Martin Rosulek, Autor DatlujTo.cz

Recife, Brazílie, východní cíp Jižní Ameriky

Vidíte ten východní cíp Jižný Ameriky, jak se natahuje ke středu Atlantského oceánu? Jakoby vyhledával spojení s dalšími kontinenty. Anebo jen sebevědomě ukazuje celému světu svoji polohu.

Ptáte se, kde se vzala ta odvaha upozorňovat na sebe? Pak se blíže podívejte na východní metropolitní oblast Recife a vše vám bude naprosto jasné. Hovoříme totiž o jednom z nejvyhledávanějších míst v celé Latinské Americe. Důvodů k návštěvě máme nespočet a stručným bezmyšlenkovitým vyjmenováním bychom akorát zabrzdili vaši představivost. Proto začněme od začátku, slušným představením města Recife.

Fotografie: „Recife“ od Igor Rezende Queiroz je licencována pod CC BY 2.

Metropole Recife v Brazílii

Metropolitní oblast Recife patří mezi top 5 největších v celé Brazílii. Současně hovoříme o největší metropoli v celé severní a severovýchodní Brazílii, která pro vaši orientaci čítá téměř 4 miliony obyvatel.

Populace v samotném městě Recife se pohybuje na hranici 1,5 milionu. Město leží při východním břehu Jižní Ameriky, kde se slévá řeka Beberibe s řekou Capibaribe a ústí do Atlantského oceánu.

Recife je mezi obchodníky známé pro svoji úlohu hlavního přístavu celého Atlantiku.

Refice znamená útes a přezdívá se Brazilské Benátky

Věděli jste, že portugalské slovo „Recife“ znamená „útes“? Pojmenování vzniklo na základě místních korálových útesů. Rekreační potápěči zde zaručeně najdou své potěšení.

Když už jsme u těch názvů, připomeňme nejvýznamnější přezdívku města, a to sice „Brazilské Benátky“. Protože město leží na malých ostrovech, protéká jím velké množství říček a našli bychom zde na 50 mostů. Příznačné pojmenování bylo nasnadě.

Recife je nejvýznamnějším obchodním centrem celého severu a severovýchodu Brazílie. Vysoké prestiže dosahuje v oblasti medicíny, kde hrdě stojí v žebříčku ihned za Sao Paulem.

Pozornost v posledních letech přitahuje ale zejména díky narůstajícímu turismu. Zahraniční klientela začíná pomalu objevovat všechny krásy brazilského severovýchodu. Tropické klima zajišťuje příznivé teploty během celého roku. Blízkost k oceánu zároveň způsobuje nízké výkyvy teplot a poměrně vysokou vlhkost.

Během léta (nejteplejším měsícem je leden) dosahují průměrné teploty 25°- 30°C, v zimě očekávejte rozmezí mezi 22° – 27°C s častějšími dešťovými přeháňkami.

Výborné podnebí má také brazilská Fortaleza, kde je celých 240 dní v roce obloha bez mráčku.

Moderní americké město Recife s historickou tváří

Město Recife je moderním americkým městem, které je typické výškovými budovami, jež z ptačí perspektivy vynáší celé město do kategorie budoucnosti. Recife si na rozdíl od některých ostatních moderních měst dokázalo zachovat svoji historickou tvář.

Historické památky v Recife

Oblast okolo Recife byla vůbec jednou z prvních, kterou Portugalci v době kolonizace osídlili. Centrum města je tvořeno dominantní katedrálou a starším divadlem z roku 1850. Mezi nejvýznamnější církevní památky patří jednoznačně kaple Francisco de Assis z roku 1612, kostel Sao Pedro dos Clerigos, ve kterém najdeme stěny vyřezávané ze dřeva a nezapomeňte navštívit také baziliku de Nossa Senhora do Carmo z konce 17. století.

Ten nejlepší výběr suvenýrů najdete v centru místního umění Casa de Cultura. Jedná se o bývalou věznici, z roku 1848, a každá z cel nyní slouží jako unikátní místo pro malý obchůdek. Za kulturou se můžete vydat do muzea Estado de Pernambuco, divadla Santa Isabel či do budovy Malakoff Tower, kde najdete také hvězdárnu. Odpočinout si pak můžete v parku Dois Irmãos, který na rozloze téměř 400 ha kombinuje botanickou zahradu, lesopark i přírodovědecké muzeum.

Pláže v Recife

Recife nabízí jednak městské pláže, včetně oblíbené 7 km Praia de Boa Viagem, tak pláže vzdálenější, které představují pro turisty další adrenalinové možnosti. Pláž Gambu, jenž je vzdálena asi 35 km je vyhledávaným místem pro surfaře. Zdejší vlny a čeřící se voda poskytuje ideální podmínky pro nezapomenutelné vodní zážitky. Pro milovníky podvodního světa doporučujeme rybářskou vesnici s pláží Porto de Galinhas. Tuto pláž hodnotili turisté jako vůbec nejlepší pláž v celé Brazílii (Best beach in Brazil).

Ve spojení s městem Recife se často hovoří o městečku Olinda. Nedaleko stojící krásné historické město, které je pod ochranou UNESCA, skrývá obdivuhodnou podívanou na architekturu světských i sakrálních staveb.

Máte-li chuť na delší výlet, pak vřele můžeme doporučit mořský národní park souostroví Fernando de Noronha a jeho jednadvacet ostrovů vulkanického původu.

Destinace, která nabízí velmi pestrou dovolenou, která může směřovat jak k relaxu, tak za poznáním, to je Recife. Nejen pláže, ale také historie v kombinaci s moderním umění.

Fortaleza, Brazílie skrývá nezapomenutelnou dovolenou

Fotografie “Fortaleza” od “Juliao Matos” licencovaná pod CC BY 2.0. — Fotografie Fortaleza od Juliao Matos licencovaná pod CC BY 2.0.

Nezapomenutelnou dovolenou skrývá Fortaleza na východu Jižní Ameriky ve státu Brazílie. Pokud hledáte odpočinek a zároveň možnost okusit latinsko-americké oslavy, tohle místo je pro vás jako stvořené. Každý den na vás bude dýchat svoji autentickou atmosférou, na kterou budete dlouho vzpomínat.

Co vše skrývá Fortaleza, Brazilie

Odpočinková dovolená při východních březích Jižní Ameriky, na bílých písečných plážích, které omývají vlny Atlantského oceánu. V celé krajině doslova září modré nebe bez jediného mráčku, jemný vítr si hraje s listy kokosových palem a vy pohodlně ležíte na lehátku a pozorujete dění kolem sebe. Vidíte velké množství slunečníků i zahraničních turistů. Někteří se skrývají před slunečními paprsky do stínu, ostatní vyhledávají ten nejpříznivější úhel zlatých paprsků. Hrají karty, povídají si, ti aktivnější si házejí létajícím talířem anebo hrají beach volleyball. Míče létají vzduchem nejen na pobřeží, ale také na moři. Nedaleko pláže vidíte barevná lehátka a surfy s plachtami. Začátečníci se snaží chytit vítr a prorazit první svoji vlnu. V dálce brázdí mořskou vodu rychlé čluny a skútry a na nebi se vznáší další adrenalinoví sportovci. A při troše fantazie nám jachtařské bílé plachty vytváří nádherné mořské obrazce. Při takovém pohledu se vám vkrádá myšlenka, že život je snad pouhou směsicí relaxace a adrenalinu. Obecně těžko říct, nicméně život ve Fortaleze skutečně takový je.

Informace o Fortaleze v Brazílii

Fortaleza je hlavním městem státu Ceará ležícím v severovýchodní části Brazílie. Město tak leží čtyři rovnoběžky, tedy pouhých 900 km, jižně od rovníku. Tato poloha zabezpečuje celoroční krásné počasí.

V létě se těšte na průměrnou teplotu mezi 25° – 31°C (maxima tedy na 38°C), zima je teplotně srovnatelná (27°C), avšak o trochu deštivější. Za vše však hovoří statistika – po celých 240 dní v roce je obloha bez jediného mraku.

Fortaleza patří ke sto největším městům na světě, metropolitní oblast čítá téměř 3,5 milionů obyvatel. Mezinárodní letiště patří k těm nejvytíženějším v zemi. Vláda brzy objevila turistický potenciál, který město skrývá a začala svoji pozornost směřovat právě k investicím do služeb a podpory turistického ruchu.

Fortaleza je přezdívaná jako Zlatá dcera Slunce

Fortaleza se často přezdívá jako „Zlatá dcera Slunce“. Tuto přezdívku získala samozřejmě díky nekonečným slunečním paprskům, které přitahují každoročně statisíce zahraničních turistů.

Můžete slyšet také pojmenování „Rio de Janeiro přenesené na rovník“. Fortaleza je fascinující životem kypící metropolí. Jestliže jste nadšeni možnostmi, které vás čekají přes den, včetně nekonečných atrakcí na plážích, pak vězte, že noc skrývá ještě další možnosti zábavy. Fortaleze patří vůbec k nejživějším městům v celé Latinské Americe.

Noční život ve Fortaleze je proslulý diskotékami, kluby, nonstop bary a restauracemi v divokém nádechu brazilské samby.

Fortaleza pláže

Město je proslaveno oblíbenými plážemi, které dohromady nabízí délku téměř 25 km. Mezi nejznámější patří Praia de Cumbuco, Praia do Futuro a Praia de Morro Branco, které však neleží přímo ve městě. Dosažitelné jsou však levnou městskou dopravou.

