Jubilejní 50.ročník filmového festivalu v Karlových Varech si nenechali ujít inspektoři České obchodní inspekce. Ti se zaměřili především na kontrolu stánkových prodejců, prodejcům občestveí, ubytovacích zařízení, atd.
85 kontrol a 41 pochybení
Statistiky nehovoří velmi příjemně. Z kontrolovaných 85 prodejců bylo zjištěno pochybení u 41 z nich. To je téměř 50% podíl.
Kontroly zaměřené na dodržování zásad poctivosti dopadly pro spotřebitele velmi nepříznivě.
Nejčastěji porušovali podnikatelé zákon o ochraně spotřebitele. Špatnou zprávou pro hosty karlovarských restaurací je, že ve většině případů se jednalo o závady zjištěné v celoročně provozovaných restauracích, nikoliv v sezónních stáncích s rychlým občerstvením.
Nejčastěji docházelo k porušení zákona o ochraně spotřebitele.
K méně závažným proviněním patřílo neseznámení spotřebitele s cenou.
Prodejci používali váhy, které neměly platné úřední povolení.
Prodejci používali necejchované sklo.
Srovnání s loňským ročníkem Mezinárodního filmového festivalu
Bohužel letošní ročník se nepříznivě podepsal právě nad morálkou a dodržováním právních předpisů ze strany prodejců. Došlo k 15% zhoršení co se týče počtu zjištěných nedostatků.
Ještě více nepříjemnou zprávou je pak zjištění, že nepochybovali jen stankoví prodejci, ale rovněž provozovatelé stálých restauračních zařízení.
Řada pokut bude vzhledem k opakovanému zjištění nedostatků udělena ve správním řízení.
Celá zpráva České obchodní inspekce o kontrole provedené na Mezinárodním filmovém festivalu je dostupná na této adrese.
Neztrácejme ani vteřinu, ten čas je ztracen, který nestráví člověk v hospodě!
Fotografie: Municipal Theatre of Cagli I“od“ David Barrle je licencována pod CC BY 2.0
Lidská tragikomedie je nejvýznamnější divadelní hrou originálního, ve své době nedoceněného českého filosofa a spisovatele Ladislava Klímy (1878 – 1928). Jedná se o groteskní filosofické drama, ve kterém se setkává pět spolužáků na oslavě maturity, poté po třiceti a následně po dalších pětadvaceti letech. Satiricko-ironická hra vychází ze ztroskotaných mladických snů v realitě skutečného života.
Rozdílné povahy a životní postoje pětice čerstvých maturantů – básníka (Pulec), vládce (Obnos), vědátora (Kantorka), požitkáře (Shoř) a filozofa (Odjinud) sjednocuje společné mladické velikášství a pyšné přesvědčení, že zůstanou věrni svým dosavadním ideálům a „dobydou svět“. Pouze Odjinud, jenž se vyřazuje už svým jménem ze společnosti dravě ctižádostivých mládenců, není na své mystické životní cestě zklamán; velkolepé sny všech ostatních se v konfrontaci s životní realitou zvrhnou v trapné karikatury svých původních ideálů. Snad jen Pulec, který ještě úplně neztratil touhu po vznešenosti a svobodě ducha, je nakonec vzat autorem na milost – možná proto, že se do jeho postavy – podobně jako do Odjinuda – sám Klíma projektuje. Přes všechen hořce groteskní a osvobodivý smích, který nade vším burácí, je Lidská tragikomedie i hrou až jímavě vypovídající o křehkosti člověka a jeho údělu. Ironický a sebeironický tón, jímž autor mluví o otázkách života a smrti, o smrti jako pokračování života, v závěru přerůstá v sarkastické přitakání pozemské realitě: „Neztrácejme ani vteřinu, ten čas je ztracen, který nestráví člověk v hospodě!… Ó, jak nekonečně krásný a dobrý stane se svět, stane-li se člověk jen malilinko rozumnější a bláznivější!“
Hana Burešová, režisérka představení, společně se Štěpánem Otčenáškem jsou autory úpravy hry. Scénu připravil Martin Černý a kostýmy Jana Preková. V inscenaci hrají: Jan Vondráček, Miroslav Táborský, Miroslav Hanuš, Martin Matejka, Marek Němec, Vlastimil Zavřel, Veronika Lazorčáková, Magdalena Zimová Tomáš Turek a Jan Meduna.
Hodnocení redakce – 6/10 Datlů
Tato hra je plná filosofických dialogů a monologů, které většinou končí dýl, než je úměrné. Kolikrát zbytečně nuceně natahované rozhovory, které mají umocnit bláhovost idálů mladých lidí. Na druhou stranu ovšem díky těmto filosofických řečí má člověk čas si zpětně uvědomit, že nebyl v mládí jiný… A ti mladí zase mají čas si říct, že takoví nejsou a ani nebudou. Dvě přestávky, které jsou netradičně do představení vsunuty kvůli technickým úpravám jeviště, jsou u této hry ku prospěchu, protože divák má prostor pro vstřebání všech filosofických mouder, kterými se představení jenom hemží. Celkově hra vystihuje klasický český styl, a to – v hospodě je každý moudrý.
