Úvod » Fantasy a Sci-fi » Na okraji našich stínů S01E15: Poprvé přepaden

Na okraji našich stínů S01E15: Poprvé přepaden

Patnáctá kapitola Poprvé přepaden z knihy Na okraji našich stínů.

Poprvé přepaden

Generál neváhal. Postavil se na Stínův hřbet a skočil směrem k asi tuctu nepřátel. Stihnul svému koni rozkázat, ať odjede pryč, daleko, a s taseným mečem přistál vedle syčící sukuby. Tihle lidé byli nebezpeční. I Estis, muž jenž po staletí nepoznal sobě rovného, s úžasem a respektem sledoval první bojovníky, kteří se k němu přiblížili nepozorovaně takhle blízko. Nevymlouval se před sebou na omamnou vůni Calbřiných vlasů, na to se znal moc dobře. MĚL je objevit, ale z nějakého důvodu ho intuice zklamala.

Jedenáct, tolik jich napočítal, když obhlédl celý kruh nepřátel, který se kolem něj a Miranty pomalu stahoval. Pomalu chápal, jak ho dokázali překvapit. Z postav zahalených v šedivých pláštích nevyzařovala žádná přítomnost, ba ani existence. Generál si uvědomoval, že pokud nejde o duchy, tak má co dočinění s mágy, jejichž schopnosti dalece přesahují znalosti i potenciál jeho Pána.

Nebylo na co čekat.

Zaútočil. Nízkým seknutím zasáhl hned tři postavy, kterým přeseknul nohy u kolen. Postavy se bez hlasu svalily na zem. Miranta také nelenila a holýma rukama vytrhnula jednomu z nepřátel srdce. Za krátko bylo po boji, který ani nebyl, protože bytosti v kápích nekladli odpor. Jejich velké meče bez jediného švihu popadaly na zem. „ Co to kurva bylo…“ ulevila si Miranta a chystala se jednomu z nepřátel strhnout kápi. V tu chvíli jejím krkem projela čepel šedivého meče. Sukuba se svalila na zem a Generála ze všeho nejvíc překvapilo, že její hlava zůstala u těla. Brzy se po něm samotném sápalo jedenáct mečů v rukou přízračných postav.

Istisův meč pod údery nehmotných a přesto tak těžkých zbraní kvílel utrpením. Čepel ukovaná za dávných časů, zbrocená krví tisíců lidí a bytostí, teď úpěla pod neustávající záplavou ničivých výpadů. „Zničíte-li mi meč, opravdu se rozzuřím.“ pronesl generál k postavám a prosmýkl se z jejich obklíčení, které už začínalo být přespříliš intenzivní.

„Naše čepele nemají schopnost ničit.“ přišla neočekávaná odpověď. Jejího původce nemohl přesně určit, jakoby přidušený hlas vycházel ze všech jedenácti bytostí najednou. A opravdu, když se Generál pozorněji zaposlouchal, uslyšel pravidelný dech sukubí krásky.

„Kdo u všech čertů jste?“ vsadil Istis na diplomacii.

„Jsem ti, kdo čerty drželi daleko od vašeho prahu.“ odpověděli mu přízraky a znovu útočili. Nic, čím na ně Generál útočil, nezabíralo. Zkoušel kouzla, údery svých končetin a tisíckrát i čepel svého meče. Pak chtěl i utéct, ale bytosti se vždy vynořily v jeho těsné blízkosti. Na tohle nemám čas, pomyslel si. Když zabodnul meč do jednoho z nepřátel, už se ho nesnažil vytáhnout. Všech jedenáct čepelí ho proťalo najednou.

„Že to trvalo, Estisi.“ přivítal ho důvěrně známý hlas, který však nedokázal nikomu přiřadit. Svět, ve kterém se ocitl, vypadal jako dokonalá pustina s třemi židlemi, z nichž dvě už byly zabrané. Na jedné z nich seděl stařík, který na Estise přísně a káravě hleděl. Druhý muž nového příchozího energicky vítal a vybízel ho, aby se posadil. Generál poslechl.

„Kdo u všech čertů jste?“ nenašel Estis lepší slova, než která už toho dne jednou pronesl.

„Kdo myslíš, že pošle jedenáct Jezdců, aby tě přivedli na kobereček?“ přišla odpověď otázkou.

„Jezdců?“ divil se Generál.

„Jezdců nejezdců, hlavní je počet.“ zapojil se do diskuze stařík.

„Úplnost našich světů byla prolomena, jako kdysi při pádu Prastarých.“ doplnil ho druhý z bohů, jak už Generál pochopil.

„A co já s tím?“ přepadala rozmrzelost i Estise.

„Ty to budeš muset napravit. Lidé napáchají víc škody než užitku.“ shodli se jeho hostitelé.