Pláže přímo ve velkoměstě, jako je např. Praia do Meireles mají typické metropolitní rysy. Co jste však doposud na dovolené neviděli, jsou výškové budovy přímo ze svého lehátka. A nenechte se mýlit, jedná se o moderní pojetí krásy.

Pláž Praia de Cumbuco nabízí turistům aktivní odpočinek. Vyjedete si do bílých dun buggynami, terénními čtyřkolkami, objevíte nádherná modrá sladkovodní jezírka, jeskyně a možná narazíte i na divoké oslíky či mořské orly. Pobřeží města Fortaleza je perfektním místem jak pro surfing, tak windsurfing.

Milovníci vodní zábavy nemusí chodit pouze k plážím, mohou navštívit i tzv. Beach park. Další zajímavá atrakce, která se nachází přímo uprostřed města. Beach park je obrovské aquacentrum s desítky tobogánů, skluzavek, bazénů, vodních kanálů, restaurací i opalovacích a relaxačních míst. O tom, že aquapark není pouze pro malé děti, svědčí největší tobogán na světě. Jeho výška je srovnatelná s 14ti patrovou budovou. Během šesti vteřin dosáhnete rychlosti větší než 100 km/h. Silnější adrenalinovou injekci nezažijete zaručeně dlouho.

Skvělé pláže v Brazílii najdete v metropoli Recife, která je vyhledávanou brazilskou destinací pro dovolenou.

Přístav ve Fortaleza

Fortaleza je známá také díky svému přístavu, který je široký přes jeden kilometr. Součástí je speciální plošina pro kotvení tankerů. Doky pokrývají plochu o šířce 6 tisíc čtverečních metrů.

Kam dále zajít ve městě?

Toužíte navštívit muzea, divadla, kina či další kulturní zařízení? Pak zavítejte pod jednu střechu, do centra kultury Centro Cultural Dragao do Mar.

Před odjezdem nezapomeňte navštívit downtown Fortalezy, centrum města. Mezi stovkami obchůdků si zaručeně vyberete svůj suvenýr, který vám bude připomínat tuto neuvěřitelnou dovolenou.

Fortaleza je malinko netradičním místem pro dovolenou pro Evropana. Je pravda, že letenky do Brazílie nepatří k nejlevnějším. Na druhou stranu představuje tento kout světa odlišnou kulturu, kterou je skvělé poznávat. Celá Brazílie je úžasná a Fortaleza je jedním z měst, které to dnes a denně potvrzují.

Podívejte se na další turistická místa, která stojí za to navštívit v článku: Místa v Brazílii.

Prvními a posledními otroky

Neodkážeme to vyslovit. Snad to nedokážeme ani vysvětlit. Je to uvnitř nás a možná, že nám to napovídá. Snaží se nám něco říct, ale těžko tomu dokážeme porozumět.

Není to jednoduché. Naše smysly, zrak, sluch, čich ani hmat nedokáží rozpoznávat a identifikovat blíže. Jsme uprostřed a zároveň cítíme, že kolem nás je obrovská prázdnota. Možná jsme skutečně uvnitř. Ničeho? Nevidíme. Nechceme se dívat. Nechceme vstoupit a odhalit všechna tajemství, která jsou nám přichystána.

Cítíme silné napětí a zvídavá povaha nás nenechává v klidu. Je to náš příběh – náš příběh, který budeme vyprávět. Stane se naším patronem při cestě zpátky. Budeme mu vděční, a proto nacházíme čas se mu věnovat dnes. A zítra.

Přemýšlíme a vytváříme virtuální fikce, které nás posazují do fiktivních realit, které jsme schopni vyfantazírovat a snad si až reálně představit.

Není to konec jednoho světa a začátek druhého. Dokázali jsme sloučit dva elementy, dokázali jsme smíchat dvě tekutiny, které se vzájemně se barvitě zvýrazňují. Negradují, jen procházejí proměnou. Přestáváme být na okamžik výtvarníky a tvůrci a usedáme do křesla účastníků.

Náš svět nám neotevírá náruč. Přicházíme a náruč mu můžeme nabídnout pouze my. Tentokrát se nemůžeme rozhodnout, naše křeslo nás svazuje a zabraňuje učinit volbu. Poutavé rozhodnutí, které vyvolá vlnu šířící se v oblasti 7 miliard lidských bytostí. Propojenost, kterou si v našem třicátémosmém světě jsme schopni uvědomit, nabízí úžasné možnosti, jak přestat být člověkem, který se narodil ve dvacátém století.

Odcházíme od nelákavého a míříme k žádanému. Ctíme a respektujeme. Upřímně a otevřeně. Sdílíme pocity a hledáme naděje. Ptáme se druhých, ale hlavně sami sebe. Jsme jen zmateni anebo je to stav, který nám má napovědět.

Prožíváme neopakovatelné momenty, které nám pokládají na náš bílý stůl malé zámky. Každá nová událost v našem sedmidenním týdnu přidává další zámky a další. Dokážeme zámky odemknout svým klíčem života?

Jsou to jen pocity, které nás matou anebo jsou to pocity, které napovídají a šeptají. Vstoupíme do našeho dalšího světa, kde budeme usilovně hledat. Otevřeme oči a dáme volnost svým nadějím. Skrze naše brány jim rostou křídla. Lehce vzlétávají vstříc svému poděkování. Ocitáme se na kraji svého vlastního já. Další svět necháváme vyrůst v rozbořeném bludišti.

Ztrácíme se v odrazech zrcadel a těžko poznáváme sami sebe. Naše odrazy se proměňují a stěží jsme schopni zaostřeně sledovat, vnímat, pozorovat a domýšlet. Náš příběh, už netvoříme my, je tvořen tím, co zbylo, stal se natolik zamlklým, že někdo musel začít mluvit. Vyčerpali jsme naše sny. Vyčerpali jsme svojí fantazii.

Zapalujeme proto svíčku představivosti, jež svým světlem začne prozařovat temnotu naší vnitřní skořápky. Slabí a neškodní se potácíme, uvnitř s jiskrou, která mezi svým zhasnutím vyčkává na pozdní okamžik, který vdechne dávku adrenalinu do tepen našeho příběhu.

Procházíme proměnou. Cítíme, jak se vše okolo mění. Vše se dostává do pohybu, a tak nezůstáváme na místě. Sami jsme byli nuceni vykročit. Nechtěli jsme. Byl to ten pocit, který nám šeptal. Nevěděli jsme a dosud nevíme, zda-li jsme to nebyli my, kdo zbořil naše bludiště a za několik let se vrátil, aby jej objevil.

Cestujeme skutečně anebo necháváme cestovat jen své myšlenky? Jsme to my v našem příběhu anebo jsme jen režiséři, kteří mají zakázáno vstoupit na scénu. A dokážeme někdy porušit fantazijní pravidla, kterými jsme strůjci? Prvními a posledními, svobodnými otroky…

Kustovnice čínská – rostlina pro dlouhověkost

Latinsky také lyceum chinense, česky Kustovnice čínská, se v čínském lékařství používá už skutečně velmi dlouho. Tradičně se ve formě čaje popíjí během celého roku a přináší tak jak dlouhověkost, tak železné zdraví. Díky tomu je velmi často označována jako ovoce dlouhověkosti, případně plod radosti.

Asi nejčastěji se používají a zpracovávají její plody – goji, které si vydobyly své místo jako nepostradatelný a žádaný doplněk stravy. Samotné goji, tedy její sušené plody, mají barvy sytě, mnohdy až tmavě červenou a velikostí odpovídají sušeným rozinkám. Díky tomu připomínají sušený šípek. Chuťově jsou ale sladší a chutnají jako něco mezi šípkem, jablkem a brusinkou. Obsahují velké množství zdraví prospěšných látek jako vitaminy (B1, B2, B6, C a E), karetonoidy a také physalien – silný antioxidant. Dále pak betain, který krom jiného chrání buňky a tkáně těla před dehydratací a vede k úsporám energie v celém organismu.

V plodech goji dále najdeme velkou zásobu minerálních látek (kupříkladu vápník, fosfor a železo) a také 21 stopových prvků (selen, zinek a měď). Navíc také steroidy, 18 různých druhů aminokyselin (včetně osmi esenciálních) a imunologicky aktivní polysacharidy. Ty jsou výjimečné svou schopností odstraňování volných radikálů a pomáhají tak proti poškozování buněk, posilují imunitní systém organismu a obecně zpomalují proces stárnutí. Další vzácnou a cennou látkou je také obsažené germanium působící proti rakovinným buňkám v celém těle. Pokud vás zajímají nutriční hodnoty, pak vězte, že právě kustovnice je jedním z nejbohatších zdrojů v celé říši rostlin a její léčivé účinky jsou opravdu mnohostranné. Její plod posiluje játra, ledviny, podporuje krvetvorbu a snižuje cukr v krvi, tuk v krvi i krevní tlak samotný.

Goji se používají při některých očních chorobách, dále při plicní tuberkulóze a obecně je velmi účinná při potížích s neplodností u mužů i u žen. Jejím užíváním můžete redukovat bolesti v kříži i kolenou, hlavy, závratě i hučení v uších. Dále zlepšuje pevnost šlach i nehtů. Podporuje trávení, napomáhá správné činnosti střev a pozitivním způsobem upravuje menstruační cyklus. Plody kustovnice se dají konzumovat samotné, případně je možné je přidat do cereálních směsí nebo i pečiva. Každý den je doporučena dávka 6 – 15 gramů suchých plodů.