V roce 2014 vydali Bratři Ebenové nové album Čas holin. Alba se prodalo více než 10.000 nosičů, za což získala kapela „platinovou desku“, kterou převzala v pondělí 23.3.2015 na koncertě v pražském divadle Hybernia. Album je současně nominováno na cenu Anděl v žánru folk a country.
Album s názvem „Čas holin“ je pátým řadovým albem kapely Bratři Ebenové. Vyšlo v polovině října 2014 na labelu 100PROmotion na CD, LP a USB. Album „Čas holin“ obsahuje 13 nových skladeb. Autorem všech (hudby i textu) je Marek Eben. Výjimku tvoří Sbohem a šáteček, zhudebněná báseň Vítězslava Nezvala. Text skladby Routa je pak napsán na motivy W. Shakespeara. Právě Routa je jedinou skladbou alba, kterou nezpívá Marek Eben, ale milý host alba, zpěvačka Barbora Kabátková. Album bylo natočeno zcela analogově ve studiu SONO records zvukařem Pavlem Bohatým a za dozoru producenta a kytaristy kapely Pavla Skály. K
apela již od roku 2002, kdy nahrávala album Já na tom dělám, funguje v neměnné sestavě. Kromě Marka, Kryštofa a Davida Ebenových kapelu tvoří Pavel Skála (kytary), Jiří Veselý (baskytary, akordeon), Jiří Zelenka (bicí a perkuse) a Jaromír Honzák (kontrabas). Jako host se na několika skladbách podílel jazzový trumpetista Oskar Török. Mixu alba se ujal legendární britský zvukař Phill Brown. Ten je v hudební branži velmi známou osobností – z výčtu ikon hudebního průmyslu, pro které pracoval například Led Zeppelin, David Bowie, Cat Stevens, Bob Marley, Jimi Hendrix, Pink Floyd nebo Dido a celá řada dalších. Kromě tria bratří Ebenových tvoří kapelu rytmika působící mimo jiné v kapele ETC Vladimíra Mišíka – Jiří Veselý (basová kytara, akordeon), Jiří Zelenka (bicí, perkuse) a Pavel Skála (akustické a elektrické kytary). Kapelu dnes již neodlučně doplňuje vynikající jazzový kontrabasista Jaromír Honzák.
Není těžké je spatřit. Naopak, při procházce centrem Prahy je prakticky nemožné nenarazit alespoň na dvě tři skupinky. Řeč je samozřejmě o buskerech, potulných umělcích. Od charizmatických kytaristů až po tajemné indiány, vyluzující na prapodivně vypadající nástroje ještě prapodivněji znějící zvuky, tito lidé si zvolili alternativní životní cestu – vydělávat tím, co je baví. Umění v ulicích města – busking – totiž není zdaleka jen výsadou bezdomovců a žebráků, jak si někteří lidé myslí, a právě v historických centrech měst mnohokrát potkáte performery, kteří vám svými schopnostmi vyrazí dech.
Busking je definovaný jako „provozování jakékoliv umělecké pouliční produkce spojené s dobrovolnou odměnou kolemjdoucích“. Právě „dobrovolnou“ je zde velmi podstatné. Opravdový busker – ne žebrák! – vás nikdy nebude přesvědčovat, abyste mu přispěli na jeho živobytí. To patří ke kodexu, stejně jako pravidlo o hraní maximálně jednu hodinu na daném místě nebo zásada „neblokovat dopravu a vchody do budov“.
Jedná se tedy o jakoukoliv uměleckou pouliční produkci. To tedy v praxi znamená, že mezi buskery se neřadí zdaleka jen muzikanti. Mezi nejznámější způsoby jiné umělecké produkce patří například mimové, žongléři nebo v posledních pěti letech velmi oblíbený obří bublifuk. Tento druh umění spočívá „pouze“ ve vytváření bublin gigantických rozměrů pomocí speciální mýdlové směsi a provázků. To zní jednoduše, ne?
Z ulice na pódium
Hudba je ale samozřejmě stále nejtypičtějším představitelem vydělávání na ulici. Abych podpořil své předchozí tvrzení o talentech z ulic, uvedu pár příkladů lidí, kteří se „z dlažby“ dostali až na pódia vyprodaných stadionů:
Edith Piaf
Tato fenomenální francouzská zpěvačka šansonů, známá v pařížských klubech pod pseudonymem „vrabčák“ (měřila pouze 142 centimetrů) se poprvé objevila na ulici jako součást vystoupení jejího otce. Vyrůstala ve stínech pařížských bulvárů a až v jejích dvaceti letech si jí všiml Louis Leplée, majitel jednoho z nočních klubů. To co z Edith vzešlo je asi dnes každému jasné.