„Proč? Nepředpověděli jste nám to právě vy, stvořitelé? Bůh a Ďábel, Světlo a Temnota, obojí stejná sebranka, která stvoří svět se všemi jeho chybami, jen aby se mohla bavit tím, jak slepci tápou v neznámém a přece neporušitelném osudu. Viděl jsem to mnohokrát, národy vyvražděné kvůli poznání, které stejně nepřišlo, kvůli falešné moci, kvůli proroctvím vašich činů. Ani nejsem schopen rozeznat, kdo z vás je tím světlem a kdo temnotou, v mých očích jste stejní.“ rozzuřil se.

„A co když jsme stvořili jen tvůj osud, abys ho ty určil ostatním lidem? Co když jsme uviděli, jak velká rozhodnutí na lidstvo čekají, a tak jsme stvořili tebe, muže procházejícího staletími, vidoucího vše, cítícího vše, toužícího po všem? Co když jsme nestvořili ani tebe, ani tvůj osud ani osud bytostí na tvém světě?“ nabízel seschlejší z bohů otázky, na které Estis ani odpovědi znát nemohl.

„To jste si mě pozvali, abychom tu zbytečně filozofovali?“ odvětil opovržlivě Estis.

„Samozřejmě. A také proto, abych ti řekl, co se stalo při zániku Prastarých.“ pokračoval už jen stařík. „Jejich arogance, jak je u lidí zvykem, hraničila s hloupostí. K jejich smůle oplývali tak silnou magickou mocí, že rozhrnout závěs mezi vaším světem a světem Temnoty pro ně bylo tak snadné. A tak narazili na Jezdce, od kterých se naučili, jak je jejich svět chráněn neporušitelnou rovnováhou. Prastaří nad sebou ale nechtěli mít nic než hvězdné nebe. Byl jsem bláhový, když jsem umístil klíč k vašemu světu přímo před váš nos. Až pozdě si Prastaří uvědomili, co se stane, když se zbaví Jezdce. Temnota vtrhla do vašeho světa a bývala by pohltila vše, kdybych nezasáhl. Vyměnil jsem přetrvání vašeho světa za své nekonečné mládí. Temnota si dle dohody vzala zpět své stíny společně s magií Prastarých. Jenže můj čas se chýlí ke konci a pečeť slábne. Poslední Igri, tvůj Pán a mnoho dalších opět probouzí síly, které měly zůstat skryty. A k tomu všemu jste zase zabili Jezdce… Když jsem před staletími tento osud spatřil, přál jsem si, aby svět zrodil bojovníka, který nevyhnutelnou katastrofu odvrátí a ty se, Estisi, místo toho šermuješ s Jezdci!“ káral Generála i všechny živé bytosti z jeho světa.

„Brzy, velmi brzy do vašeho světa vtrhnou stíny, hladovější než dřív, hnáni zakázanou magií. A já slibuji, že budu stát v jejich čele. Moc se na tebe těším, Estisi. Věřím, že mi předvedeš něco velkolepého.“ rozplýval se štěstím mladý muž, kterého by Estis nazýval Ďáblem a Temnotou. „Teď už ale musím běžet.“ Načež zmizel i se svou židlí. Generál nenacházel žádná slova, ba ani myšlenky, které by chtěl vyjádřit.

„Tentokrát nedojde pouze ke křížení, už je nemám jak zastavit. To co kdysi na náš svět přišlo jako démoni a bestie teď vstoupí znovu ve své skutečné podobě. Všechno zlo i dobro zmizí, zůstane pouze větší a menší utrpení a destrukce. Vy lidé, jste tak hloupí. Snažíte se všechno objevit, snažíte se přijít na můj velký plán… To vás opravdu nikdy nenapadlo, že váš bůh není tak dětinský, aby se zabavil pohledem na svět běžící přesně podle jeho plánů? Vyzvali jste toho nepravého a já se celou dobu tak těšil na vaše pozvání… Já už prohrál, teď budete vést nerovný boj se světem, který svého boha ještě neopustil. Hodně štěstí, Estisi…“ jeho hlas pak pomalu slábnul, než zmizel úplně. Postava starého muže ale zůstala sedět na židli v širé pustině, jen se trochu sesunula. Bezduché oči fixovány na Estise, který s jedenácti Jezdci přihlížel smrti jejich boha.

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E15: Poprvé přepaden
Ohodnoťte!

Martin Rosulek

Martin Rosulek je online podnikatel a digitální nomád. Po cestách v Austrálii a jihovýchodní Asii, procestoval Kanadu a Latinskou Ameriku. Často se vrací do Thajska a sbírá další zkušenosti o práci na dálku. Zaměřuje se online marketing a affiliate. Martin bloguje na DigitalniNomadstvi.cz.