Kustovnice je často použita k přípravě čaje prakticky stejným způsobem jako šípek: 8 – 10 gramů plodů se povaří 5 – 10 minut v 0,5 litru vody. Výsledný odvar se pije na lačno ve dvou dávkách. Z botanického hlediska je Kustovnice čínská keř z čeledi lilkovitých a dorůstá výšky až 3 metrů. Je to volně rostoucí keř na severu a západě Číny, v Koreji, Tibetu a Japonsku. Dohromady existuje Kustovnice asi 90 druhů. U nás je pak rozšířen druh kustovnice cizí, který roste hlavně na železničních náspech.

Pokud ji chcete pěstovat, jde o nenáročnou rostlinu a péči o ni zvládne prakticky každý. Stačí jí chudá a suchá půda a netrpí ani na škůdce, ani na choroby. Kvete celkem pozdě (období září až října). Plodů obecně není zase tolik a dozrávají až během listopadu. Můžete si vyzkoušet i pěstování kustovnice čínské velkoplodé, která plodí mnoho až do příchodu prvních mrazíků. Plody pak sklízíte v plné zralosti jednoduše setřesením do plachty. Při jejich kontaktu s pokožkou totiž dochází k oxidaci a zčernání drogy. Suší se do teploty 35 °C ve stínu a pak se skladují v nekovové nádobě, kterou umístíte do sucha a temna.

Na okraji našich stínů S01E16: Šachovnice v pohybu

Fotografie “Poulnabrone Dolmen Sunset - Lavender Fantasy” od “Nicolas Raymond” licencovaná pod CC BY 2.0 — Fotografie “Poulnabrone Dolmen Sunset – Lavender Fantasy” od “Nicolas Raymond” licencovaná pod CC BY 2.0

Šetnáctá kapitola Šachovnice v pohybu z knihy Na okraji našich stínů.

Šachovnice v pohybu

„Vrátí se, bez obav.“ suveréně si vedla rozhovor Miranta.

„Jak si můžeš být tak jistá?“ Calebra nevěřila Mirantě ani slovo. Proč by taky. Jak asi Mirantě záleželo na životu nebo smrti Generála?

„Přece by tě tu nenechal takhle samotnou samotinkou,“ popichovala Miranta, „…s náma…“

Gardol začal čenichat kolem ležícího Generála, jakoby se snažil poznat stopu. Tělo leželo bezvládně. Hledal jakoukoli indicii, cokoli sebemenšího, co by ho mohlo přivést na stopu. Trochu si odfrkl a čenichal zase dál. Už to bylo čtvrté kolečko. Nepřestával.

Generálovo tělo leželo bezvládně na zemi bez jakékoli známky po zranění. Žádná krev, žádné viditelné znamení po boji, prostě nic.

„Nic nenajdeš, čmuchale.“ píchla si pro změnu do Gardola.

„Myslíš, že když neuspěješ ty, tak nikdo?“ bránil se.

„Myslím, že když neuspěju já, tak nemůže uspět žádnej čumák.“ zachichotila se a poodešla stranou. Stále jevila nadpřirozenou suverenitu, přestože před několika málo chvílemi to byla právě ona, kdo prohrál. Ona, kdo selhala. Nedávala najevo své niterní pocity. Neměla vůbec ponětí, co se právě stalo. Po tom všem, co se stalo, dokázala vstát a nyní se cítí docela dobře. Udivuje jí, že dokáže vůbec cítit. Není ale potřeba hrnout se ke Generálovi a zkoumat nevyzkoumatelné. Je to přece jenom hra. Kde někteří hráči hrají prostě lépe než druzí. Minulou hru možná prohrála. Ale hru s Generálem a jeho výpravou se chystá vyhrát za každou cenu. A tenhle moment bude ještě důležitý, pomyslela si.

Calebra seděla opodál, aby se mohla lépe soustředit. Snažila se vytvořit telepatický most. Necítila se vysílená, ale její schopnosti zřejmě nebyly tak silné. Nevzdávala se, a i když věděla, že lepšího výsledku asi nedosáhne, zkoušela to znovu a znovu.

Právě když chtěl Gardol zkoumal zblízka Generálův výraz v obličeji, jako by se snažil zpozorovat pohyb tváře, který by naznačil, že něco cítí, Generál se zavřenýma očima důrazně vyřkl: „Gardole, slez ze mě!“

Gardol se polekal a vyskočil, jakmile uslyšel první hlásku. Sepjetí respektu a radosti, že „to“ dokázal, ho postavilo na nohy rychleji než jeho zvířecí reflex.

„Já, … Generále, … to …,“ nemohl ze sebe Gardol vydat smysluplnou větu. Přešlapoval a snažil se seskupit ty slova. Vlastně ani nevěděl, co má říci. Ale něco říci chtěl. Něco říci by měl.

Generála ale nezajímalo to, co mu chtěl Gardol říci. Beztak by to bylo nějaké tlachání. Na taková zvířata se musí přímo. Nesmí se jim nechat příliš volnosti.

„Gardole, kde jsou všichni?“

„Tady, Pane. Hned za Vámi.“

„Tak přestaň přešlapovat a najdi nejrychlejší cestu k bažinám.“

„My jdeme do bažin?“

„Gordole!“ napomenul ho Generál. Už mu to začalo lézt na nervy. Tohle je přesně to tlachání. Grrrr.

Jakmile Calebra uslyšela rozhovor s Gardolem, ihned všeho nechala a rozeběhla se tím směrem.

„Vrátil ses, seš v pořádku?“ starostlivě pohleděla Calebra na svého Generála.

Generál však nehleděl její otázky, jakoby jí přeslechl a ihned se ptal: „Kde je Miranta?“

Calebra, které se rozproudila prudká vlna energie, když viděla, že se Generál probral, náhle ztuhla. Během vteřiny se jí nahrnuly stovky podezíravých otázek. Není snad rád, že mě vidí? Miranta? Cože? První věc a on se ptá na tu mrchu? Jo, je to mrcha, tak proč se o ní tolik stará? Kde je Miranta? Co to je za otáz…

„Nechtěla mít s námi třemi nic společného, tak někam odešla.“ odeskla nepříjemným hlasem.

Generál nejprve přičítal její hněv spíše Mirantě, ale později věděl, že byl v plné míře věnován jen a pouze jemu. Jak štědré, pomyslel si, na místo, aby vinila ji, se rozhněvá na mě, který jí zachraňuje před smrtí na každém kroku jejího křehkého života.

Generál beze slova vstal a myšlenkou rozehnal po celém lese rozkazy Mirantě. Gardol akorát přiběhl k Pánovi povyprávět, jakže to vypadá s jejich cestou. Byl ale rychle přehlédnutý, protože hned za ním šla lehkým krokem Miranta. Zatímco on nehleděl na cestu a pod jeho tlapami praskali suché větvičky, Miranta se za ním plížila, jakoby chtěla dokázat, že dokáže překvapit i samotného stopaře. Snadno Generál odhadl její úmysl postrašit svého nočního nezbedníka, a proto už z dálky zavolal: „Miranto!“

V tom se Gardol rychle otočil a když za sebou na dva metry uviděl Mirantu, trochu se poděsil a zároveň se na ní nechápavě podíval. Miranta si jeho pohledu však záměrně nevšímala, předešla jej a zamířila přímo ke Generálovi. Projevila tak svoji plnou loajalitu a Gardola pobídne k další její hře. Vše vychází tak jak má, pomyslela si.

„Proč se tak skrytě usmíváš, Miranto. Pročpak?“ Generál viděl její skrytý úsměv.

„Jsem naživu. Přežila jsem, co jsem možná přežít neměla. Dýchám a mám všechny schopnosti, jako jsem kdysi měla. Mohu dál pokračovat ve svých krvavých hrátkách, cožpak to není dobré znamení?“

V Calebřiných očích se jen rozkutálela očička a Gardol si se značnou dávkou opovržení odfrknul.

„Hmm, takže nás konečně ochráníš a nezklameš v souboji?“ tentokrát si popíchnul i sám Generál.

„Nešlo nad nimi vyhrát.“ osočila se Miranta během vteřiny.

„Neumíš prohrávat,“ šuškla Calebra. Chtěla taky přidat kousek suchého dřeva do ohníčku, když už Generál roztápěl.

„Kdybych tam byl já, tak …“ Gardol se rozhodl vystoupit na výslunní, ale byl opět rychle přebit.

„Nešlo nad nimi vyhrát? Byl to tedy osud podle tebe?“ začal se Generál navážet.

Calebra o to více zpozorněla, když Generál použil to slovo „osud“.

„Nevěřím v osud! Ale nešlo nad nimi vyhrát. Znali naše techniky. Věděli o nás. Byli silnější. Jak mohu přemoci asi takového nepřítele?“

„Buď vděčná za první zkušební boj. Po druhé, pokud nevyhraješ, tak zemřeš.“

„Cože? Oni přijdou zase?“ Gardol to se svoji zvědavostí už nevydržel.

„Bude to horší.“ stručně pronesl Generál.

„Tak to by sis nás měl líp vycvičit, Generále. Zklameme podruhé a je všemu konec.“ Miranta se snažila navodit špatnou atmosféru, která by vnesla větší zapojení Generála a především přínos nových informací.

„Proč? Jak je zastavíme?“ vstoupila do dvojsečného dialogu Calebra svým jemným hlasem.