David J Gilmour
Jeden ze zakladatelů a hlavní kytarista kultovní psychedelické skupiny Pink Floyd. Se Sydem Barettem (díky kterému mimochodem vznikla notoricky známá skladba Wish you were here) strávil mládí na střední škole, ve dvaceti letech se rozhodl jet vydělávat do Španělska hraním na ulici. To, co si vydělal, mu ale tak akorát stačilo na živobytí, a proto kariéru pouličního umělce brzy vzdal.
Damien Rice
Irský folkový zpěvák, jehož kariéra startovala v rockové formaci Juniper. Poté, co nahráli pouze dvě EP a nezdálo se, že by kapela měla potenciál, odstěhoval se Damien do Toskánska, kde se rok živil hraním na ulici. To, že se veřejného vystupování mimo stadiony a pódia nebojí ani dnes, dokazuje toto video.
Jak vydělávat na ulici?
S pouličním uměním může začít prakticky každý. Vymlouvat se na nedostatek talentu a hudebního sluchu je naprosto mimo mísu – i kdybyste na tom byli opravdu tak zle, a to pravděpodobně nejste, stát jako socha natřená zlatě dokáže s dostatkem tréninku každý. Na závěr pár rad. Trénujte. Udělat chybu při vystoupení může každý, ale když bude váš výkon vypadat stylem co-minuta-to-chyba, přestane to diváky bavit. Zjistěte si pravidla místa, kde chcete své umění provozovat. Vyhlášky ohledně pouličního vystupování se liší nejen stát od státu, ale i město od města – a konflikty s policií jsou nepříjemná mrzutost. A hlavně – bavte se. Umění má být především vaším osobním projevem. Užívejte si ho a uvidíte, že si díky vám užije i okolí. Přeji vám hodně štěstí.
Prago Union již tradičně obsadilo listopadový Lucerna Music Bar. Letošní sesion, konána 15. listopadu, se však od všech předešlých lišila- pomyslné režisérské žezlo totiž dostali do rukou samotní fanoušci, kdy si mohli v rámci tzv. Youbox boombox navolit, co že to bude živá kapela Champion Sound Katovi hrát, respektive co že to bude Kato rapovat. Fanoušci mohli přibližně měsíc volit dvacet písní, které na koncertu zazní.
A co že se to v Lucerně hrálo?
The High Corporation, Lil Rowa
O vskutku příjemné chvilky před koncertem samotných Prago Union se postarala kapela The High Corporation. Ještě před nimi se o atmosféru staral Lil Rowa. Ve vzduchu však visela velká otázka- co se bude vlastně hrát?
Odpověď mohl poskytnout jediný člověk mnoha přezdívek- Kato, Deph, Defsky nebo Adam, jak chcete. A nutno říct, že Lucerna Music Bar napěchována fanoušky všech možných věků, hudebních vkusů a v rámci probíhajícího Movembru i všech možných knírů byla na odpověď hodně natěšená.
Erika Fečová i James Cole
Nakonec zazněly věci tradiční (Ántré, Hip Hop, Myšlenkový pochod,…), ale i věci netradiční tak, že dokonce i sám mistr slova Kato si musel pomoct tahákem v podobě vytištěného textu, který po svém použítí skončil ve šťastných rukou některého z fanoušků. Zakázaný ovoce, Skládací či nejčerstvější věc Hodinky s vodotryskem, kterou doprovodila svým hlasem Erika Fečová, dostaly postupně posluchačstvo do varu, jež vyvrocholil v naprostý V.A.R. s exkluzivním hostem Jamesem Colem.
Staří známí se vracejí domů aneb za původem Prago Union
Šťastné shledání…
Atmosféra byla uvolněná, skoro až domácká, což Prago potvrdilo v refrénu Myšlenkového pochodu, protože se vždycky radujou, když se doma sejdou, jen do rytmu se hejbou a nikam nejdou. A domů byli pozváni i staří známí- Dědek a Dj Skupla, takže se v jeden moment na pódiu objevilo původní Prago Union.
…i smutné loučení
Nejsmutnější, i když jen metaforickou, píseň sehrál ten večer Watcha– byla to labutí píseň na basu. Jeho odchod znamená, že fanoušci slyšeli původní sestavu ten večer naposledy. A ta nejsmutnější opravdová píseň? Zřejmě hip hopové rozloučení s Dj Alim, Nadživotní.
Sečteno a podtrženo, letošní Prago Lucerna měla vše. Známé, neznámé, rozloučení a loučení, exkluzivní hosty a nahuštěný zástup fanoušků jedné z nejlepších hip hopových kapel, kterou se může Česká republika pochlubit.
