Úvod » Fantasy a Sci-fi » Na okraji našich stínů S01E14: Jdeme dál

Na okraji našich stínů S01E14: Jdeme dál

Čtrnáctá kapitola Jdeme dál z knihy Na okraji našich stínů.

Jdeme dál…

Vlkodlak se donutil vstát, když uslyšel Generálovo oznámení, že se musí pokračovat. Nechtělo se mu, ale neměl na výběr, výprava se bez něj neobejde, protože je pro ně stopařem. Cestou k vyhaslému ohništi utrhl větývku z nějakého keře, kolem nějž procházel, vložil si její konec mezi rty a začal jej přežvykovat. Náhle se prudce zastavil a vyděšeně se zadíval na „tu odpornou věc“, kterou před chviličkou žvýkal.

„Co to, pro vlčí drápy, je?!“ zavrčela zaskočeně. „To jsem v životě nežral!“ odplivl si a švihl větývku na zem.

„Všechno je jednou poprvé, pejsku!“ ozvala se výsměšně Miranta a zamrkala na něj svými dlouhými řasami. „Ale máloco se opakuje…“ dodala a provokativně zavrtěla boky, když kolem něj procházela.

Musel se ovládat, aby se po ní nevrhla. (Ne však z toho důvodu, že by jí chtěl ublížit…) Věnoval jí nepěkný úšklebek a podíval se na Generála. „Už pokračujeme?“ zeptal se ho a rázem si uvědomil, jak hloupá otázka to byla, vzhledem k tomu, že jejich velitel právě sklidil stan.

Generál se po Gardolovi jen podíval a zavrtěl hlavou. „Že se necháš, to se divím…“ poznamenal jakoby nic.

Tvor vlčí rasy se zatvářil nechápavě. „Tak trochu nechápu, co tím chceš říct…?“ odpověděl.

Muž se zasmál. „Je to sukuba, Gardole!“

Gardol se naježil. „Já vím!“ vyštěkl. „A tobě není nic do toho, co s ní provádím!“ a nasupeně se k němu otočil zády. „Já ti taky nemluvím do tvého intimního života!“ dodal rozhořčeně.

„Nemáš mluvit do čeho.“ namítl Generál pobaveně.

„Že ne?“ opáčil ho vlkodlak a otočil se zpět k němu. „Vždyť vidíme, jak prahneš po té kryse!“

Generálův výraz v obličeji se z pobaveného změnil na nepříčetný. „Nemluv o Calebře tak hnusně!“

„Vždyť to říkám!“ začal se štěkavě smát. „Jsi z ní celej hotovej!“

„A dost!“ zahřměl na něj Generál. „My to zas vidíme na tobě, sotva se kolem tebe ochomejtne Miranta!“

Gardol se rozhodl tuto hádku uzavřít. „Až budeš chtít vyrazit, tak na mě zavolej.“

„Vyrážíme teď!“ odvětil Generál a došel k Shadowovi.

Calebra stála vedle hřebce a dopínala mu nánosník, když si od ní Generál převzal otěže a vysedl na jeho hřbet.

„Díky.“ usmál se na ni a natáhl k ní ruku, aby se jej mohla chytit a on ji vytáhnout za sebou do sedla.

Trochu překvapeně zamrkala.

„No nekoukej tak a podej mi ruku!“ řekl jí s úsměvem a trochu více se k ní natáhl.

To už bez váhání podávanou ruku přijala a nechala se vytáhnout. Dalším překvapením pro ni bylo, že ne za Generála, ale před něj. Neseděla obkročmo, ale bokem ke Generálovi, tudíž se mohla pohodlně opřít o jeho vypracovanou hruď.

Generál se usmál pro sebe a podíval se na zbývající členy družiny. „Můžeme vyrazit.“

Gardol se zavrčením vyrazil kupředu a Miranta se jen ušklíbla, ale bez komentáře se vydala směrem, kterým její nedávný milenec.

Ach ano, přesně tohle jsem si přál! Problesklo Generálovi hlavou. Znepřátelit si polovinu družiny! A nejlepší na tom je, že hned v prvních dnech výpravy. Proč ne? Komu se to kdy podařilo? Jednu polovinu družiny si znepřátelit a na druhou nedát dopustit… pěkný to začátek…

„Proč vlastně nechceš, aby někdo znal tvé jméno?“ vytrhla jej Calebra ze zamyšlení.

Generál zavrtěl hlavou. „Je to už pěkná řádka let, co bylo známé…“ odpověděl. „Ale ne v nejlepším světle.“

„A v jakém?“ vyzvídala se zájmem.

Generál si povzdechl. „Dřív mě znali výhradně jako ‚toho, co zabíjí pro zábavu a radost svého Pána‘ – proto nechci, aby mé jméno někdo znal…“ vysvětlil jí a krapet nejistě se na ni podíval, zda ji tím nevyděsil.

Calebra mlčela.

„Nebylo tomu ale tak…“ dodal rychle.

„A jak teda?“ položila mu další otázku.