„Musíme do bažin, to je teď nejdůležitější. Gardole, veď nás.“ pokusil se ukončit konverzaci se svými služebníky.

Gardol se ač znechucen, že se opět nic nedozvěděl, otočil a se slovy, aby ho družina následovala, se vydal po směru k bažinám na severovýchod.

„Počkej, nikam nechoď, Gardole,“ hvízdla Calebra a hned pokračovala směrem ke Generálovi. „Nechceš nám konečně říct, co se stalo? Nemířili jsme přece do bažin. Co se stalo, když jsi byl … no ty víš. Když jsi byl pryč…“

„No zkrátka, nečeká nás … čekají nás zlé časy. Jisté síly získali větší moc a my musíme zakročit nebo ovládnou náš řád. A s naším řádem padá celý náš svět.“ mlžil Generál.

„Já sem myslela, že vedeme útok proti nim. Finální útok.“ v tom namítla Miranta.

„Vedeme vícero válek. Některé jsou důležité pro zachování cti jiné pro zachování samotné existence. Při boji o zachování našich existencí je možné, že uděláme kroky, které bychom jindy nedělali. Kroky, které snad nejsou našimi vlastními. Budeme je ale nuceni dělat. Dohody se rychle přepíší krví a bojem se společným nepřítelem.“ Generál se na chvíli odmlčel. „Musíme do bažin kvůli našemu nepříteli. Nepřítel našeho nepřítele je totiž náš přítel. Gardole, je to na tobě.“ Uzavřel Generál tentokrát rozhovor definitvně.

* * *

„Erico, budeme potřebovat vyrábět lektvary. Pamatuješ si, kde rostou ty bylinky Feidy?“ zeptal se Darieri.

„Myslíš ty jedovaté, které rostou v bažinách? Ty jsem sbírala posledně severozápadně odsud. Není to příliš daleko.“ rozpomínala se Erika.

Keill na nic nečekal a ihned radostí křikl: „Výborně! To abychom vyrazili.“

Darieri však takové nadšení nesdílel a upřeně se na něj zadíval. Ten, jakmile si všiml, že mu někdo visí pohledem na krku, se hned začal bránit: „Co je, co je?“

„Víš o tom, že to je domov … ehm… Traugonů? Že? Chystáš se jim namluvit, že jsme přišli v míru natrhat si bylinky? Víš, jak to dopadlo, když jsme tam byli posledně?“

„Já vím. Neříkám, že to jsou naši přátelé. Vím, co se stalo, ale musíme tam jít, Darieri. Feidu nutně potřebujeme. Bez ní to prostě nejde. Musíme začít kombinovat. Naše umění, jejich přísady…věř mi.“

„Dobře, Keille….věřím ti. Půjdeme všichni. Řeknu to Marcovi…“

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E15: Poprvé přepaden

Patnáctá kapitola Poprvé přepaden z knihy Na okraji našich stínů.

Poprvé přepaden

Generál neváhal. Postavil se na Stínův hřbet a skočil směrem k asi tuctu nepřátel. Stihnul svému koni rozkázat, ať odjede pryč, daleko, a s taseným mečem přistál vedle syčící sukuby. Tihle lidé byli nebezpeční. I Estis, muž jenž po staletí nepoznal sobě rovného, s úžasem a respektem sledoval první bojovníky, kteří se k němu přiblížili nepozorovaně takhle blízko. Nevymlouval se před sebou na omamnou vůni Calbřiných vlasů, na to se znal moc dobře. MĚL je objevit, ale z nějakého důvodu ho intuice zklamala.

Jedenáct, tolik jich napočítal, když obhlédl celý kruh nepřátel, který se kolem něj a Miranty pomalu stahoval. Pomalu chápal, jak ho dokázali překvapit. Z postav zahalených v šedivých pláštích nevyzařovala žádná přítomnost, ba ani existence. Generál si uvědomoval, že pokud nejde o duchy, tak má co dočinění s mágy, jejichž schopnosti dalece přesahují znalosti i potenciál jeho Pána.

Nebylo na co čekat.

Zaútočil. Nízkým seknutím zasáhl hned tři postavy, kterým přeseknul nohy u kolen. Postavy se bez hlasu svalily na zem. Miranta také nelenila a holýma rukama vytrhnula jednomu z nepřátel srdce. Za krátko bylo po boji, který ani nebyl, protože bytosti v kápích nekladli odpor. Jejich velké meče bez jediného švihu popadaly na zem. „ Co to kurva bylo…“ ulevila si Miranta a chystala se jednomu z nepřátel strhnout kápi. V tu chvíli jejím krkem projela čepel šedivého meče. Sukuba se svalila na zem a Generála ze všeho nejvíc překvapilo, že její hlava zůstala u těla. Brzy se po něm samotném sápalo jedenáct mečů v rukou přízračných postav.

Istisův meč pod údery nehmotných a přesto tak těžkých zbraní kvílel utrpením. Čepel ukovaná za dávných časů, zbrocená krví tisíců lidí a bytostí, teď úpěla pod neustávající záplavou ničivých výpadů. „Zničíte-li mi meč, opravdu se rozzuřím.“ pronesl generál k postavám a prosmýkl se z jejich obklíčení, které už začínalo být přespříliš intenzivní.

„Naše čepele nemají schopnost ničit.“ přišla neočekávaná odpověď. Jejího původce nemohl přesně určit, jakoby přidušený hlas vycházel ze všech jedenácti bytostí najednou. A opravdu, když se Generál pozorněji zaposlouchal, uslyšel pravidelný dech sukubí krásky.

„Kdo u všech čertů jste?“ vsadil Istis na diplomacii.

„Jsem ti, kdo čerty drželi daleko od vašeho prahu.“ odpověděli mu přízraky a znovu útočili. Nic, čím na ně Generál útočil, nezabíralo. Zkoušel kouzla, údery svých končetin a tisíckrát i čepel svého meče. Pak chtěl i utéct, ale bytosti se vždy vynořily v jeho těsné blízkosti. Na tohle nemám čas, pomyslel si. Když zabodnul meč do jednoho z nepřátel, už se ho nesnažil vytáhnout. Všech jedenáct čepelí ho proťalo najednou.

„Že to trvalo, Estisi.“ přivítal ho důvěrně známý hlas, který však nedokázal nikomu přiřadit. Svět, ve kterém se ocitl, vypadal jako dokonalá pustina s třemi židlemi, z nichž dvě už byly zabrané. Na jedné z nich seděl stařík, který na Estise přísně a káravě hleděl. Druhý muž nového příchozího energicky vítal a vybízel ho, aby se posadil. Generál poslechl.

„Kdo u všech čertů jste?“ nenašel Estis lepší slova, než která už toho dne jednou pronesl.

„Kdo myslíš, že pošle jedenáct Jezdců, aby tě přivedli na kobereček?“ přišla odpověď otázkou.

„Jezdců?“ divil se Generál.

„Jezdců nejezdců, hlavní je počet.“ zapojil se do diskuze stařík.

„Úplnost našich světů byla prolomena, jako kdysi při pádu Prastarých.“ doplnil ho druhý z bohů, jak už Generál pochopil.

„A co já s tím?“ přepadala rozmrzelost i Estise.

„Ty to budeš muset napravit. Lidé napáchají víc škody než užitku.“ shodli se jeho hostitelé.

„Proč? Nepředpověděli jste nám to právě vy, stvořitelé? Bůh a Ďábel, Světlo a Temnota, obojí stejná sebranka, která stvoří svět se všemi jeho chybami, jen aby se mohla bavit tím, jak slepci tápou v neznámém a přece neporušitelném osudu. Viděl jsem to mnohokrát, národy vyvražděné kvůli poznání, které stejně nepřišlo, kvůli falešné moci, kvůli proroctvím vašich činů. Ani nejsem schopen rozeznat, kdo z vás je tím světlem a kdo temnotou, v mých očích jste stejní.“ rozzuřil se.

„A co když jsme stvořili jen tvůj osud, abys ho ty určil ostatním lidem? Co když jsme uviděli, jak velká rozhodnutí na lidstvo čekají, a tak jsme stvořili tebe, muže procházejícího staletími, vidoucího vše, cítícího vše, toužícího po všem? Co když jsme nestvořili ani tebe, ani tvůj osud ani osud bytostí na tvém světě?“ nabízel seschlejší z bohů otázky, na které Estis ani odpovědi znát nemohl.

„To jste si mě pozvali, abychom tu zbytečně filozofovali?“ odvětil opovržlivě Estis.

„Samozřejmě. A také proto, abych ti řekl, co se stalo při zániku Prastarých.“ pokračoval už jen stařík. „Jejich arogance, jak je u lidí zvykem, hraničila s hloupostí. K jejich smůle oplývali tak silnou magickou mocí, že rozhrnout závěs mezi vaším světem a světem Temnoty pro ně bylo tak snadné. A tak narazili na Jezdce, od kterých se naučili, jak je jejich svět chráněn neporušitelnou rovnováhou. Prastaří nad sebou ale nechtěli mít nic než hvězdné nebe. Byl jsem bláhový, když jsem umístil klíč k vašemu světu přímo před váš nos. Až pozdě si Prastaří uvědomili, co se stane, když se zbaví Jezdce. Temnota vtrhla do vašeho světa a bývala by pohltila vše, kdybych nezasáhl. Vyměnil jsem přetrvání vašeho světa za své nekonečné mládí. Temnota si dle dohody vzala zpět své stíny společně s magií Prastarých. Jenže můj čas se chýlí ke konci a pečeť slábne. Poslední Igri, tvůj Pán a mnoho dalších opět probouzí síly, které měly zůstat skryty. A k tomu všemu jste zase zabili Jezdce… Když jsem před staletími tento osud spatřil, přál jsem si, aby svět zrodil bojovníka, který nevyhnutelnou katastrofu odvrátí a ty se, Estisi, místo toho šermuješ s Jezdci!“ káral Generála i všechny živé bytosti z jeho světa.