V pražském divadle Hybernia se dne 29.10. konal narozeninový koncert Standy Hložka, který zde oslavil nejen své šedesáté narozeniny, ale také čtyřicet let své pěvecké kariéry společně se svými fanoušky, přáteli a rodinou.
Za doprovodu skupiny Charlie Band zde zazněly známé hity jako V pohodě, Život je rváč, populární Holky z naší školky, ale i moravské lidovky. Koncert začal doprovodnou prezentací o Hložkově životě. Není tajemstvím, že hudba kroměřížského rodáka zlákala již v útlém dětství. V roce 1974 se umístil na 2. místě v soutěži Intertalent, kde si ho všiml Karel Vágner. Ten mu později nabídl místo v doprovodné kapele Hany Zagorové, kde se seznámil s Kotvaldem. Po rozpadu dua v roce 1986 se pak vydává na sólovou dráhu.
Na jeviště přišla Hložkovi pogratulovat herečka Jiřina Bohdalová, dále trojnásobná zlatá slavice Petra Janů, jež ho neváhala přivítat „do klubu šedesátiletých“ a zazpívala mu Není nám už sedmnáct. Mezi dalšími gratulanty byla i zpěvačka Hana Zagorová a Karel Vágner, kteří stáli na počátcích Hložkovy kariéry.
[box type=“shadow“]Zatímco se jarní Praha obléká do rytmů vážné hudby, ta podzimní na sebe bere velice slušivý jazzový háv. Abychom přešli od metafor k realitě – od 10. října do 16. listopadu můžete ve vyhlášeném klubu Reduta navštívit 36. mezinárodní jazzový festival![/box]
Mezinárodní jazzový festival patří k nejstarším hudebním festivalům v České republice. První ročník se uskutečnil v roce 1964 a pod křídla si ho vzal před necelým rokem zesnulý Lubomír Dorůzka.
Za jeho dlouhou historii navštívilo festival mnoho velkých jmen. Například hned druhý ročník poctil svou návštěvou Louis Armstrong, několik dní před Sametovou revolucí pak v rámci MJF vystoupil Ray Charles.
Mistr improvizace poprvé v pražské Redutě
Jazzový maraton
A letošní ročník není též na zajímavá jména nikterak skoupý. Mezi hlavní hvězdy patří jazzový kytarista Paul Bollenback, který ve čtvrek 23. října podnikl bezmála tříhodinový jazzový maraton ve vskutku charismatickém prostředí Reduty.
O improvizaci
Vystoupil společně s triem hudebníků, přičemž se se svým kolegou saxofonistou setkal teprve několik hodin před vystoupením. To však pro kvartet nebyla vůbec žádná překážka, ba naopak. Paul Bollenback je známý pro svou lásku k improvizaci , což po koncertě potvrdil slovy: „V jazzu je vždycky hodně improvizace. Je to hodně podobné jako v životě. Rád dělám věci tak, aby si sami muzikanti mohli vybrat, jak chtějí hrát. Nechci se snažit věci režírovat, spíš jenom řídím dopravu.“
Výborná atmosféra a skladby z nové desky
Pro amerického muzikanta, který byl v roce 2012 nominován na cenu Grammy, to bylo první vystoupení v nejstarším jazzovém klubu v Praze. „Opravdu se mi tady líbí. Zvuk byl dobrý, publikum se nás drželo, rozuměli tomu, co chci říct. Celkově to bylo skvělý,“ pochvaloval si atmosféru v klubu.
Největší část repertoáru tvořily skladby z nové desky Portreits in space and time, která se od hudebních kritiků dočkala velice slušných ohlasů. Desku vytvořil společně s basistou Josephem Leporem a brazilským bubeníkem Rogeriem Boccatem.
Mezinárodní festival opravdu mezinárodní
Od Finska až po Švýcarsko
Sympatický Newyorčan byl celý večer v uvolněné náladě a postupně „nakazil“ své publikum, které dělalo čest festivalovému přídomku mezinárodní – hovořil jsem s lidmi z Finska, Nizozemska a Švýcarska. Navíc bylo možná spatřit zástupce skoro všech věkových skupin.
Společně v rytmu jazzu
A právě v tomto musel udělat tento koncert všem jazzovým fanouškům radost- svobodomyšlenkářská nálada, která na pár hodin spojila rozličné lidi, rozličné národnosti a rozličné věky. „Pro mě je jazz o svobodě. O svobodě mysli, o svobodě hrát to, co chci. Pravdou je, že je těžké uživit se jakoukoli hudbou, ale jazz mě opravdu podpořil, a tak jsem rád, že ho můžu pořád dělat,“ uzavřel své báječné vystoupení v pražské Redutě Paul Bollenback.
