mají problémy komunikovat s okolním prostředím, což se odráží v zaměstnáni. Trpí depresemi, pocitem úzkosti a méněcennosti. Maji problém se se sebou vyrovnat, proto útěchu hledají v drogách a alkoholu. A v narůstajících případech trestají v budoucnu i své děti.
Nikoli, samozřejmě závisí na síle osobnosti. Neboť my, lidé, jsme pravě ti, kteří držíme svůj osud ve svých rukách.
Naopak většina produktivních lidí, pochází z dysfunkčních rodin. Ponižování a výsměch, jak tvrdí úspěšní lidé, je naopak podnítilo k tomu, aby svůj život změnili a uspěli. Vždyť takový Henry Ford, školou nevzdělaný člověk, kterému se na jeho začátcích lide posmívali, vytvořil všem dostupný automobil. A ukázal, že nejde o to, odkud pocházíme a s kým vyrůstáme, naopak o to, v co věříme.
Často se obáváme vyzkoušet nové věci nebo vyzkoušet neobvyklé postupy. Obáváme se, že zkrátka neuspějeme. Strach z prohry je naším typickým lidským rysem a nikdo z nás nechce zažívat bolest z porážky. Bez porážek však úspěchu dosáhneme stěží.
Všichni jsme už zažili chuť porážky, když jsme se v životě pokoušeli dosáhnout některých věcí. A také víme, že z vlastních chyb se můžeme poučit a dosáhnout tak příště úspěchu. Když něco nového zkoušíme poprvé, je zde vždy velká pravděpodobnost, že se nám nezadaří. Dokonce i když máme zkušenosti a to správné know-how, neznamená to, že budeme nutně úspěšní. Jde hlavně o to, nepropadnout pocitu poraženectví a vytrvale věci zkoušet dál. Ovšem i těm co se nevzdávají a vytrvale na sobě pracují, se občas může stát, že neuspějí. V tomto případě bychom měli zjišťovat, proč se tak stalo a nepřestávat hledat to správné řešení.
Andrea měla zlost. Byla si jistá, že vymyslela nový způsob, který urychlí vyplácení peněz. Ve skutečnosti však tyto změny celý proces zpomalily. Cítila se hloupě a kritika, která padla na její osobu ze strany šéfa způsobila, že se cítila ještě hloupěji. Ovšem místo toho, aby celou věc vzdala, pokoušela se zjistit, kde je chyba. Došla k řešení, že nápad sám je dobrý a funkční, chyba tedy musela být v jeho implementaci. Stačilo jen znovu vyškolit úředníky a neúspěch se změnil v triumf.
Každá nová myšlenka představuje i určité riziko. U věci, která nebyla v minulosti vyzkoušena, vždy hrozí, že systém nebude fungovat přesně tak, jak bylo v našich představách. Zkuste tedy dopředu předpokládat a minimalizovat rizika, která by mohla nastat. Na škodu také není, mít v záloze alternativní řešení. Když nám selže nějaký plán, nebo koncept, obvykle upadneme do deprese a máme blízko k tomu, abychom všechno vzdali. Musíme se tedy vypořádat s tím, že ne všechno se vždy podaří a že čas od času musíme s neúspěchem počítat.
Andrea byla zničená. Byla si naprosto jistá, že její nápad urychlí vyplácení peněz. Ovšem navzdory jejímu úsilí to nefungovalo. „Jsem k ničemu,“ pomyslela si. Pokud by si Andrea udržela takový přístup, byla by nejen nešťastná, ale ani by se nemohla sebrat a pokusit se problém vyřešit.
Jak už bylo řečeno, musíme vzít na vědomí, že čas od času nás potká neúspěch, za což by se nikdo neměl stydět. Dyť neúspěch může být dalším krokem k úspěchu. Záleží jak se s ním vypořádáme a jak s ním naložíme. Záleží to na nás. V takové chvíli je dobré si připomenout všechny předchozí úspěchy, které mnohdy nastaly právě po podobných neúspěších. Neúspěch je dočasná záležitost. A když už jsme ho překonali minule, proč by jsme ho nepřekonali nyní?
Fotografie „Exhaustion“ od „Marc Parrish“ je licencována pod CC BY 2.0
Únava často vede k obavám a starostem a čím častěji se sní setkáváme, tím víc jsme unavení. Snižuje rovněž i fyzickou odolnost vůči nachlazení a stovkám dalších nemocí. Navíc může mít častá únava velmi negativní vliv na všechny oblasti našeho života. Jak je možné, že Winston Churchill ve svých sedmdesáti letech dokázal celé roky pracovat osmnáct hodin denně? Jak to vůbec dokázal? Do jedenácté dopoledne pracoval v posteli (diktoval příkazy, četl zprávy, telefonoval, vedl porady), po obědě si na hodinku zdříml, poté vstal a večer si znovu lehl a spal dvě hodiny. Zkrátka často odpočíval, takže byl čilý i dlouho po půlnoci.