„Brzy, velmi brzy do vašeho světa vtrhnou stíny, hladovější než dřív, hnáni zakázanou magií. A já slibuji, že budu stát v jejich čele. Moc se na tebe těším, Estisi. Věřím, že mi předvedeš něco velkolepého.“ rozplýval se štěstím mladý muž, kterého by Estis nazýval Ďáblem a Temnotou. „Teď už ale musím běžet.“ Načež zmizel i se svou židlí. Generál nenacházel žádná slova, ba ani myšlenky, které by chtěl vyjádřit.

„Tentokrát nedojde pouze ke křížení, už je nemám jak zastavit. To co kdysi na náš svět přišlo jako démoni a bestie teď vstoupí znovu ve své skutečné podobě. Všechno zlo i dobro zmizí, zůstane pouze větší a menší utrpení a destrukce. Vy lidé, jste tak hloupí. Snažíte se všechno objevit, snažíte se přijít na můj velký plán… To vás opravdu nikdy nenapadlo, že váš bůh není tak dětinský, aby se zabavil pohledem na svět běžící přesně podle jeho plánů? Vyzvali jste toho nepravého a já se celou dobu tak těšil na vaše pozvání… Já už prohrál, teď budete vést nerovný boj se světem, který svého boha ještě neopustil. Hodně štěstí, Estisi…“ jeho hlas pak pomalu slábnul, než zmizel úplně. Postava starého muže ale zůstala sedět na židli v širé pustině, jen se trochu sesunula. Bezduché oči fixovány na Estise, který s jedenácti Jezdci přihlížel smrti jejich boha.

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E14: Jdeme dál

Čtrnáctá kapitola Jdeme dál z knihy Na okraji našich stínů.

Jdeme dál…

Vlkodlak se donutil vstát, když uslyšel Generálovo oznámení, že se musí pokračovat. Nechtělo se mu, ale neměl na výběr, výprava se bez něj neobejde, protože je pro ně stopařem. Cestou k vyhaslému ohništi utrhl větývku z nějakého keře, kolem nějž procházel, vložil si její konec mezi rty a začal jej přežvykovat. Náhle se prudce zastavil a vyděšeně se zadíval na „tu odpornou věc“, kterou před chviličkou žvýkal.

„Co to, pro vlčí drápy, je?!“ zavrčela zaskočeně. „To jsem v životě nežral!“ odplivl si a švihl větývku na zem.

„Všechno je jednou poprvé, pejsku!“ ozvala se výsměšně Miranta a zamrkala na něj svými dlouhými řasami. „Ale máloco se opakuje…“ dodala a provokativně zavrtěla boky, když kolem něj procházela.

Musel se ovládat, aby se po ní nevrhla. (Ne však z toho důvodu, že by jí chtěl ublížit…) Věnoval jí nepěkný úšklebek a podíval se na Generála. „Už pokračujeme?“ zeptal se ho a rázem si uvědomil, jak hloupá otázka to byla, vzhledem k tomu, že jejich velitel právě sklidil stan.

Generál se po Gardolovi jen podíval a zavrtěl hlavou. „Že se necháš, to se divím…“ poznamenal jakoby nic.

Tvor vlčí rasy se zatvářil nechápavě. „Tak trochu nechápu, co tím chceš říct…?“ odpověděl.

Muž se zasmál. „Je to sukuba, Gardole!“

Gardol se naježil. „Já vím!“ vyštěkl. „A tobě není nic do toho, co s ní provádím!“ a nasupeně se k němu otočil zády. „Já ti taky nemluvím do tvého intimního života!“ dodal rozhořčeně.

„Nemáš mluvit do čeho.“ namítl Generál pobaveně.

„Že ne?“ opáčil ho vlkodlak a otočil se zpět k němu. „Vždyť vidíme, jak prahneš po té kryse!“

Generálův výraz v obličeji se z pobaveného změnil na nepříčetný. „Nemluv o Calebře tak hnusně!“

„Vždyť to říkám!“ začal se štěkavě smát. „Jsi z ní celej hotovej!“

„A dost!“ zahřměl na něj Generál. „My to zas vidíme na tobě, sotva se kolem tebe ochomejtne Miranta!“

Gardol se rozhodl tuto hádku uzavřít. „Až budeš chtít vyrazit, tak na mě zavolej.“

„Vyrážíme teď!“ odvětil Generál a došel k Shadowovi.

Calebra stála vedle hřebce a dopínala mu nánosník, když si od ní Generál převzal otěže a vysedl na jeho hřbet.

„Díky.“ usmál se na ni a natáhl k ní ruku, aby se jej mohla chytit a on ji vytáhnout za sebou do sedla.

Trochu překvapeně zamrkala.

„No nekoukej tak a podej mi ruku!“ řekl jí s úsměvem a trochu více se k ní natáhl.

To už bez váhání podávanou ruku přijala a nechala se vytáhnout. Dalším překvapením pro ni bylo, že ne za Generála, ale před něj. Neseděla obkročmo, ale bokem ke Generálovi, tudíž se mohla pohodlně opřít o jeho vypracovanou hruď.

Generál se usmál pro sebe a podíval se na zbývající členy družiny. „Můžeme vyrazit.“

Gardol se zavrčením vyrazil kupředu a Miranta se jen ušklíbla, ale bez komentáře se vydala směrem, kterým její nedávný milenec.

Ach ano, přesně tohle jsem si přál! Problesklo Generálovi hlavou. Znepřátelit si polovinu družiny! A nejlepší na tom je, že hned v prvních dnech výpravy. Proč ne? Komu se to kdy podařilo? Jednu polovinu družiny si znepřátelit a na druhou nedát dopustit… pěkný to začátek…

„Proč vlastně nechceš, aby někdo znal tvé jméno?“ vytrhla jej Calebra ze zamyšlení.

Generál zavrtěl hlavou. „Je to už pěkná řádka let, co bylo známé…“ odpověděl. „Ale ne v nejlepším světle.“

„A v jakém?“ vyzvídala se zájmem.

Generál si povzdechl. „Dřív mě znali výhradně jako ‚toho, co zabíjí pro zábavu a radost svého Pána‘ – proto nechci, aby mé jméno někdo znal…“ vysvětlil jí a krapet nejistě se na ni podíval, zda ji tím nevyděsil.

Calebra mlčela.

„Nebylo tomu ale tak…“ dodal rychle.

„A jak teda?“ položila mu další otázku.

Pokrčil rameny. „Ano, zabíjel jsem, ale ne pro Jeho zábavu a radost. Zabíjel jsem jedině proto, že Mu hrozilo nebezpečí. V těch dobách byl ještě malý prtě, které se neumělo a nedokázalo bránit.“

„A tobě nevadí, že jsi správně – v tom případě – měl být Pánem ty?“

„Pssst!“ napomenul ji. „Tiše, co kdyby tu byli špehové?!“ rozhlédl se. „Možná jsem měl být… na Jeho místě já… ale jsem rád, že tomu tak není.“

„A proč?“

Chvíli mlčel. „Protože bych měl celý ten chod světa na starost…“

„Ale určitě bys nedával takové tresty!“ celá se otřásla při vzpomínce na poslední dvě století.

„Calebro, nezáleží na tom, kdo, nebo co jsem, ale záleží spíše na tom, kdo musím být. Já jsem Generál a ne Pán. A nechtěl bych být Pánem.“

„A nevadí ti, že Ho musíš poslouchat?“

Na to delší chvíli neodpovídal. Jen přemýšlel. „Nemám na výběr…“ odpověděl.

Gardol se celou cestu neohlížel, neb si byl jistý, že Calebra cestu zná, tudíž by mohla Generála navést sama. Miranta mu v tuto chvíli byla zcela volná. Nejvíce ho momentálně zajímal pach vlkodlačí holky, který vedl stejným směrem, jako jeho cesta. Pach té neznámé mu natolik zaplnil hlavu, že přestal rozumně uvažovat a zběsile se vydal hledat onu dotyčnou. Vybavil si všechny vzpomínky na noci trávené s vlkodlačicemi a začal slintat. Rozběhl se, tak tak se držel od přeměny a utíkal za pachem. Že to byla chyba, pochopil ve chvíli, kdy se mu zem pod nohama probořila a on propadl do jámy, která slouží jako past. Měl štěstí, že v ní nebyly žádné bodce a nebo, nedej bože, stříbrné zbraně připravené na vlkodlaky. Nejhorší ale bylo to, že netušil, jak se odtud dostat, protože se téměř okamžitě objevila nad jámou nějaká síť.

Miranta, která šla trochu pomaleji, než vlkodlak, jen viděla, jak „pejsek“ zahučel do jámy. Došla hezky pomalu k okraji jámy a začala se smát. „Bafáček nám hapal!“ zašišlala na něj, ale rychle si všimla síti, která bránila Gardolovi v úniku, protože byla ze stříbrných vláken. „No do háje!“ zabědovala a otočila se, aby zavolala na Generála. Hlas ji však zradil ve chvíli, kdy si všimla, že je obklíčena sedmi muži, na které nepůsobí její přirozená magie, protože jsou proti ní pojištěni magickými amulety. Mířily na ni hroty nebezpečně ostře se lesknoucí a ona nevěděla, jak zareagovat.