Pokrčil rameny. „Ano, zabíjel jsem, ale ne pro Jeho zábavu a radost. Zabíjel jsem jedině proto, že Mu hrozilo nebezpečí. V těch dobách byl ještě malý prtě, které se neumělo a nedokázalo bránit.“

„A tobě nevadí, že jsi správně – v tom případě – měl být Pánem ty?“

„Pssst!“ napomenul ji. „Tiše, co kdyby tu byli špehové?!“ rozhlédl se. „Možná jsem měl být… na Jeho místě já… ale jsem rád, že tomu tak není.“

„A proč?“

Chvíli mlčel. „Protože bych měl celý ten chod světa na starost…“

„Ale určitě bys nedával takové tresty!“ celá se otřásla při vzpomínce na poslední dvě století.

„Calebro, nezáleží na tom, kdo, nebo co jsem, ale záleží spíše na tom, kdo musím být. Já jsem Generál a ne Pán. A nechtěl bych být Pánem.“

„A nevadí ti, že Ho musíš poslouchat?“

Na to delší chvíli neodpovídal. Jen přemýšlel. „Nemám na výběr…“ odpověděl.

Gardol se celou cestu neohlížel, neb si byl jistý, že  Calebra cestu zná, tudíž by mohla Generála navést sama. Miranta mu v tuto chvíli byla zcela volná. Nejvíce ho momentálně zajímal pach vlkodlačí holky, který vedl stejným směrem, jako jeho cesta. Pach té neznámé mu natolik zaplnil hlavu, že přestal rozumně uvažovat a zběsile se vydal hledat onu dotyčnou. Vybavil si všechny vzpomínky na noci trávené s vlkodlačicemi a začal slintat. Rozběhl se, tak tak se držel od přeměny a utíkal za pachem. Že to byla chyba, pochopil ve chvíli, kdy se mu zem pod nohama probořila a on propadl do jámy, která slouží jako past. Měl štěstí, že v ní nebyly žádné bodce a nebo, nedej bože, stříbrné zbraně připravené na vlkodlaky. Nejhorší ale bylo to, že netušil, jak se odtud dostat, protože se téměř okamžitě objevila nad jámou nějaká síť.

Miranta, která šla trochu pomaleji, než vlkodlak, jen viděla, jak „pejsek“ zahučel do jámy. Došla hezky pomalu k okraji jámy a začala se smát. „Bafáček nám hapal!“ zašišlala na něj, ale rychle si všimla síti, která bránila Gardolovi v úniku, protože byla ze stříbrných vláken. „No do háje!“ zabědovala a otočila se, aby zavolala na Generála. Hlas ji však zradil ve chvíli, kdy si všimla, že je obklíčena sedmi muži, na které nepůsobí její přirozená magie, protože jsou proti ní pojištěni magickými amulety. Mířily na ni hroty nebezpečně ostře se lesknoucí a ona nevěděla, jak zareagovat.

„Kdybys věděla všechno, Calebro, nejspíš bys tu se mnou takhle klidně neseděla…“ podotkl Generál.

„Jak to myslíš?“ zeptala se překvapeně.

„Slib mi, že mě pak nebudeš proklínat…“

„Slibuji!“ přitakala.

Zaváhal. „Kdysi… už to bude skoro dvě a půl století… Poslal mě do jedné bitvy. Byla to bitva mezi osadami – mezi nimi i rod Igri. Měl jsem za to, že jsem zabil posledního z toho rodu, ale nebylo tomu tak. Už jsme chtěli bitevní pole opustit, když ke mně dolehl pláč dítěte. Tenkrát jsem přinesl Pánovi batole té rasy – malou modrookou dívčinku.“

Calebra zanaříkala. „Takže jsem v Jeho spárech jenom díky… tobě?“

„Zabili by to dítě, kdybych neřekl, že je odevzdáme Pánovi…“ namítl.

Calebra zavrtěla hlavou. „Takže jsi celou dobu věděl o tom, že tam jsem?“

„Ne…“ odpověděl. „Netušil jsem, kam to dítě přišlo. Neměl jsem ponětí o tom, že jsi to ty. Nevěděl jsem, že jsi stále na živu…“

„A… jsi rád?“

Pousmál se. „Co myslíš?“

I ona se pousmála. „Takže ano?“

Přikývl. „Ač se to ke mně nehodí, jsem strašně rád, že jsi na živu a že jsi tu se mnou…“

Dívka pocítila hřejivé teplo uvnitř své hrudi, ale dívala se přímo před sebe, směrem, kterým je Shadow nesl.

Generál však momentálně cestě nevěnoval nejmenší pozornost, protože zabořil svůj obličej do jejích vlasů a šeptal jí milá slůvka, které ona samotná ve svém dlouhém životě ještě nikdy neslyšela, aby patřila jí.

Krásně se ta slova poslouchala. Alespoň do té doby, kdy Calebra spatřila Mirantu obklíčenou nepřáteli. „Estisi!“ vyhrkla vyděšeně.

 

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E14: Jdeme dál
Ohodnoťte!

Martin Rosulek

Martin Rosulek je online podnikatel a digitální nomád. Po cestách v Austrálii a jihovýchodní Asii, procestoval Kanadu a Latinskou Ameriku. Často se vrací do Thajska a sbírá další zkušenosti o práci na dálku. Zaměřuje se online marketing a affiliate. Martin bloguje na DigitalniNomadstvi.cz.