Odpočinek neznamená nicnedělání. Během odpočinku se tělo spravuje. Hodinové zdřímnutí, plus šestihodinový spánek v noci, jsou cennější než osm hodin nepřerušovaného spánku. Jaktože Henry Ford ve svých osmdesáti letech vypadal stále tak skvěle a svěže? Nikdy nestál, když si mohl sednout, a nikdy neseděl, když si mohl lehnout. Při únavě hrají také velkou roli psychické faktory. Z mentálních příčin se člověk unaví nejvíce. K únavě z fyzického původu dochází jen velmi zřídka. Všichni jistě známe a sportovci to jen můžou potvrdit, že fyzická námaha je spíše nabíjí příjemným pocitem. Je pro ně drogou. A proto i únava zdravého člověka se sedavým zaměstnáním je na sto procent zapříčiněna psychickými faktory. Jaké jsou ty psychické faktory, které takového člověka unaví v sedavém zaměstnání? Je to nuda, nechuť k práci, spěch, obavy, starosti, pocit marnosti, nedocenění … A jak se tomu tedy bránit? Naučte se relaxovat. A to i při práci. Relaxovat můžete ve volných chvílích téměř všude. Zkuste tyto jednoduché relaxační cvičení dělat každý den a uvidíte výsledek!
Únavu může taktéž způsobovat nemožnost svěřit se druhým se svými problémy. To často vede k psychickému napětí a následně k fyzickým bolestem. Na léčivé síle slov, na možnosti se volně a otevřeně vypovídat je přeci do značné míry založena už psychoanalýza od dob S. Freuda. Mezi dobré návyky, umožňující zbavit se únavy a starosti velmi účinně funguje i čistý stůl. Takový, který je zbavený všech papírů, které se netýkají právě řešeného problému. Už jen pohled na stůl zasypaným korespondencí, zprávami, poznámkami a neskutečným množstvím papírů v člověku vyvolává zmatek, chaos, obavy a napětí.
Pacient požádal svého psychiatra, aby mu ukázal, co má v zásuvkách stolu. Lékař je otevřel a byly prázdné. Kromě psacích potřeb.
„Řekněte mi,“ ptal se pacient, „kde máte nevyřešené věci?“
„Jsou vyřešené.“
„A kde máte korespondencí?“ Vyzvídal dál pacient.
„Je vyřešená. Mám takový zvyk,dopis neodložím dřív, dokud na něj neodpovím. Vždycky sekretářce ihned nadiktuji odpověď.“
Později pacient doktorovi vyprávěl, jak mu tato příhoda změnila život. Jak on sám vyházel ze svého stolu přebytečné věci a jak teď všechny věci řeší okamžitě na místě. A jak díky tomu, že se mu nehromadí práce přestal mít i zdravotní problémy.
Mnozí podnikatelé se upracovali k smrti, protože se nenaučili rozdávat pokyny svým podřízeným. Všechno chtěli řešit sami …
Všichni určitě známe podobnou situaci. Představme si mladou dívku, která přijde unavená z práce, Bolí jí hlava a záda. Ani večeři nechce, chce se jí jen spát. Potom zazvoní telefon. Její přítel ji pozve, aby si šla někam zatancovat. Dívka okamžitě ožije rychle se obleče a běží do města. Tancuje do rána a když se vrátí domů, není vůbec unavená. Řada takovýchto podobných příkladů dokazuje, že citový postoj k věci je důležitější než fyzická námaha.
Co ale dělat, když práce opravdu není moc zajímavá? Jedna dívka zaměstnaná v ropné společnosti měla jednu z nejnudnějších prací: vyplňovala formuláře, zapisovala do nich čísla a statistické údaje. Byla to taková otrava, že se v rámci sebezáchovy rozhodla, udělat si tu práci zajímavější. Jak? Rozhodla se soutěžit – sama se sebou. Sečetla archy, které vyplnila ráno, a potom se snažila tento počet překonat odpoledne. Potom spočítala archy za celý den a druhý den se pokusila udělat víc. Výsledek? Zanedlouho překonala své kolegyně , a hlavně odstranila nudu.
Správnými myšlenkami a změnou mentálního přístupu, můžeme udělat každé zaměstnání zajímavější. Uvědomte si, že asi polovinu svého života v bdělém stavu strávíte na pracovišti. A když nenajdete štěstí v práci, možná ho nenajdete ani někde jinde. Zájem o práci nejen odpoutá vaši pozornost od osobních problémů a starostí, ale v konečném důsledku může vést k povýšení a zvýšení platu.