„Kdybys věděla všechno, Calebro, nejspíš bys tu se mnou takhle klidně neseděla…“ podotkl Generál.

„Jak to myslíš?“ zeptala se překvapeně.

„Slib mi, že mě pak nebudeš proklínat…“

„Slibuji!“ přitakala.

Zaváhal. „Kdysi… už to bude skoro dvě a půl století… Poslal mě do jedné bitvy. Byla to bitva mezi osadami – mezi nimi i rod Igri. Měl jsem za to, že jsem zabil posledního z toho rodu, ale nebylo tomu tak. Už jsme chtěli bitevní pole opustit, když ke mně dolehl pláč dítěte. Tenkrát jsem přinesl Pánovi batole té rasy – malou modrookou dívčinku.“

Calebra zanaříkala. „Takže jsem v Jeho spárech jenom díky… tobě?“

„Zabili by to dítě, kdybych neřekl, že je odevzdáme Pánovi…“ namítl.

Calebra zavrtěla hlavou. „Takže jsi celou dobu věděl o tom, že tam jsem?“

„Ne…“ odpověděl. „Netušil jsem, kam to dítě přišlo. Neměl jsem ponětí o tom, že jsi to ty. Nevěděl jsem, že jsi stále na živu…“

„A… jsi rád?“

Pousmál se. „Co myslíš?“

I ona se pousmála. „Takže ano?“

Přikývl. „Ač se to ke mně nehodí, jsem strašně rád, že jsi na živu a že jsi tu se mnou…“

Dívka pocítila hřejivé teplo uvnitř své hrudi, ale dívala se přímo před sebe, směrem, kterým je Shadow nesl.

Generál však momentálně cestě nevěnoval nejmenší pozornost, protože zabořil svůj obličej do jejích vlasů a šeptal jí milá slůvka, které ona samotná ve svém dlouhém životě ještě nikdy neslyšela, aby patřila jí.

Krásně se ta slova poslouchala. Alespoň do té doby, kdy Calebra spatřila Mirantu obklíčenou nepřáteli. „Estisi!“ vyhrkla vyděšeně.

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E13: Vnitřní hra

Třináctá kapitola Vnitřní hra z knihy Na okraji našich stínů.

Vnitřní hra

„Nenechám se vyvést ničím a nikým z míry,“ pomyslel si, „nikdo mi nebude podsouvat své vlastní myšlenky,“ ukončil Pán vlastní vnitřní rozhovor. Bergill byl dobrým posluhovačem. Ano…byl. Jeho myšlenky nyní nesměřovali k nenávisti a smrti Bergilla jako spíše k tomu, že se někdo odváží protivit se Jeho vůli. Ba dokonce někdo z Jeho vlastního řádu.

„Cožpak již nemají ani trochu úcty?“ rozkřikl v myšlenkách.

Druhé já na sebe nenechalo čekat, protože ačkoli si to On sám nedokázal připustit, byl rozrušený. „Dost! Věnuj se skutečnému úkolu.“

* * *

Dobro a zlo se přece jenom příliš neliší. Obě dvě strany jsou více než zaujaté. Mají své prastaré předky, mají své odvěké bojovníky a hrdiny. Také legendy a mýty. Věčné symboly a tajné lektvary. Mají svá poselství předávaná po generace. Bezmezně jsou jim oddaní a z celého srdce skutečně „věří“. Temná strana i ta světlá má své vůdce. Své představené. Své Bohy. Každý vůdce, každý Bůh má své následovníky. Ti nejbližší jsou pak posluhovači. Dostane se jim od svých Bohů značné moci. Mají tak schopnosti držet řád. Chaos totiž není výsadou ani jedné – bojovné ani mírumilovné – strany. Disciplína a respekt jsou hodnoty Dobra i Zla. Být obdarovaný a mít schopnost držet řád je dar, který nesmí být zneužitý. Nejvyšší dobře vědí, že neexistuje nikdo, kdo by byl neúspěšný Zlý vojevůdce a pak přešel na stranu Dobra, kde se z něj stal úspěšný Dobrý vojevůdce. Smrt toho, kdo selže anebo, kdo se protiví, je – jednoduše řečeno – nutnost, která nesmí mít zábrany. Obě dvě strany sdílí velmi silné pocity. A není to láska a nenávist. Skutečnou hnací silou těchto přesvědčení a celého odvěkého boje je TOUHA.

* * *

Pán v tu chvíli potlačil své vnitřní rozporné emoce a začal se soustředit. Vyrazil pryč. Nechtěl, aby ho přemohla síla okamžiku a toto místo se nezdálo být příliš dobrým na rozjímání. Neohlédl se. Nechtěl ale zapomenout. Přímým krokem udával pár vteřin tempo. Krok od kroku se vzdaloval. Zvolnil ve chvíli, kdy uviděl vyrytý znak na kůře vysokého stromu. Čím více se blížil tomu půlkruhu s rozbíhajícími se čarami, tím více jeho vědomí ustupovalo do pozadí a kupředu se vnášely vzpomínky. Neovládal své tělo – tedy alespoň vědomě, zdálo se.

* * *

Dokáže být Dobro někdy zlé a dokáže být Zlo někdy dobré? Zachovají se někdy Dobří zle a zachovají se někdy Zlí dobře? Je tato naše dvojí mince skutečná anebo si ji vymýšlíme, abychom se dokázali bránit. Bránit před ostatními anebo před sebou samými? Potřebujeme přežít? Je to ono přežití, které nás nutí chovat se v rozporu s naším přesvědčením? Není to pouhá touha? Chtíč? Je to nutkání vědomé? A co když zapomeneme a necháme své vědomí hluboko vzadu. Staneme se někým jiným? Jaké touhy budeme mít a kam nás naše vnitřní druhé „Já“ zavede?

* * *

Přišel ke stromovitému kmenu s ornamentem na vzdálenost dotyku a chvíli se na něj upřeně díval. Jeho oči se nedokázaly pohnout, nemrkal. Zorničky zaostřily. Přimhouřil oči. Možná, že je chtěl zavřít, ale ony samy nechtěly. Chtěly se dívat. Neviděly ale ornament. Neviděly paprsky, které se rozestupovaly z půlkruhu. Neviděly ani znak poslední svobodné generace. Viděly erb prvního města, které bylo vypleněno. Viděly linii dvou světů a konečně viděli zblízka i ten druhý svět. Poprvé.

Jejich touha pak jen rostla a rostla. Jedna vesnice nestačila a jedno údolí bylo málo. Plameny jisker se vzedmuly a toužily po dalším.

„Musí tu někde být…musí…“ šeptal vnitřní hlas Pánovi, „hledej, našel jsi erb, najdeš i Korunu.“

V tu chvíli nervová vlákna vztyčila vlajku pohotovosti, tělní tekutiny se rozproudily, teplota stoupla a svaly rozpohybovaly celý kolos.

Pán následoval paprsky po jejich směru a zanedlouho našel další ornament. A další.

„Tohle je ta cesta, výborně!“ sám pochválil Pána.

Paprsky ornamentu směřovaly k trhlině ve skále. Vypadalo to, že právě našel přesný směr, kudy se vydat a z cesty už není možné sejít. Mohl volně pokračovat, ale zastavil se přímo před trhlinou. Proč? Na několik chvil zavřel oči.

* * *

Je Zlo natolik zlé, aby využívalo své vnitřní dobro ke konání skutků, které směřují k páchání zla? Dokázalo už Zlo vyhrát tolik bitev a válek v tomto světě, že ovládlo některá tajemství druhé strany? Není pak ale používání tohoto tajemství, těchto technik, zakázáno jako křížení? Nyní už zcela jistě ne, zavraždili totiž Jezdce. Otázka ale zní, jestli Zlo nepoužívalo tyto techniky již dříve. A jestliže ano, co se stane? Pomůže někdo druhé straně?

* * *

Pán otevřel oči a ve své tváři byl velmi spokojený. Viděl před sebou trhlinu ve skále s vyrytým ornamentem, který znal jako erb města, jenž kdysi se svojí výpravou dobyl. Neslo jméno Safre a bylo známé jako místo, které uchovávalo vzácné prastaré artefakty. Mnozí, ti dobří, méně dobří, podlí a dokonce i ti zlí, se je snažili získat. Existovali však jeho ochránci, kteří museli artefakty schovat do bezpečí.

* * *

Jak ale někdo Zlí dokáže najít něco, co schoval ten Dobrý? Má snad jeho schopnosti? Dokáže je mít? Anebo ti Dobří nebyli zase tolik dobří? Projevila se jejich druhá strana mince a páchali v těchto chvílích zlo? Anebo byli snad přinuceni – bylo Zlo již tak schopné, že donutilo Dobro, aby nevědomě páchalo zlo? Je Zlo tak dobře vynalézavé, že je schopné hrát tuto hru a maskovat své záměry? Chtělo to snad samo Zlo, aby Dobro porušilo rovnováhu?

* * *

Než vstoupil do trhliny, přiložil k ní ruku se slovy: „Rai de kepe et sumere“. Vstupní prostor se zabarvil modrou hladinou, přes kterou se zlehka pohupovaly vlnky. Po chvíli modrá brána spadla na zem a otevřela tak úzkou místnost, …která tu byla jen pro to jedno…

„Kde je ta Koruna? Kde je Koruna? Tohle je to místo. Sem ji schovali. Proč tu ne…“ otevřel se druhý hlas Pánovi.

Pán sem byl zaveden, že zde najde Korunu. Tu však nenašel, ale kupodivu ho to nepřekvapilo. Možná, že neví, kde se nyní Koruna nachází. To ho ale netrápí. Ví totiž, kam má jít. Když nenašel Korunu, pak musí pokračovat stále dál…na východ.

* * *

Dobro tentokrát přelstilo Zlo? Je možné zvítězit nad někým, kdo je mocnější než vy sami? Je Dobro slabé, jak se zdá, anebo je to ukázka síly – momentu, kdy dokážeme vyhrát, aniž bychom byli silnější. A co je známkou síly? Moc, území, znalosti, schopnosti, kapacita anebo…

Anebo Dobro ví o tendencích Zla a samo dovolí, aby Zlo dělalo zlé, samo dovolí, aby Zlo přimělo Dobro k páchání zla, za cenu, že Zlo nakonec porazí. Ale jak si může být Dobro tak jisté? Není tahle hra riskování? A není tohle riskování právě ta zlá strana Dobra? Že by tedy Zlo nakonec …

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E12: Jak mě odhalil?

Dvanáctá kapitola Jak mě odhalil z knihy Na okraji našich stínů.

Jak mě odhalil?

Pán se bez záliby, jen s čistým šílenstvím ve tváři díval na chrchlajícího Bergilla. Síla Jeho zlostné myšlenky rozťala krk drzého vlkodlaka, jehož slova už nesnesl. Krutý mág nespěchal, věděl, že vlkodlak bude žít ještě dlouhé minuty. Pomalu odšrouboval víko své čutory, ze které vylil všechnu vodu. V Bergillových očích rostla panika, uvědomoval si, že tuhle ránu nezahojí. Jak mě mohl odhalit? Ptal se sám sebe. Pán i v té vší bolestí svého „doprovodu“ slyšel myšlenky o odhalení naprosto jasně, byl teď ve stavu, kdy ho ovládala jeho krvežíznivá moc, jejímž rozměrům mohli konkurovat jen sami bohové.

„Co jsem odhalil?“ ptal se, s málem zájmu v hlase, když přikládal prázdné hrdlo čutory k démonovu hrdlu, ze kterého krev stříkala se vší vitalitou, kterou byl tento druh obdařen. Démonovy myšlenky už nedržela pevná vůle vycvičeného špeha, jeho myslí pronikala bolest, která odemykala všechna tajemství při pouhém letmém dotyku Jeho vůle.

„Tss, spiknutí?“ Čutora už pomalu přetékala. „Ubohé. Povím ti o Generálovi a o mně, je to nanejvýše zábavný příběh, který snad jednou zvěčním v největším obraze ze všech, na který dost možná použiji barvy z takových ztroskotanců, jako jsi ty, neschopný patolízale.“ Oddálil čutoru plnou horké krve a na chvíli se odmlčel. Pak se, díky povelu jeho vůle, rozestoupila sama země, kořeny nejrůznějších rostlin, listy i plody levitovaly všude kolem. Z té změti se vytvořila koule, ze které létaly litry nejrůznějších šťáv a kilogramy masy. Nakonec zůstala ve vzduchu viset jediná zelená kapka.

Pohyb, doprovázený Pánovým úsměvem, vedl čutoru ke kapce a naopak. Když kapka vlétla přímo do nádoby s démonovou krví, Pánův zrak se opět obrátil k umírajícímu Bergillovi:

„Takhle moje nejnovější barva zůstane dlouho čerstvá, krev démonů je za normálních okolností velmi nestabilní. No a teď k tomu, co jsem ti chtěl povědět, než za pár minutek zemřeš.“

Pán se zasnil a jeho tváří proběhla bouře pocitů, jakoby jich byl dokonce i schopen.

„Víš, tenhle svět rozhodně není o rovnosti. Od té doby, co jste se tu objevili vy, už vůbec ne. V těchto končinách, kdysi dávno, za časů mého dětství, nevládly žádné státy. Naše osada si žila dobře, velmi dobře. Měli jsme totiž po generace své ochránce. Kdokoliv by se nám postavil do cesty, byl sražen k zemi a donucen se plazit a odprosit se. Ochránce byl vždy ve vsi jeden, nejnadanější mág své generace, do jehož paměti byla vštípena mocná magie, kolem jejíhož kultu a nositele – prastaré desky s nápisy vyrytými v cizí řeči – naše vesnice před stovkami let vznikla.

Když jsem dosáhl pěti let věku, náš ochránce už pomalu chřadl. Samozřejmě vybrali jako dalšího ochránce mě. Začal jsem se učit, ale dříve než jsem porozuměl divným znakům na posvátné desce, ochránce náhle zemřel. Vražda, říkalo se tehdy, ale ať tak či onak, dalšího dne u našich bran stála armáda jakýchsi „Maritů“. Přitáhli z jihu a dobývali jedno místo za druhým. Mágové, vojáci i zrůdy jako ty, Bergille. „Vydejte nám magickou desku.“ Dožadovali se. Jinak nás prý čeká zničení.

Ač bez ochránce slabí, hrdost se jen tak z mocných neztratí. Stařešinové odmítli a následovala jatka. Naši muži, ve válečném umění nevycvičení a s obrovskou početní nevýhodou, zaplavovali naši zem svou krví. Otec zemřel v první linii, ale matka mě chránila do poslední chvíle, když jsem jako učedník starých nauk překládal klikyháky z posvátné desky, neboť tím si musel projít každý učedník sám – skrz poznání a pochopení, ke kterému je veden pouze jediným svitkem s abecedou a vlastním instinktem. Zrovna ve chvíli, kdy se mi z těch zmatených znaků začal vynořovat jakýsi řád, se mi před očima prokutálela matčina hlava.

Nikdy na ten moment nezapomenu…zdroje nekonečné inspirace a krásy. V ten moment jsem ale propadl neštěstí a běsnění. Připadalo mi to naprosto přirozené, že z mých rukou vylétají paprsky světla, které vraždí vojáky v těžkých brněních. Šel jsem dál, ke dveřím naší svatyně, odkud přibíhali další a další vojáci, stvůry a mágové. Desítky a desítky…nic mi nemohlo stát v cestě, kamenná podlaha klouzala jejich krví, ale když jsem už už padal, vymrštil jsem se do vzduchu svou vůli a magií. Masakroval jsem je po desítkách, a když jsem vyšel na náves, všichni vesničané už byli mrtví. Pokračoval jsem, smyslů zbavený, v šíření smrti. Myslím, že ten den jsem zabil na dvě stovky vojáků, vlkodlaků, démonů i mágů. Moje tělo ten nápor ale už nevydrželo, klesnul jsem ve vyčerpání na zem a se slzami v očích čekal na smrt.

Přistoupil ke mně jeden z vojáků, neboť ostatní se zdráhali přiblížit. Jeho meč proletěl vzduchem a jeho hrot zůstal vytrčen směrem ke zbytku armády. Voják ze sebe strhal černočervený znak armády a promluvil. Jeho slova směřovala ke králi, jemuž právě vyjádřil neposlušnost: „Králi, odtáhněte se svou armádou. Vezměte si pitomou desku a chlapce nechte na pokoji, o toho se postarám sám.“

Potom zavládlo ticho, které přerušil až králův hysterický smích: „Nevím, kdo jsi, ale pobavil jsi mě, vojáku. Teď když je to děcko bezmocné, tak z něj strhám kůži a předhodím ho vlkodlakům. ZABTE JE OBA.“ Zakřičel král a armáda se na nás vrhla jako banda zvířat.

Po tom, co ten voják zabil prvních pět vojáků, zuřivost jejich bratrů ve zbrani rostla a rostla a tomu osamocenému muži dělalo čím dál menší potíže a čím dál větší radost je sekat na malé kousky. Brzy se kolem mě vytvořila neprostupná hromada těl, přes kterou jsem neviděl ani detaily bitvy osamoceného muže proti tisícové armádě.

Usnul jsem vyčerpání. Vzbudilo mě čísi objetí. Kolem ležely v noční tmě stovky těl a vzdalující se světélka pochodní musela patřit armádě. Armádě, která zbaběle táhla domů, poražena jedním mužem. Vlastně dvěma…Od té doby byl Generál pořád se mnou, ochraňoval mě, vedl mě, propůjčoval mi své dokonalé šermířské a vůdcovské schopnosti. Do dvou let jsme dobyli zem těch ubohých Maritů, kde jsem pak vládl nejmocnější zemi široko daleko…“

Jak Pán pomalu otevíral oči, ze kterých kapaly slzy, všimnul si, že Bergill už pomalu chladne.

„Ach, škoda, nikdy ten příběh neřeknu do konce. Měl jsem ti snad proříznout jinou tepnu? Na tom už nesejde. Generál je můj, jen můj, on ze mě udělal to, čím jsem. Křivé slovo proti němu je jako křivé slovo proti mně, a to si zapamatuj, mrtvolo prašivého démona, křivé slovo proti mně znamená SMRT.“ A mrtvé tělo démona, jenž byl znám jako Bergill posluhovač, při výkřiku toho slova explodovalo.

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E11: Alespoň chvíli spolu sami

Jedenáctá kapitola Alespoň chvli spolu sami z knihy Na okraji našich stínů.

Alespoň chvíli spolu sami

Pán kráčel s Bergillem v patách po vyšlapané cestě, směřující do lesů, a rozprávěl mu o obrazu, který plánuje doopravit. Polemizoval o svých nových barvách, které mu byly dovezeny jedním z jeho nejoblíbenějších mužů, jenž patří k vlkodlakům. Zrovna ve chvíli, kdy se zasněně díval do dáli na nevelikou dřevinu, na níž není ani jediný lísteček a pravděpodobně byla za svých dob lískou, Bergill si nervózně odkašlal. Ten, který vzbuzuje respekt snad v každém živém i neživém tvorovi, se značně překvapeně po svém společníku podíval, aby vyjádřil své počínající pobouření.

„Co říkáte na Generálovu výpravu, Pane?“ zeptal se Bergill.

Muži se dostalo nepěkného úšklebku, v němž byla kombinace počínajícího rozhořčení a překvapení nad jeho otázkou. „Co bych měl říkat?“ otázal se ho. „Generál je mojí pýchou. Má moji plnou důvěru.“ dořekl klidně.

„A to Vám nevadí, můj Pane, že pro tuto cestu vybral i poslední z rodu Igri? Tu, kterou jste ráčil dát za trest zavřít do Sedry?“ spíše to oznámil, než aby se ptal. Bergill je si plně vědom, že Pán s tím obeznámen není.

Výraz v Pánově tváři se změnil na mračící se. „Generál ji osvobodil?!“ zeptal se svého společníka, jenž Jeho Výsost doprovází, snažíc se o klidný tón.

„Ano, Pane…“ odpověděl Mu poddaný pokorně.

Pán se musel na chvíli zastavit. Zavřel oči a pokoušel se o uklidnění. Generál ví sám moc dobře, co dělá… pomyslel si. „Stejně byla k ničemu…“ prohlásil nakonec se zcela vážnou tváří.

„Začínaly se u ní projevovat znaky Prastarých…“ poznamenal Bergill záměrně hlasitě, aby ho Pán slyšel. Všiml si, jak v Pánovi zatrnulo, a škodolibě se usmál, když se nenápadnou a nepostřehnutelnou telepatickou rukou otřel o pánovo myšlení a ujistil se, že důvěra v Generála u Pána klesá.

* * *

„Zajímavá pověst…“ usoudil Generál, když dívka domluvila. „Jak moc v to věříš ty sama?“ zeptal se jí. Zadíval se dívce do očí a opřel se do pololeže.

Pocítila zvláštní zašimrání uvnitř hrudi. Pousmála se a zvažovala slova, která by v odpovědi byla nejupřímnější. „Já této pověsti nikdy nijak nevěřila. Vždy mi připadala hrozně…“ odmlčela se, hledajíc správný výraz, který by vystihoval její názor. „… hrozně neuskutečnitelná…“

„Proč?“ překvapeně zamrkal nad jejím přiznáním. „Co ti na ní přijde neuskutečnitelné?“

Trochu se zamračila. „Proč by jejich Bůh scházel sem dolů? Co by tu dělal? Vždyť by se nechal hned zastrašit…“

Sedl si pohodlněji, aby ho nezačala bolet záda, více se narovnal. Podíval se jí zpříma a z kratší vzdálenosti do očí. „Ty nevěříš tomu, že by Bůh opustil své Nebeské panství?“ zeptal se jí zcela vážným hlasem.

„My byli vychováváni ve víru v Caridwen a Rohatého boha…“ odpověděla provinile. „A v tyto dva já věřím. Ne v Boha, jako věří ostatní…“ dodala tiše.

Věnoval jí milý úsměv. Jje správné, že máš svoji víru. Co jsou ti dva zač?“ zajímal se.

„Opravdu to chceš vědět?“ překvapeně se na něj zadívala.

„Ptal bych se, kdybych nechtěl, drahá?“ odpověděl jí otázkou.

Něco v ní nadšeně zajásalo, když ji oslovil DRAHÁ. Uvolněně si položila ruce do klína a začala vyprávět. „Caridwen je krásná bohyně. Její znamení je Měsíc, podle něhož je znázorňována ve třech podobách. Bohyně Panna, bohyně Matka a bohyně Stařena – všechny tři podoby závisí na fázi luny. Dalším artefaktem, jenž se Jí připisuje, je stříbro. Kov, který jest pro Gardolův a upíří rod smrtelně nebezpečným. Je ztělesněním moci, která udržuje svět v harmonii. Rohatý je podstatně stejně důležitý v naší víře jako Caridwen. Má stejné postavení a stejnou povinnost. Modlíme se i k němu především z toho důvodu, že naše víra není jednosměrná a nediskriminuje ani jedno pohlaví. Jeho zázemím jsou jablko a had.“ Dokončila vyprávění.

Generál se na okamžik zamyšleně na Calebru zadíval. „Ta bohyně… To ona ti dodala sil k otevření Brány?“ zajímal se.

Dívčina pokrčila rameny. „Věřím tomu, jiné vysvětlení mě nenapadá.“ odpověděla a poškrábala se na krku.

„A co třeba vysvětlení, že tvoje schopnosti sílí?“ navrhl s úsměvem. „Získala jsi dar Prastarých.“ poznamenal.

Zavrtěla rázně hlavou. „Za moji moc může Caridwen… žádní Prastaří…“

Generál se tiše zasmál. „Dobře, nebudu ti rozmlouvat tvé teorie.“ natáhl se k ní a pohladil ji po tváři.

V prvním okamžiku chtěla ucuknout, ale něco uvnitř jejího těla jí to nedovolilo. Nelitovala, že neucukla. Jeho dlaň byla příjemně hřejivá a dotyk jeho prstů na její tváři způsobil, že se jí téměř zatočila hlava, což bylo následkem toho, jak moc se jí srdce rozbušilo. Všimla si, jak zvážněl, když ji znovu po tváři pohladil. Trochu znejistila, když postřehla, že se milimetr po milimetru jeho obličej blíží k jejímu.

A v okamžiku, kdy je dělilo sotva pár centimetrů od polibku, o němž Calebra sní, ale zároveň se jej obává, rozhrnul někdo závěsy stanu a vešel dovnitř.

„Ale! Čichám, čichám, erotickou atmosféru…“ prohlásila uštěpačně Miranta, pobaveně pozorujíc, jak ti dva od sebe odskočili.

„Být náš příbytek dřevěný a mít dveře, žádal bych klepání před vstupem…“ utrousil Generál trochu rozmrzele.

„Opravdu? A to i ve společnosti této husičky?“ ušklíbla se sukuba a znechuceně sjela Calebru, která se kolem ní prosmýkla a vyběhla ven, nepřátelským pohledem.

Muž vzal první, co mu přišlo pod ruku (- kovový korbel) a hodil tím po Mirantě, která tak tak uhnula. „Přestaň o ní takhle mluvit! Moc dobře víš, jak se jmenuje!“ rozkřikl se rozčíleně.

Sukuba se škodolibě ušklíbla a opustila stan, ovšem to, co uviděla se jí nelíbilo a měla sto chutí půjčit si od Generála jednu z dýk a hodit ji tím směrem, kterým se nyní dívala. Otevřel se jí totiž pohled na Calebru, která objímá a hladí Generálova koně, jenž pokorně stojí u ní a občas jí přejede chlupatým nosem po pažích.

Gardol zhluboka oddechoval. To, co před nedlouhým okamžikem zažil, se nevyrovná žádnému zážitku ze Sedry, byť tam si vzal nespočet mladých – alespoň vzhledově – žen. S Mirantou tato činnost nabírala nových rozměrů a jiný směr, jiný ráz… Možná mu to tak jenom připadalo, protože sex se sukubou ještě nikdy neměl. Ale i tak to pro něj bylo nezapomenutelné a neskutečně krásné. problém však nastal v tom, že od tohoto okamžiku po ní začal toužit víc a víc. A to mělo být špatně…

Převalil se na bok a zavřel oči. Za jejich víčky se mu všechno přehrávalo znovu a znovu, až ho to donutilo k tichému, zoufalému zavytí, že je to pryč… Však se zase dočkám! Pomyslel si a rozhodl se, že je načase vrátit se do reality.

Calebra, myšlenkovitě naprosto mimo, projížděla svými křehkými prsty dlouhou hřívo krásného hřebce. Tiše šeptala něžná slůvka, patřící tomuto krásnému tvoru, ve svém rodném jazyce, tudíž jím dokázala rozumět jen ona samotná a Shadow, který se jí nosem vděčně otírá o paži. Když si všimla, jak ji Miranta pozoruje, postavila se na špičky, aby zvířeti mohla pošeptat přímo do ucha: „Coseo de kese damsten erlestin. Svimstet reb sena, debos, Siresten.“

Pohladila jej po hlavě a zabořila tvář do jeho hřívy. Její slova znamenala přibližně tohle: „Mám z ní špatný pocit. Stůj při mně, prosím, Stíne.“

Generál vstal z pelesti, protáhl se v zádech, poodhrnul závěs, který simuluje dveře, a podíval se ven. Přejel pohledem po dvou dámských společnicích, přičemž u té, jež stojí vedle jeho koně, zůstal pohledem déle, a pak si zívnul.

„Gardol je kde?“ položil otázku mířenou na Mirantu. „Začneme balit a budeme pokračovat v cestě…“ oznámil k oběma dívkám.

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie