Na okraji našich stínů S01E06: Malé a velké války noci

Fotografie “Poulnabrone Dolmen Sunset - Lavender Fantasy” od “Nicolas Raymond” licencovaná pod CC BY 2.0
Fotografie “Poulnabrone Dolmen Sunset – Lavender Fantasy” od “Nicolas Raymond” licencovaná pod CC BY 2.0

Šestá kapitola Maléa velké války noci z knihy Na okraji našich stínů.

Malé a velké války noci

Utábořili se akorát včas. Poslední sluneční paprsek opustil nebe chvíli po tom, co Generál rozhodl, že mají dost dřeva na celou noc.

„ Generále, a nebudeme na ráně? Jsme už příliš blízko území, které neovládáme. Můžou na nás být připravený a ten oheň je jenom přiláká.“ Vyjadřoval Gardol své pochybnosti a nespokojeně zíral na hromadu dřeva, kterou možná zbytečně nanosil. Mohlo to být tak fajn, kdyby se mnou poslal i Mirantu… přemýšlel pro sebe a začal slintat.

Jejich velitel neodpověděl, ale ze svého vaku vytáhl obrovskou kůži. Za živa patřila patrně medvědům. Generál několika rychlými pohyby postavil kolem připraveného ohniště prvotřídní stan, kam se pohodlně vešly tři ležící postavy. Pak ještě vyhnal svého koně kamsi do přírody, s jediným vlídným rozkazem: „Vrať se za rozbřesku“ Všichni trochu nevěřícně sledovali komfort, ve který ani nedoufali.

„ Máte v to zvíře velkou důvěru.“ Zasmála se škodolibě a tajemně Miranta, avšak jeho následující reakci rozhodně nepředvídala.

„Tahle mise,“vyštěkl podrážděně a vztekle. „ Ta je jenom o důvěře ve zvířata!“ A dobrých pár minut bylo hrobové ticho. Miranta se v něm uklidňovala myšlenkou, že i jako zvíře by ji chtěl do postele a Gardol čenichal okolo a občas nespokojeně zaštěkal, když ho Miranta ignorovala. Jediná Calebra, na kterou Generálův vztek z tak těsné spolupráce s nelidmi mířen nebyl, si to vzala osobně a utápěla se v depresi.

„Oheň zapálíme, až se úplně setmí. Pak je do něj třeba házet tyhle kamínky.“ Vytáhl malý váček, pověsil ho dovnitř stanu a pokračoval: „Očistí to oheň od kouře, pachu a ztlumí to jeho svit.“

„ Oh, šikovný zálesák ten náš rozkošný velitel.“ Zatetelila se koketně Miranta a sladce zamrkala, jakoby už zapomněla na předchozí bouři. Generál jen zvednul obočí a snažil se její svádění ignorovat. Nešlo to ale moc dobře. I když viděl, co provedla v harému s démony, obklopovala ji silná aura smyslnosti. Nedal na sobě znát ani špetku touhy, byť jeho myšlenky naplňovala až moc. Kdyby ta démonka ucítila jeho slabost, otravovala by ho čtyřiadvacet hodin denně a to by jim musel asi zabít.

„ Hlídku držím já. Jezdím na koni, mám nejvíce energie.“ Rozhodl už u rozdělaného ohně Generál. Malý modrý kamínek z plamenů udělal jen nevýrazné stíny a kouř i vůně ohně dočista zmizely.

„ Roztomilá magie.“ Zhodnotila kamínky Miranta. „ Ale dovolím si tvrdit, že nejvíc energie mám z nás čtyř já, na všechno.“ Provokovala nepokrytě zpoza přivřených víček. Ostatně to byla pravda, energie z ní doslova sálala a naivní roztoužený muž nebo vlkodlak by se snadno mohl spálit v úvaze, že teď je její tělo dostupné bez rizik a ztrát.

„ Ostatní se vyspěte.“ Opět úspěšně ignoroval její snahy Generál.

„ Dobrá. Na chvíli odejděte, převléknu se.“ A Miranta se už už soukala z volné haleny, pod kterou se ukrýval kožený korzet. „Veliteli ovšem nemám co přikazovat, takže Může zůstat.“ Calebra se zmateně dívala střídavě na dva oněmělé muže a tu, jež oprávněně považovala za od přírody krvelačnou couru.

„ Žádné převlékání.“ Vzpamatoval se Generál. „ Kdykoliv nás můžou přepadnout a v noční košilce se rozhodně bojovat nedá.“

„ Nejvíce lidí jsem zabila v noční košilce.“ Zasmála se hluboce a démonicky, ale přesto svůdně. Přestala se ale svlékat a jen demonstrativně vytáhla ze svého batůžku krajkované nic, které chtěla použít na spaní. „No, řekněte, není mnoho mužů, kteří by nezemřeli pro něco takového a pro věci, které jsou tím skryty.“ A ačkoliv se nikoho z nich ani nedotknula, cítila obrovskou energii, která se k ní šířila z temných a chaotických myšlenek vlkodlaka a velitele. Svlékla si nakonec jenom boty, za které taktéž v batohu našla náhradu.

„ Říkal jsem jasně, že si každý vezme na cestu jen to, co potřebuje pro boj a přežití.“ Komentoval velitel Mirantin šatník.

„ A to přesně jsem si s sebou vzala.“ Konstatovala sebejistě a přesvědčivě sukuba. „Troje boty a oblečení pro každou příležitost, vše v odlehčené verzi samozřejmě.“ A odlehčenou verzí myslela nepřítomnost látky na většině míst těla, zejména na těch, které by si zakrýt zasloužily.

„ Ukaž mi ty třetí boty.“ Projevil nečekaný zájem Generál. Sukubu to bezmezně potěšilo a podala mu pár jednoduchých a přesto elegantních sandálů.

„ Teď jsou tvoje.“ Oznámil Calebře a hodil jí pár úplně prvních civilizovaných bot, které kdy měla. Sukuba pištěla a nadávala, zato Calebra se spokojeně a zasněně usmívala. První dárek v životě, pomyslela si a vůbec ji netížilo, že ukradený a dříve patřící po vnitřnostech a sexu bažícímu monstru.

Všichni až na Generála usnuli jak zabití. Ten se soustředil na zvuky okolí a ve stavu hraničícím s meditací se snažil uspořádat krajně nepříjemné myšlenky, jimiž ho jeho podřízení zásobují. Nebyl Jeho šampiónem jen díky dokonalé práci s mečem. Přežití a síla jednotlivce závisí na bezchybném úsudku. V hlubokém soustředění analyzoval sebe samého jako vzdálený pozorovatel, kriticky vyřazoval nevhodné myšlenky a ujasnil si priority. Své myšlenky označil barvami, tvary a velikostmi. Nepřemístitelný černý balvan velký jako svět byl Jeho rozkaz, cíl mise. Generál se znal moc dobře. Pro bezchybné rozhodování si mohl dovolit jen jeden velký černý balvan a maximálně jeden taktéž nepřemístitelný a černý, ale menší balvan. Ostatní starosti musel ve svém nitru naprosto potlačit, nenávratně.

Krásná sukuba, touhy, zlost, nelidi, nelidi?, křehké nelidské děvče, vlkodlak a sukuba, vlkodlak, mise?, mise!, děvče s černými vlasy s krásnými upřímnýma očima a ženským tělem, nečlověk, ale dokonalý a neškodný, mise?, zachránit jednou a podruhé zahodit?, cit?, nebo touha?, sukuba?, to nevinné děvče, spíše k milému slovu a pohlazení než k vášnivé noci a přesto lákavé ve všech směrech, touha?, ne touha ale cit.

Nevyhnutelné rozhodnutí o druhém černém balvanu přišlo záhy. Proti přímému rozkazu ani proti citu se nemá cenu vzpírat, uzavřel své hloubání. Najednou byl svět jasnější. Přihodil tedy do ohně druhý kámen, aby znovu zavládlo přítmí. Druhým nepřemístitelným břemenem se stala Calebra. Generál moc dobře věděl, že s realitou nemá cenu se přít, a tak přijal nevyhnutelnost té situace s pokorou. Vše ostatní zavrhl jako nepodstatné a nevhodné- nedůvěru k nelidem i touhu po démonce.

Znovu nastolený pořádek v mysli probudil jeho intuici. Ucítil přítomnost rozumných bytostí v nedalekém okolí jejich tábořiště. Opatrně se překulil a chytil Calebřinu hlavu do rukou.

Calebřin snový svět byl bohatý. Rozhodně bohatší než u většiny ostatních humanoidů. Není se co divit, vznik jejího druhu byl přičítán astrálnímu páření lidí s démony snů, kteří se skrze lidské tělo chtěli dostat do naší úrovně bytí. Své sny si po probuzení dokonale pamatovala a nebýt jejich neovlivnitelnosti, která často přinášela i nesnesitelné noční můry, nazývala by je druhým životem.

Už si ani nepamatovala, kdy naposledy se jí zdálo něco krásného, ale toho dne ji spánek přinášel jen radost. Cítila se jako princezna, když jela na koni se svým princem, který ji požádal o ruku. Stihli se dokonce i vzít, a když přišla na řadu svatební noc, cítila, jak ji objímá a hladí ji ve vlasech. Pak ji jemně políbil. Probudila se silným šokem.

Generál jemně pootevřel ústa spící Calebry a vložil do nich malý lísteček, který ji měl dostat ze spárů omamných kouzel modrých kamínků. Skoro už by vykřikla, plná hněvu z nenaplnění krásného snu i strachu z Generálovy náhlé blízkosti, kterou si ve snu tolik vychutnávala, ale ústa ji zacpal rukou. Po pár vteřinách se přistihla, že je jí to příjemné a křeč v jejím těle povolila. To ale Generál svou ruku odtáhl.

„ Musím jít. Dívej se do tmy svou myslí. Kdyby se blížilo nebezpečí, vzbuď ty dva tím, že vhodíš pár z těchto lístečků do ohně. A kdyby to bylo vážné, Shadowa si určitě přivolat dokážeš.“ Šeptal. „ Máš mou důvěru, tábořiště je ve tvých rukou.“

Sebral meč a tiše opustil stan. Sledovala ho. Nitku jejích myšlenek Generál dobře cítil. Napomenul ji, ať se věnuje hlídání a uzavřel se jejímu telepatickému pohledu.

Calebra hlídala opravdu pečlivě, a tak zachytila myšlenky blížících se tvorů více než míli daleko. Bylo jich dvanáct a všichni mysleli na jediné, na zmasakrování nezvaných hostí v jejich teritoriu. Banditi, napadlo ji. Jeden z nich upíral směrem k táboru své psychické síly, ale dosah jeho mysli byl oproti Calbře sotva poloviční.

Do ohniště přiletělo pár uschlých lístků, ale Calebra probuzení svých společníků ještě urychlila mentálním šťouchnutím. Právě probuzená nevrlá monstra rychle seznámila s nepříjemnými novinkami. Gardol vyplašeně zakňučel při zmínce o stříbrné zbrani jednoho z banditů a Miranta se začala potutelně usmívat:

„ Holčičko, dokážeš nás skrýt před tím psychikem, viď? Myslím, že je čas na mou rozkošnou noční košilku. A ty, ustrašenej pejsku, stáhni ocas zpátky mezi nohy a klidně uteč. Pak si tě ale Generál najde a… kde vůbec náš hezounek je?“

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E05: Strach z vody říkáš?

Fotografie “Poulnabrone Dolmen Sunset - Lavender Fantasy” od “Nicolas Raymond” licencovaná pod CC BY 2.0
Fotografie “Poulnabrone Dolmen Sunset – Lavender Fantasy” od “Nicolas Raymond” licencovaná pod CC BY 2.0

Pátá kapitola z fantasy knihy Na okraji našich stínů s názvem Strach z vody říkáš?

Strach z vody říkáš?

Gardol se na chvíli překvapeně zadíval na muže, jež měl být jejich novým velitelem, a na drobnou otrokyni. „Kam tedy?“ zeptal se nechápavě.

Generál se zatvářil mírně netrpělivě. „Neslyšel jsi snad, co řekla Calebra?!“ zahřměl podstatně přísněji, než si sám přál. Však si to moc dobře uvědomoval, zvlášť když pohlédl na jmenovanou, jež vypadala docela zaskočeně.

„A můžeme jí věřit?!“ zeptal se nedůvěřivě, ale Generálův ostrý pohled ho varoval natolik, aby pomlčel.

„Ještě jedno zaváhání a seženu si stříbrné zbraně!“ varoval ho tišeji a převzal si od jednoho z nižších démonů otěže svého koně, jehož mu bylo přivedeno.

Všichni tři, jež se měli vydat na cestu, se na muže podívali. Bylo jisté, že Generál nemá dobrou náladu. Gardol byl však zvyklý mít kolem sebe tvory, jež né vždy byli dobře naladěni, tudíž si z toho nic nedělal. Holt, vlkodlaci nebyli nikdy považováni za domácí mazlíčky a plyšáky do postele, ale to ho nijak netrápilo.  Byl vždy hrdý na to, čím a kým byl. On patřil k nočním děsům, jichž se lidé obávali. Neznepokojilo ho tudíž nijak viditelně Generálovo rozhořčení.

A Miranta? Ta si z toho nic nedělala, jen laškovně prohodila:  „Páneček se nám špatně vyhajinkal, pejsku, neprovokuj jej…“ a zamrkala na Gardola. Jinak navenek působila zcela klidně. A také klidná byla.

Což se nedalo říct o Calebře. Vcelku ji vyděsilo, jak ten muž, který jí před několika málo okamžiky zachránil, mluvil s vlkodlakem, jež patřil mezi ty, kteří se k ní chovali vždy nejhůře, když byla na pranýři, bičována, a nebo jen natahována na skřipec. A ačkoli se snažila být uvolněná a vyrovnaná, něco na pozadí její mysli to tomu chlupatému, prašivému psu přálo.

Gardol nespokojeně zamručel a nevraživě se podíval po křehké dívce, kterou z hloubi duše nenáviděl. Vlastně… jen v tuto chvíli ji nesnášel. Jinak to byla docela dobrá hračka.

Přelétl pohledem všechny ostatní a vyrazil tím směrem, kudy tušil, že vede cesta k jeskyni. Nešel nijak moc rychle. Tedy, ne na vlkodlačí poměry.

Muž pobídl koně a ten se pohotově, plynule rozešel za tvorem, jenž vedl výpravu. Respektive výpravičku.  Miranta vesele poskakovala vedle koně a vypadala, jakoby tančila nějaký tanec svého vlastního charakteru. Vypadala docela šťastně. Téměř neškodně. Jen to drobné stvoření, co uzavíralo průvod, se jevilo jako hromádka neštěstí.

Calebra šla pomalu za hřebcem. Pohled upírala do země, opatrně našlapovala, aby si příliš neporanila chodidla, jedno z nejchoulostivějších míst na těle. Jako jedna z Jeho otrokyň patřila k těm, kteří dle Pána nepotřebovali takový luxus, jako je obuv, pořádné oblečení a něco, co by je v zimě uchránilo před umrznutím, když je vyšle s nějakým úkolem. A také patřila k těm, které nejvíce trpěly, když si Pán usmyslel, že udělaly chybu. Ostatně, co si bude nalhávat, ona patřila k těm, které se brzy měly procházet na tomto světě bez Jeho dohledu. Byla však zrazena.

Tiše pomalu kráčela za ostatními a nevnímala okolí. Tedy ne natolik, aby si uvědomila, kudy cesta vede. Její mysl přivedlo zpět až to, že na svých chodidlech ucítila studenou vodu, kvůli čemuž vylekaně uskočila zpět. Vytřeštila své modré oči na říčku, jež nebyla nijak hluboká, nýbrž sahala maximálně tak po kolena, ale na šířku mohla mít tak čtyři metry, maximálně. Oči do široka rozevřené, srdce téměř až v krku, celá se chvějíc, zůstala stát na břehu a dívala se bojácně na líně plynoucí vodu. Panika svírala její tělo, když viděla, jak se ostatní s klidným srdcem brodí na druhý hřbet.

„Calebro, co je zas?“ křikl na ni Generál netrpělivě.

Pohledem omluvně zabloudila na něj.

„Je to jen voda…“ poznamenala Miranta při odhadnutí jejího strachu.

Dívka je jen všechny přejela pohledem. „Jen voda…“ zašeptala tiše, že ji slyšel jen ten, co byl blízko. „Ale vás netopili, dokud jste neskuhrali tichou žádost o svoji smrt…“ řekla o poznání hlasitěji. Na pozadí mysli jí vytanuly vzpomínky na ten ohavný zážitek.

Generál netrpělivě obrátil koně a přišel k dívce. Snažeje se o milý tón hlasu, promluvil k ní: „Ty máš strach z vody?“

Se sklopeným obličejem přikývla. „Odpusťte, Generále…“ zašeptala tichounce.

„V pořádku…“ odpověděl, hledaje nějaké řešení. Pak se usmál. „Podej mi ruku.“ řekl jí.

Chviličku na něj nechápavě koukala, ale když za zády podal ruku k ní, chytila se jí a byla mužem jediným plynulým pohybem vytažena za něj na koně.  Bylo pro něj překvapení, že byla tak lehká. Ačkoli sám moc dobře věděl, že majestátný Pán své otroky moc nekrmil, ona však nevypadala jako jedna z těch, jež jídla dostávají málo. Ale mohla za to zřejmě vyvinutá stavba těla démonů Igri zkombinovaná s ženskými vnady.  Když dosedla na koně, překvapena tou výškou, se zadívala na Mirantu, která ji sledovala závistivým pohledem.

„Hlavně se mě drž, nerad bych tě tahal z řeky…“ poznamenal Generál a natočil se tak, aby na ni viděl.

„Dobře…“ odpověděla tiše Calebra a chytila se jej kolem pasu, jen si neuvědomila, že pevné sevření není pro kde koho příjemné.

„Ne tak křečovitě!“ napomenul ji a teprve ve chvíli, kdy trochu sevření polevilo, vybídl koně k opětovnému přebrození řeky.

Dívka poněkud zděšeně sledovala, jak voda šplíchá od hřebcových nohou a tvoří po dopadu zvláštní úkazy na hladině, jež se pod náporem cizího tělesa vlní. Byla překvapena, že se jí dostává takového zacházení. Nebyla zvyklá na to, aby jí někdy někdo vyšel vstříc.  Její tělo pozvolna zaplňoval neznámý pocit hovořící o jejím neporůznění. 

Ve chvíli, kdy se krásné zvíře dostalo na pevný břeh, uvolnila se, pustila se Generála a připravila se k seskočení. Zarazilo ji však jeho oznámení.

„Zůstaň sedět.“ vybídl ji poněkud milým hlasem.

(Nebo se jí snad jen zdálo, že jeho hlas zněl mile? Nebylo by to poprvé, kdy neutrální ohlas považovala za milý.)

Bez odpovědi se zase chytila tak, aby nespadla, ačkoli ne nijak pevně.

Miranta znechuceným pohledem pozorovala, jak se ta malá ještěrka veze. S každým dalším okamžikem přicházela o naději, že by z Generála získala nějakou energii. Cože? Nějakou? Téj energie by z něj bylo opravdu hodně na pekelně dlouho.  Ale ta „chudinka“, která se bojí vody, ji zřejmě k němu nepustí. Dokonce se sám jejich vůdce zdá být imunní vůči jejím schopnostem. Ani ten tanec na něj nezabral!

„Pospěšte si, holubičky, Gardol nám uteče!“ křikla na ně a otráveně se otočila, aby je sledovat nemusela.

Muž jí v tomto nevěnoval pozornost. Sám moc dobře viděl, kam Gardol míří a kromě toho měl u sebe Calebru, která cestu zná.

Ach ano, Calebra cestu zná. Musela tedy vědět o té řece a zároveň se jí musela brodit, neboť včera tudy dvakrát prošla.

Přišlo mu to zvláštní, ale nic neříkal. Rozhodl se, že raději bude držet jazyk za zuby a zeptá se jí jindy. Mimo to mu bylo docela příjemné mít to děvče takhle blízko sobě samému. Co? Docela příjemné? Měl z ní smíšenější pocity než ze samotné Miranty, a to je sukuba!

U všech bohů, co se to se mnou zase děje?!

Už jen představa, že by ji pustil zpátky na zem, se mu nelíbila. A to především z toho důvodu, že ji chtěl mít u sebe. Ne, aby šla po boku jeho koně, jako vcelku krásná sukuba, ale chtěl ji cítit přímo za sebou, nebo pokud možno, držet ji v náručí…

Tak dost! Tohle není vůbec dobré! Nejspíše ji tam měl nechat. Nehodí se, aby byl znervózňován nějakou holkou. Nehodí se, aby Generál z přítomnosti nějaké otrokyně přicházel o smysly!

Ano, Celebřina přítomnost může nepěkně ovlivnit celý souboj a vše, co je čeká. Bojovat s nepřáteli a zároveň se strachovat o to, aby se té holce nic nestalo, to bude opravdu nezvykle obtížný úkol, který si ukládá sám.

Gardol se zastavil u nevelkého místa, které se zdálo vhodné pro táboření. Je skoro tma a není dobrý nápad pokračovat dále v cestě, zvláště když se blíží k nepřátelským hranicím. Zůstal stát a čekal, až dorazí zbytek výpravy. Velice rád viděl kouzelnou Mirantu, která ho každým svým pohybem přitahovala více a více. Dal by všechno za to, aby patřila jemu. Aby si ji mohl vzít. To zvíře v něm si o ni říkalo, žádalo, škemralo. Nesnesitelný to zmatek v jeho těle.

Teprve až spatřil koně se dvěma jezdci, překvapeně se zamračil. „A tohle je zase co?! Ona nemá nohy?!“ ozval se rozčíleně, čímž způsobil, že sebou drobné děvče trhlo.

„Ona má jméno, to zaprvé, a zadruhé, nestará se o tvoje problémy, ty se nestarej o její!“ odpověděl mu Generál.  „Proč stojíme?“ zeptal se pak.

„Musíme založit tábor. Nehodí se, abychom po setmění cestovali po nepřátelském území.“ odvětil vlkodlak.

Muž na koni přikývl. „Svatá pravda…“ odpověděl. „Calebro, dolů…“ řekl tišeji a mírněji, než když mluvil s tvorem, jež je vedl.

Dívka s přikývnutím seskočila a přemístila se k hlavě překrásného černého tvora. „Děkuji, Stíne!“ zašeptala tiše do hřebcova ucha.

Kůň se zaržáním potřásl hlavou a otřel se nosem o její tvář.

Generál sesedl a překvapeně pozoroval to křehké pouto přátelství rodící se mezi jeho hřebcem a tou holkou. Zvláštní.

„Ty Shadowa znáš?“ zeptal se překvapeně.

Calebra přikývla. „Když jsem ještě nebyla otrokyně, starala jsem se o koně v Pánově stájích.“ odpověděla na vysvětlenou. „A se Stínem jsem vycházela nejlépe.“ dodala tiše.

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E04: Žádejte svolení, neproste o odpuštění

Fotografie “Poulnabrone Dolmen Sunset - Lavender Fantasy” od “Nicolas Raymond” licencovaná pod CC BY 2.0
Fotografie “Poulnabrone Dolmen Sunset – Lavender Fantasy” od “Nicolas Raymond” licencovaná pod CC BY 2.0

V pořadí čtvrtá kapitola s název Žádejte svolení, neproste o odpuštění z knihy Na okraji našich stínů.

Žádejte svolení, neproste o odpuštění

„Opravdu to nejde. Pán nechce být rušen.“ poníženě zašeptala otrokyně malého vzrůstu.

„Je to nanejvýše důležité, musím s ním mluvit.“ ohrazoval se Generál.

„Jak jsem řekla, Pán nechce být teď rušen. Musíte přijít později.“ snažila se otrokyně jemně vysvětlit a přitom hleděla do země.

„Kruci!“ zavrčel Generál a ztratil veškeré zábrany. Vzal za páku u dveří a vstoupil do prostorné místnosti. Generál zamhouřil své oči, světlo bylo příliš ostré na jeho poměry. Vykročil směrem k plátnu, u kterého Pán duchaplně máchal štětci. Zastavil se před ním, poklekl a sklonil hlavu. Vyčkával.

„Jak se opovažuješ?!“ vybídl Pán k vysvětlení klečícího.

„Odpusťte, můj Pane. Jen jsem chtěl oznámit, že zítra vyrazím na cestu Vašeho řádu.“ vysvětloval Generál.

Pán jakoby nic neslyšel, stále pln zaujetí přenášel barevné emoce na plátno, které postrádalo stále více bílého prostoru.

„Vy jste můj Pán, ne otrokyně přede dveřmi. Musel jsem …“ pokusil se omluvit své nerozvážné vtržení do místnosti.

„Jediné co musíš, je respektovat mě!“ rázně přerušil Generála.

„Ano, zajisté“ podvolil se.

„Můj řád. Moje pravidla. A tvůj respekt k nim! Rozumíš?“

„Samozřejmě,“ po chvilce odmlčení Generál navázal, „pro tuto cestu bych s Vaším dovolením vybral Gard…“ pokračoval Generál.

„Nezajímá mě, koho jsi si vybral! Nezajímá mě, kdy odjíždíš! Zajímá mě jen můj vládnoucí řád. Důrazně ti radím, nevracej se, pokud selžeš!“ při těchto slovech Pán stále maloval, obraz však získával poněkud tmavší odstín.

Generál slova plně pochopil, povstal, krátce se uklonil a beze slov místnost opustil.

Po Generálově odchodu byl Pán poněkud rozrušený celou situací. Na takové jednání nebyl zvyklý. Ztratil potřebný klid pro své umění. Jeho obraz byl poskvrněn. Přiložil si k ústům píšťalku a foukl.

Skrz dveře se přihnala otrokyně se slovy: „Můj pane, jsem Vám k službám“.

„Neuposlechla jsi jednoduchému příkazu svého Pána. Hluboce jsi zklamala mé očekávání!“ káral Pán svou otrokyni.

„Můj Pane, odpusťte prosím. Jste pro mě vším. Dělala jsem, co jsem mohla, ale Generál byl příliš zahleděný. Nemohla jsem mu zabránit, ač jsem se vší silou snažila.“

„Dost výmluv!“ prudce zaznělo místností.

Otrokyně musela být potrestána. Pán využil svých štětců v pravé i levé ruce a vrazil jejich hroty do očí otrokyně. Poskvrněny lidskou krví otrokyně rozlévaly krev a oční tekutiny po jejím obličeji. Hluboce bolestí sténala, ale nedovolila si své ruce přiložit k ranám. Když Pán opouštěl místnost, pokřikl na další otrokyně, „Postarejte se o ni.“.

Generál po rozhovoru cítil silný tlak. Netušil jestli je to jen pocit, který si odnesl z místnosti anebo je to druh magie, který ho má přimět k rozhodným činům. Na chvíli jakoby nevěděl, co má dělat. Tento stav si nemohl ale dovolit na dlouho, protože nerozhodnost produkuje jedině smrt.

Vyběhl skoro celé schodiště ven z podzemí, když se zastavil a jakoby si rozmyslel svůj čin. Otočil se a se vší zlostí, která se v něm střádala za poslední dny, kdy neopustil podzemí, zařval: „Gardole!!! Miranto!!! Calebro!!!“

Jeho hlas byl natolik ostrý, že prostupoval kamennými zdmi napříč celého podzemního doupěte, a proto neměl žádný pochyb o tom, že jej ti tři neuslyší. Očekával je během několika vteřin. Gardol i Miranta se objevili ve stejnou chvíli. Utekly další vteřiny a Calebra stále nikde.

„Přivedu ji, Generále…“ nabídl se Gardol.

„To nebude vůbec třeba…“ odpověděl s krátkým úsměvem Generál.

„Vím, že mě slyšíš, Calebro. Nechtěj, abych tě donutil přijít ke mně,“ telepaticky pronesl Generál směrem ke Calebře.

Generál po dalších vteřinách čekání poněkud zklamán se rozhodl přistoupit k telepatickému nátlaku. Když v tom se Calebra vynořila přede všemi se slovy „Už sem tu.“

„Nevíš, s čím si zahráváš Calebro.“ poslal ji Generál varovnou zprávu.

„Změna plánu, vyrážíme už dnes.“ oznámil Generál všem.

Po schodech vystoupali do nitra napůl zřícené budovy. Calebra rychle proklouzla mezi hlídajícími vlkodlaky a snažila se držet u Generála, kde se – alespoň pro tuto chvíli – cítila bezpečně. Hustá přízemní mlha pronikla do útrob budovy a všechny zabalila do svého pláště. Gardol a Miranta byli několik minut opojeni, protože po rokách v podzemí nyní dýchali čerstvý vzduch. Každým nádechem získávali více energie a cítili se silnějšími. Generál stále přemýšlel, kde a hlavně proč se zdržela Calebra, když ji volal. Vnitřní myšlenky, otázky, na které nedostával odpovědi ho tak zaneprazdňovaly, že přestal vnímat všechno okolí. Má snad i jiné úmysly? Je navenek tak slabá, jak působí? Navenek možná slabá, ale uvnitř velmi silná a nezlomná. Dokážu jí já zlomit?

„Tak kudy?“ nenechala na sebe čekat Miranta.

Všichni upřeně hleděli na Generála. Vypadal velmi zamyšlený. Nikdo se ho nesnažil vyrušit – tedy alespoň ne vizuálně.

„Východní svah.“ řekla Calebra spolu s vyslanými telepatickými slovy.

Generál procitl, rychle se zorientoval a přikázal Gardolovi: „Veď nás.“

Miranta se se svou zvědavostí přiblížila ke Calebře a s náznakem ženské smyslnosti zašeptala: „Ale, ale, Calebro.“

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E03: Přepadnout a zlomit

Fotografie “Poulnabrone Dolmen Sunset - Lavender Fantasy” od “Nicolas Raymond” licencovaná pod CC BY 2.0
Fotografie “Poulnabrone Dolmen Sunset – Lavender Fantasy” od “Nicolas Raymond” licencovaná pod CC BY 2.0

Třetí kapitola Přepadnout a zlomit z knihy Na okraji našich stínů.

Přepadnout a zlomit

Harém, kobka, mučírna, bylo mu jedno, jak tomu odpornému místu kdo říká. Snažil se dělat tolik hluku, co jen svedl, aby si třeba ta prasata uvědomila, že se někdo blíží. Mohli by dokonce přestat s tím, co právě dělají. Vždyť jsou přece „výjimeční“, sami se svou zuřivou arogancí na tom statutu lpí.

Mohl bych ještě zaklepat, napadlo ho a s ironickým úšklebkem v očekávání výjevu odpornosti a degenerace otevřel mohutné dveře.

Jistě, všech asi padesát párů očí na něj upřeně hledělo, už přes dveře cítil jejich pohledy. A přesto ve svých odpornostech nepolevili, naopak, jakoby jim jeho znechucený pohled vléval novou krev do žil, naneštěstí nejvíce do partií, kde už jí protékalo až moc. Jestli je to tedy vůbec krev, co v jejich tělech koluje.

Do očí dívek a chlapců raději ani nepohlížel. Znal tváře těch, kteří procházeli nevyslovitelným utrpením těla i duše a neměl je rád.

„Dost,“ řekl ostře a tiše, ale všichni ho dobře slyšeli. Přestali své prokleté mučicí nástroje používat k ukojení neukojitelného a zpozorněli. Až na pár nižších démonů, kteří hromadně znásilňovali mladou a překvapivě krásnou sukubu. Jak se asi zástupkyně jedné z „výjimečných“ ras dostala do kobky jako hračka? Křičela bolestí, krvácela ze všech otvorů na těle a on cítil, že je na pokraji vysněné smrti všech sukub. Možná je tu dokonce za odměnu, napadlo ho. Pro tyhle stvůry si sem ale nepřišel.

Napočítal přes dvacet „monster“, většinou upírů, vlkodlaků a hlavně démonů. Pár jich znal, což při jeho odporu k astrálním, zmutovaným a nemrtvým rasám znamenalo, že umějí být užiteční.

Inkubuj, v té sebrance naštěstí jediný, se v jednom okamžiku objevil přímo před ním. V celé své „kráse“. Chtěl nového drzého človíčka pohladit po drsné tváři a „přivítat“ ho. Ocel zasvištěla vzduchem a inkubuj o své pěstěné prstíky přišel dřív, než se vůbec přiblížily k mužově obličeji. Inkubuj kvílel bolestí a ponížením, že jeho „šarm“ selhal.

„S Generálem žádná sranda není, Mário,“ pronesl dvoumetrový démon, který si malíčkem přidržoval zástupkyni nějaké zřejmě ohrožené humanoidní rasy. O lidskou ženu však nešlo, ale i tak, v Generálovi nevzbuzovala odpor. Nebýt jejího vyděšeného výrazu, který byl ještě znásoben jejím dosavadním neposkvrněním, mohla být opravdu rozkošná. Nebylo tedy divu, že si ji „do parády“ vzal právě Imrael, nejvyšší démon a určitě nejsilnější z Jeho armády monster. Její černé vlasy se leskly modří rozbouřených oceánů. Stejnou barvu měly i její uslzené oči. Generál raději pohlédl jinam.

„Co ten ubohej člověk chce?“ Vřeštěl Mário při zuřivém pokusu o znásilnění jedné z otrokyň. Zoufale se snažil získat zpět svou „hrdost“ i energii, aby mohl své ztracené prsty zregenerovat. Zachvacovala ho ale panika a jeho slabé tělo rychle chřadlo. Jakoby v šoku zapomněl, že z neomámené a „svedené“ oběti nikdy životní sílu nezíská. „Svůdci“ pro Generála patřili mezi spodinu, neužitečnou a marnivou.

Umřel za necelou minutku neúspěšných pokusů proniknout do zmatené otrokyně. Ta si pak do jeho mrtvoly kopla, načež se na ni i na Máriovo mrtvé tělo sesypala hrst vlkodlaků. Mária jen roztrhali, ji do posledního zbytečku sežrali všechny vnitřnosti naplněné inkubovou energií.

„Chci jednoho psychika, jednoho stopaře a jednoho schopného bojovníka. Od stopaře požaduji taktéž perfektní bojový výcvik a lovecké schopnosti,“ zněly Generálovy požadavky.

Bestie se vzájemně měřily pohledy, ale promluvil až Imrael: „Jdu do toho.“ Načež démona přestalo dění okolo zajímat a jeho prioritou se stala nedokončená práce na dívce či mladé ženě.

„Zbývá lovec a psychik,“ konstatoval Generál, aby se věci daly do pohybu. Strhla se mela krvavá a bezcitná, ve které se okamžitě utvořily dvojice a trojice- vždy jede vlkodlak toužící po roli stopaře a jeden upír jako sentinel a psychik. Démoni nemohli zůstat stranou, a tak mimo boj zůstal jen Generál, Imrael se svou otrokyní a sukuba „obsypaná“ démony.  

Svolení opustit Jeho panství bylo lákavější než klid i život. Jenom tam venku si „člověk“ mohl vytvořit jméno, respekt a dobré postavení, třeba jako Generál, Jeho šampión.

Krev a končetiny létaly na všechny strany, ale i polomrtví démoni bojovali s vitalitou jim vlastní. Pole bojovníků se již povážlivě ztenčovalo, když Generál uslyšel hlas. Melodický, naléhající a hlavně telepatický. Takhle precizní přenos myšlenek ještě nezažil.  Pomoz mi…prosím, udělám cokoliv, jen mi pomoz…vždyť mě To roztrhá. 

Generál fascinovaně přelétl místnost zrakem, ale ten hlas dobře poznal. Nesl v sobě totiž tutéž ohroženou krásu, jako tvář Imraelovy otrokyně. Ta na Generála zírala dvěma černými bezednými propastmi. Její soustředění kolísalo a propouštělo do Generálova vědomí odporné věci, až fyzické pocity, představy budoucího krutého znásilnění a mučení, bezmoc před blížící se smrtí a prožitou Zradou.

Generál se tomu rozhodl uzavřít. Posílil svou mysl. Bylo ticho, asi půl vteřiny. Mohutný proud beznaděje ho zaplavil a téměř paralyzoval. Až ve svém nitru cítil, jak blízko je otrokyně Imraelovu chtíči.

„DOST,“ zařval. Slovo patřící otrokyni zastavilo veškerý pohyb v místnosti. Jen nejvyšší z démonů se dál věnoval strhávání šatů z nevelkého, ale natolik ženského těla, že Generál měl nutkání bizarní představení ještě chvíli sledovat.

Slzy lepily její dlouhé černomodré vlasy a temnota v jejích očích se vytratila v zoufalství. Teď už byla jen poslední zástupkyní vymírajícího druhu, která – když bude mít štěstí – přivede na svět křížence Igri – jejího druhu – a démona. To se raději zabiju, rozhodla se. Vždyť i ten muž se na mě obořil. Jako Pán, nevděčný a zrádný. Všichni mě nenávidí, ale co jsem udělala špatně? 

Její myšlenky však přetrhla další Generálova slova: „Imraeli, tahle žena s námi půjde jako psychik,“ rozkázal.

Imrael se nepřestával na dívku sápat a jen odpověděl: „Za hodinku je celá tvoje, Generále.“

„Je moje hned a neporušená. Odstup,“ zavelel Generál se zvýšenou intenzitou. Imrael pohrdlivě zasyčel a přibližoval svůj prokletý úd ke Calebřině čistotě. Generál si mimoděk vzpomněl na své mládí ve vojenské škole, kdy moudrý instruktor prohlásil pravdivá slova, která mu mnohokrát zachránila život: „Mezi bestii a její kořist, mečem vstup nebo nohy na ramena vem.“

Calebra se „připravovala“. V duchu se uklidňovala, že bolest těla se dá přetrpět. Upřeně se dívala do očí Generála, který jí byl z celé té sebranky nejbližší. Snad pro jeho temně modré oči. Jeho tvář i celé tělo náhle zmizely. Smysly rasy Igri patřily k nejlepším, i proto byli její zástupci nemilosrdně pronásledování jako ti, „kteří vidí příliš.“

Calebra neviděla nic, dokud Generál nestál s taseným mečem těsně vedle ní a omrzela, jehož úd pomalu letěl vzduchem, oddělen od těla. Nepatřičně hlasitý dopad toho „předmětu“ a zem jen Calebru utvrdil v přesvědčení, že smrt by byla menší utrpení, než znásilnění od toho odporného démona.

Imraelův řev způsoboval fyzickou bolest a Calebra se s rukama na uších rozběhla do co nejvzdálenějšího rohu místnosti, mezi ostatní otrokyně.

Démon najednou ještě vyrostl. Zpod popraskané kůže žhnuly samotné ohně pekelné. Bolest a nenávist zkřivily jeho obličej do zcela nelidské grimasy. Byl zosobněním síly a hněvu. Monstrum, jež člověk nemohl porazit. Calebra pozdě zalitovala své sebelítosti. Mučení srdce bolelo snad ještě víc a Generálova krev ulpí na jejích rukou.

To co přišlo, však navždy zničilo kus jejího Já. Ten zbabělý a sebelítostivý.

Generál svým mečem přinášel na démona skutečnou zkázu. Rychlost mužových pohybů dalece předčila Calebřiny představy o možnostech lidského těla. Jak rostla Imraelova zranění i hněv, Generál s netečnou dokonalostí snáze a sáze ničil jeho tělo.

Imrael, mocný mezi bestiemi, ležel po pár minutách v moři své prokleté krve, bez hnutí a života, jen s pyšně rozhněvaným výrazem v zbledlé tváři.

Vítězný vlkodlak nevěřícně zíral a jeho parťák upír vzdal kradmý pokus o přiblížení ke krku Calebry – konkurentky.

„Zdá se, že budu muset vzít toho patolízala Bergilla,“ pronesl Generál lehce zadýchaným hlasem. Kromě nižších démonů tam žádný bojovník nezbyl.

Zpozorněl. Něco nebylo v pořádku.

Z okolí znásilňované sukuby tekly proudy krve, ne nepodobné té Imraelovy. Generál ucítil na svém krku podmanivou horkost dechu. Přál si cítit ho na celém svém těle – udělal by pro to cokoliv. Z erotické hypnózy ho vysvobodila rána cizí mysli.

„Ale, ale, maličká, nic tvému rytíři neprovedu. Nemusíš se hned čertit,“ pronesla sukuba laškovně a i mimo přímý vliv hypnózy Generál cítil silnou auru přitažlivosti a důvěrnosti. „Jak dlouho vaše výprava potrvá? Těch pět impotentů mi dalo síly na pár hloupých týdnů…vsadím se, že vnitřnosti tvoje, i tvé kočičky co chráníš, by byly mnohem…výživnější.“ A olízla si smyslný ret, buď tak dokonale rudý, nebo stále zbrocený krví jejích obětí.

Generál sukuby nenáviděl, ale schopnosti oklamat, svést i zabít se zdály u této až směšně vyvinuté. A bojovat hůře než Bergill snad taky nebude, přesvědčilo ho.

„Naše cesta bude dlouhá, náš úkol je jasný. Přísahejte mi věrnost, neboť jsem Jeho mečem, který vás povede. Najdeme a zlikvidujeme ty, jenž svou zakázanou magií chtějí narušit nezměnitelný a pravý řád světa, jehož je On ochráncem a šiřitelem.“

Všichni se bez dalších řečí podvolili, jen Calebra svou horlivostí uváděla Generála do rozpaků. Zapochyboval, zda bude z takové nedospělé mysli nějaký užitek. Sundal jí i zbylým dvěma přijímač magických příkazů, či spíše trestů. Už párkrát v boji zažil, že Jeho prchlivost paralyzovala muže, které měl pod velením, což značně zkomplikovalo probíhající bitvu. Cítil, že při tomto úkolu bude potřebovat veškeré dovednosti těch tří…vojáků.

„Já jsem Gardol,“ zaštěkal vlkodlak a Calebra se lekla a schovala za Generálova záda.

„Já jsem vaše Touha,“ zazněl medový hlas probouzející temné vášně. „Jinak Miranta,“ doplnila.

„Calebra,“ pípla drobná žena nesměle.

„ Já jsem váš Velitel, ale můžete mi říkat Generále,“ uzavřel představování a měl neblahé tušení, že s touhle sebrankou budou velké potíže.

Ale jak se jmenuješ doopravdy? Uslyšel telepatický hlas.

„Po tom ti nic není,“ utnul Generál pokusy o spřátelení. „A šetři své psychické schopnosti, brzy je budeme potřebovat.“

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E02: Pán je ten, kdo dává rozkazy

Fotografie “Poulnabrone Dolmen Sunset - Lavender Fantasy” od “Nicolas Raymond” licencovaná pod CC BY 2.0
Fotografie “Poulnabrone Dolmen Sunset – Lavender Fantasy” od “Nicolas Raymond” licencovaná pod CC BY 2.0

Kapitola Pán je ten, kdo dává rozkazy, ten, kdo poslouchá je poddaný, ten, kdo poslechnout musí, je otrok knihy Na okraji našich stínů nás uvádí do centra děje. Nenavazuje na první kapitolu, ale dozvídáme se, že její příběh je skutečným světem, zatímco 1.kapitola byla světem napomezí.

Pán je ten, kdo dává rozkazy, ten, kdo poslouchá je poddaný, ten, kdo poslechnout musí, je otrok…

Drobná dívčina se krčila a kryla v nevelikém výmolu ve skále těsně vedle jeskyně. Dávala si pozor na to, aby nebyla postřehnuta kýmkoli, kdo se v jeskyni vyskytoval. Poslouchala každičké slovo, jež se k ní doneslo a snažila se je zapamatovat, aby mohla svému Pánu vše povědět. V duchu se těšila představou, jak bude pochválena.

Konečně jsi nezklamala! pomyslela si.  Přineseš Pánovi to, co si přeje… Dnes nebude mít důvod tě potrestat, Calebro, dnes ne!

Stála pod skalami netrpělivě a špicovala své uši. Samolibě se usmívala už jen nad představou své trofeje, kterou doufá, že jí Pán dá. Zrovna ve chvíli, kdy se k ní donesl káravý hlas toho, jehož bylo oslovováno „Darieri“, začalo ji pálit na levé straně krku. Musela se hryznout do rtu, aby nezasykla, neboť Pánovo volání, jež se projevuje právě takto, jí způsobovalo vždy nepříjemnou palčivou bolest. Do nezvykle krásných tmavě modrých očí jí vhrkly slzy v reakci na bolest. Chvíli trpělivě stála na místě a snažila se odhadnout nejvhodnější příležitost k odchodu.

Nemusela vyčkávat dlouho, než vycítila, že cesta je volná. Zamžourala do tmy pro ujištění, zda není nikdo na dohled, a rozběhla se tam, odkud přišla. Běžela rychle, hodně rychle na to, aby byla pouhý tvor lidské rasy. Její nohy, jakoby se vůbec nedotýkaly ostrých skalních kamínku, jakoby letěla a přitom běžela, co jí síly dovolovaly. Nepřála si Pána rozčílit, znamenalo by to nesnesitelná muka, jaká již sama dobře zná. Ale čím blíže byla Jeho doupěti, tím více jí pálilo na krku, jak byl Pán netrpělivý.

Doběhla do staré napůl zřícené budovy, v níž bylo ukryto schodiště do podzemí. Před schodištěm postávalo na stráži několik tvorů odlišných ras, kteří pečlivě střežili bezpečí toho, jež nad nimi měl moc. Dva z pěti se na ni podívali a vycenili ostré tesáky. Vlkodlaci. Nenechala se vyvést z míry, proběhla mezi nimi a seběhla prudce schodiště. Slyšela za sebou nespokojené vrčení těch potvor, se kterými se nikdy neměla v lásce, ale nezabývala se tím. Měla jistý cíl. A Pán už byl velice netrpělivý.

Když dorazila ke dveřím do Jeho pokoje, sotva popadala dech.

„Můj Pane!“ vyhrkla a padla před ním na kolena v hlubokém úklonu. „Odpusťte!“ zažebrala.

„Jdeš pozdě!“ zavrčel na ni muž děsivým tónem hlasu. „Měla ses vrátit ve chvíli, kdy jsem pro tebe vyslal vlkodlaky!“ sjel ji nepříjemným pohledem.

Vlkodlaky? Pán pro mě poslal vlkodlaky? Ty svině! Ty hnusné zablešené bestie! Oni mne neinformovali! Nepřišli pro mě!

„Můj Pane, odpusťte mi to, prosím!“ řekla vylekaně. „Ale byla jsem na nevhodném místě, odkud jsem se neměla šanci dostat dříve, než jste vyslal své znamení!“

Udeřil pěstí do desky starého stolu, jenž vypadal, že se určitě brzy rozpadne. „Mlč!“ zahřměl jeho děsivý hlas celou místností. „Když ses tam nechala tak nevhodně zablokovat, tak ti to patří!“ prudce vstal a začal si to rázovat po místnosti.

Dívce přejel mráz po zádech a postavil jí všechny chloupky na krku. Tohle bylo zlé. Už v tuto chvíli věděla, že se mýlila. Bude potrestána.

„Co jsi pro mě zjistila?“ zeptal se náhle mírněji, než by do Něj sama kdy řekla.

„Otevřete mi svoji mysl, Pane…“ řekla tiše, posadila se do tureckého sedu.

Na krátkou chvíli zavřela oči a začala se plně soustředit. Pánův pokoj se naplnil temnou energií, jež vycházela z Calebry. Vypadala, jako by usnula, jakoby chtěla jen spát a vědomím utéci hodně daleko. Ale náhle otevřela oči, jež zcela zčernaly, zašeptala několik slov, jaká nedokázal ani sám Pán vysvětlit v jazyce, jemuž rozuměl, a za zavřenými víčky se muži odehrálo vše, co pro Něj dívka přinesla. Veškeré pohyby, které jí byly prozrazeny ve stínech a každičké slovo, jež se neslo z jeskyně.

Po odeslání všeho, co potřebovala, se jejím očím vrátila typická tmavě modrá barva a ona se posadila tak, jak je před Pánem žádoucí. Ovšem překvapilo jí, když se Jeho tvář zamračila.

„To je všechno?!“ rozkřikl se na ni. „Chtěl jsem po tobě všechny informace o tom, co plánuje! A ty mi doneseš to, co nedává smysl!“ zlostně praštil pěstí o stůl s ještě větší razancí, nežli před chvílí.

Dívka se bolestivě schoulila, když jejím tělem projela ostrá palčivá bolest vystřelující od označení na krku. Vyděšeně se na muže zadívala, slzičky v očích.

Pán se zlobil. Opravdu hodně se zlobil.

„Zasloužíš trest, jaký jsi ještě nezažila!“ zahřměl na ni.

„Né!“ vyjekla zoufale. „Já nechci do kasemat! Prosím! Nemůžete mne předhodit vězňům!“ vykřikla vystrašeně.

Škodolibě se usmál sám pro sebe. „To by bylo moc mírné oproti tomu, co tě doopravdy čeká…“ prohlásil tajemně.

Ustala v naříkání a žadonění. Existuje-li ještě horší trest než předhození vězňům, netuší, jaký by to mohl být.

Triumfálně se usmál. „Bergille!“ rozkřikl se ke dveřím.

Netrvalo to ani pár vteřin a vtrhl dovnitř jeden z Pánových strážných. „Ano, Pane? Volal jste?“ otázal se ho zdvořile.

Muž ukázal na Calebru svíjející se na zemi. „Odveď ji tam, kam všechny odporné děvky!“ poručil mu a otočil se k dívce zády.

Vyrazilo jí to dech. Ta, jež měla být brzy propuštěna na svobodu, se má stát jednou z hraček bandy životem znuděných vlkodlaků, upírů a dalších takových?

Nesnažila se protestovat, když ji Bergill zvedl na nohy a smykem ji táhl pryč z Pánova pokoje. Tento vysoký démon ji beze slova vedl dlouhou chodbou do obrovské místnosti, kde to odporně zapáchalo. V koutech se krčilo několikero žen, jež zde byly už delší dobu zavřeny a doufaly, že jednou nastane den, kdy se opět podívají ven a spatří mocnou záři Slunce. Hodil ji do cely a zabouchl za ní dveře.

Ty ženy, které tu byly nejdéle, se jen pobaveně a úlevně zasmály.

„Čím mladší krev,“ ozvala se jedna z těch starších, „tím větší pravděpodobnost, že nám dají pokoj…“

„C-…co tím chceš říct?“ vykoktala dívka.

„Že chlapy dají pokoj nám a své touhy budou ukájet na tobě…“ ozvala se jiná.

Calebra zalapala po dechu. Jestli ji něco dokázalo opravdu hodně vyděsit, tak představa že by se měla stát jednou z těch, které byly znásilňovány Pánovými muži.

„Já chci pryč!“ zaúpěla zoufale a dala se do pláče.

Ať mě nechá tisíckrát zbičovat, vyhodí do deště a zimy, zavře do nejodpornější místnosti… ale tohle ne! Tohle si nezasloužím!!!

Kdo bude Pánovi dávat nové informace? Koho pověří tím, aby vykonával moje povinnosti?!

Já chci odtud!

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů: S01E01 Nastal čas opustit své stíny

Fotografie “Poulnabrone Dolmen Sunset - Lavender Fantasy” od “Nicolas Raymond” licencovaná pod CC BY 2.0
Fotografie “Poulnabrone Dolmen Sunset – Lavender Fantasy” od “Nicolas Raymond” licencovaná pod CC BY 2.0

Kniha s názvem Na okraji našich stínů je uvozena 1.kapitolou s názvem Nastal čas opustit své stíny. Kapitola dává více otázek než odpovědí a vtahuje nás přímo do děje. Množství dialogů navozuje příjemnou dynamiku příběhu a lehce předmlouvá o fantasy světě, ve kterém se celá kniha bude odehrávat.

Nastal čas opustit své stíny

„Máš snad poselství, které chceš sdělit??!“

„Já mám poselství!“

„A máš dostatečný důvod …pro své poselství?“

„Ano, mám! Mám důvod pro své poselství!“

„Ocitá se snad tvůj svět na samém pokraji? Anebo jsi jen sešel z cesty?“

„Já mám právo! Slyšíš!! Já mám…! My všichni jsme spojeni! A ty to víš!!“

„Já nemohu napravit to, co už se stalo!“

„Ale co když …“

„Ne!! Žádné „co když“! Taková slova v mém světě neexistují!“

„Ty jsi stvořitelem svého světa – ty určuješ pravidla! Proč!? Proč jen nechceš…“

„Ještě není konec!! Tak mi tu neříkej…“

„Co začne světlem, také končí světlem! Je to tam…, je to tam napsané!“

„Ty tomu věříš? Stal se z tebe za tu dobu snad otrok?“

„Tak ten, kdo čte a vzdělává se, je pro tebe otrokem?“

„Ten, kdo bezmyšlenkovitě jedná a nevzpírá se, je otrokem!“

„My jsme bojovali do poslední chvíle! Bojovali jsme, i když Jsi vytvořil z poledne noc … zahalením světla zářícího Slunce! … a sesláním temného strachu na lidstvo!“

„Řekni mi, proč lidé hledají lásku, i když neopětovanou? Proč ostatní jsou řízeni pouze strachem anebo zradou? Proč ve vašem světě lidé vidí svá rozhodnutí jako důkaz existence Boha? Anebo je to snad osud?“

„Zapomněl jsi totiž na opravdový dar! Nesešli jsme z cesty! Jsme na samém okraji! Ať si zvolíme to dobré anebo to zlé … to správné anebo to špatné! … nikdy to není to, co opravdu potřebujeme!“

Můžete mít, jaké chcete vlastnosti a schopnosti, ale na tomhle místě budete vždycky oslabení. Můžete to zrychlit a můžete to taky zpomalit. Minuty proměnit v hodiny, hodiny pak v dny anebo proměnit hodiny ve vteřiny a vteřiny v rychle tekoucí řeku času. Čím víc ale na to myslíte, tím více víte, že nemůžete způsobit vlastně vůbec nic. Jak dlouho byste tu mohli prostě čekat a oddalovat nevyhnutelné?

„Zacházíš příliš daleko! Vybízíš mě snad, abych vstoupil…?“

„Já tě …!“

„Erico! Podej mi ty ubrousky. A podepři mu něčím hlavu.“ pokřikl Darier.

„Myslíš, že to zítra zvládne? Víš přece, že zítra nás …“

„Já vím, Erico … musíme ho nechat odpočinout … zvládne to, určitě to zvládne.“ usmál se. Nechtěl více mluvit.

Když Darier odcházel k převisu jeskyně zkontrolovat Východní svah, naklonila se Erica nad Keilla, zavřela oči a lehkým hlasem pronesla: „Cies, de aute mera ve treade.“ Otevřela oči a krátce se usmála. Hned se rozeběhla za Darierem.

„Dari! Darieri, já mám nápad!“

„Erico, pšššt…,“ káravě se Darier podíval zpátky do jeskyně.

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Svět, kde se nenarodili – kapitola II.

Fotografie “Radiant” od “Jon Bunting” licencovaná pod CC BY 2.0.
Fotografie “Radiant” od “Jon Bunting” licencovaná pod CC BY 2.0.

Možná, že přece jen měl dědeček pravdu. Černý jezdec v kápi s pláštěm bouřkových mračen zdvihající amendový meč. Tak to není pověra a Druhý ostrov by mohl skutečně existovat.

Zelené oči Dayera se rozjasnily a jeho tep zrychlil. V konečkách prstů cítil, jak mravenčení ustupuje a jeho citlivost se zvyšuje. Jeho vnímání se vteřinu po vteřině stupňovalo. V myšlenkách se ale vrátil v čase na místa, kde pravidelně sedíval s dědečkem, který mu dlouhé hodiny vyprávěl.

Tehdy se Dayerovi zdálo, že si dědeček občas vymýšlí. Jeho historky byly totiž o moc neuvěřitelnější než ty, které slýcháváte v hospodách anebo od přátel po několika medovinách. Dědeček však vždy své příběhy začínal a končil stejně, totiž, že se skutečně takto staly. S jeho vážným obličejem tak Dayer jako malý kluk nemohl poznat, kdy dědeček hraje hru a dělá si srandu anebo, kdy vypráví, co skutečně zažil. Některé příběhy pro svoji neskutečnost upadly v zapomnění, jiné se staly rodinnou legendou.

Černého jezdce s amendovým mečem si Dayer však pamatuje velmi dobře, protože mu dědeček kdysi dal svitek právě s pečetí zobrazující tajemného jezdce. Byl to dar před tím, než se dědeček vydal ke zlatavým skřítkům. Je to už mnoho let zpátky, ale ten obraz má Dayer stále před sebou.

Byla to poslední chvíle, kdy dědečka viděl. Tehdy se ještě bál, že se stane něco špatného. Nedokázal předvídat budoucnost, neměl zlé tušení ani hrozivé vidiny. Jen měl strach, že se něco stane. Svitek s pečetí od té chvíle nosí stále při sobě, pro Dayera to je dědečkův odkaz, ztělesnění především jeho moudrosti

Tak jako všichni ostatní, neví, co se tehdy stalo u zlatavých skřítků. Mnozí usilovně pátrají a hledají odpovědi. Podléhají lidským touhám a vnitřnímu chtíči dozvědět se „proč“. Dayer ale nepátrá.

Přestože nezná přesné odpovědi, ví toho dost na to, aby dokázal odvodit, co se pravděpodobně přihodilo. Dědeček ho naučil, že se má co nejméně zdržovat otázkami typu „proč se to stalo“ a „jak se to stalo“. Důležitější totiž je, jestli to dokáže vyvolat následky a jaké. V okamžiku se Dayer vrátil zpátky do chladné stmívající noci.

Setkání s temným jezdcem

Hejno havranů se prohnalo nad jeho hlavou bez jediného kráknutí. Svými křídly na chvilku rozehnaly těžký vzduch, který se má ve zvyku držet blízko ruin.

Kouzlo přírody anebo černá magie?

Dayer si upnul koženou vestu a vytáhl svůj meč. Přestože podobných míst prošel už desítky, začal být o trochu více nervózní. Podezřelý klid a vkrádající se mlha z nedalekých hvozdů jen přidala na tajemné atmosféře.

To nebylo však nic výjimečného, ale vědomí, že se během několika minut postaví tváří v tvář černému jezdci bylo neuvěřitelně zneklidňující. Nevěděl přesně, co ho čeká.

Doufal, že svitek od dědečka bude vstupním klíčem a boji se tak vyhne. Vyloučit jej však ale v tuto chvíli nemohl. Byl připraven obětovat vše.

Jeho okamžik přišel. Cestoval celé týdny, aby se dostal až sem. Poslední místem jeho osobní ságy byly právě ruiny na Jižním svahu, posledním cípu ostrova. Lehkým krokem se z levé strany přiblížil ke zlomenému sloupu. Přitiskl se zády a několik vteřin vyčkával.

Celým tělem mu teď prolítl šíp adrenalinu. Přikrčený k zemi se Dayer obezřetně vydal k dalšímu sloupu, který tvořil se svými menšími sourozenci kamennou triádu. Stále žádné zvuky, Dayer nedokázal odposlechnout vůbec nic. Zdálo se, že přízemní mlha tlumí veškerý hluk. Klesající tma navíc znepříjemňovala vizuální kontakt.

Dayer byl ale trénovaný, častokrát bojoval právě v noci a jeho orientace se za poslední roky výrazně zlepšila. Dobře se naučil využívat neznámého terénu, což je u velké spousty dobrých bojovníků jejich přední slabina. Maximálně soustředěný vykoukl směrem k místu bývalé svatyně. Noční klid byl sžírající. Nemohl dále čekat, vyrazil přímo do centrální části.

Stačily ale dva kroky a v tu chvíli jakoby se zastavil čas a všechny přírodní živly věnovaly pozornost právě Jižnímu svahu. Měsíční svit byl pohlcen černými mračny, která se plnila záblesky. Hejno havranů začalo z dálky skořepě krákat a kroužilo nad ruinami.

Když se Dayer podíval vzhůru hejno havranů vytvořilo dvojsečný rotující kruh. Tyto chvíle rozhodně nepřipomínaly žádné přírodní úkazy, zcela jistě se jednalo o magii. Dayer tušil, že má pouze několik vteřin, aby zmizel z centra dění. Cesta zpátky byla stále kratší než přes ruiny svatyně.

Rozběhl se a v otočce ještě stihl sáhnout do kapsy pro malý lektvar. Byl to jeho oblíbený Xifex, fialový lektvar pro zrychlené reflexy. Jen, co se však Dayer otočil a začal nabírat rychlost, zastoupil mu cestu černý jezdec. Kůň se zdvihl na zadní, aby ukázal svoji odvahu a zároveň zastrašil nepřítele.

„Zahoď svůj meč!“ křikl hlubokým hlasem jezdec.

Dayer pocítil z jeho hlasu silnou nadřazenost. Na takový přístup si nikdy nezvykl a podobné řeči si nikdy nenechal dlouho líbit. Nabýhala mu z toho husí kůže. Stále nevěděl s kým se vlastně setkal, do obličeje jezdci neviděl.

Bylo však patrné, že měl lidskou postavu a jeho oči mu nesvítily, mohl by to být přece jenom člověk, utěšoval se Dayer.

Strážci rovnovány a bran do jiných světů

 

„Řekl jsem, zahoď svůj meč!! Nebo budeš litovat!“ naléhal temný jezdec na Dayera.

Dayer se nedokázal odhodlat vzdát se své zbraně. Ztráta meče by pro něj představovala obrovskou nevýhodu.

Jezdec marně nečekal, mávl levou rukou a Dayer ztratil kontrolu na mečem, který byl v tu chvíli odhozen několik metrů daleko.

„Grrrrr“, zabručel Dayer.

Nesnášel magii. Jeho staří kamarádi se mu vždy vysmívali – o Dayerovi totiž každý věděl, že nesnáší kouzla, ale jednoho dne se jimi začal učit – proto bylo vždy o zábavu postaráno, když řeč zabrousila na Dayera jako důkaz toho, že nenávist může přerůst v mnohé podoby.

Černý jezdec začal kolem sebe máchat rukama. Dayer pocítil malé chvění. To není dobré, pomyslel si. To sakra není dobré.

„Mám svitek s pečetí černého jezdce!“ zakřičel Dayer tak, aby jezdce vyrušil.

Chvění se stupňovalo, začal foukat vítr a šumění listů z nedalekého hvozdu bylo slyšet až k ruinám. „Mám svitek s pe….“

„Předlož mi ten svitek, o kterém mluvíš.“

Jezdec seskočil z koně a přistoupil k Dayerovi na vzdálenost asi 2 metrů. Dayer ve svém batohu svitek nahmatal a s opatrností mu jej podával. Jezdec v kápi nastavil dlaň, levou rukou lehce zatřesal a v další vteřinu už držel světle modrou světelnou kouli, která osvěcovala nejbližší okolí.

Ani teď ale Dayer nedokázal rozpoznat rysy ve tváři jezdce. Jeho kápě a úhel postavení bránily získat Dayerovi jakékoli vodítko.

„To není tvůj svitek! Kde jsi ho získal?“

„Ehmm, vlastně je to můj svitek!“

„Není! Ptám se tě, kde jsi k němu přišel?“

„Dal mi ho jeden starý pán…“

„Jak se jmenoval?“

„Dobře, byl to můj dědeček.“

„Ty víš, co se nese ten svitek?“

Dayer se na chvíli zamyslel. Měl pocit, že už to bylo dost otázek na první kolo. Přestože černý jezdec naléhal, Dayer nabíral stále větší jistoty.

„Nevím, co je psáno ve svitku. Vím ale, co napsala historie za poslední měsíce na tomto světě. Vím o poslední bitvě i o bráně.“

„Víš kdo jsem? Znáš temné jezdce?“

„Ano, znám. Hlídáte brány, které vedou na druhé světy. Máte odvěké poslání neporušit rovnováhu Dobra a Zla.“

Jezdce poslední odpovědi překvapovaly. Vypadá to, že svitek byl pouze začátek. Tušil, že toho ví ale ještě více než říká.

„Proč tedy přicházíš do Jižního svahu k ruinám, na samý konec ostrovního světa?“

„Však dobře víš!“

„Neznám tvé vnitřní touhy a potřeby.“

„Víš, proč jsem tady!“

„A ty zase dobře víš, že ti to nemohu dovolit, oč mě žádáš!“

„Nešel jsem tisíce kilometrů pro nic!“

„Nemohu tě pustit! Dobře to víš! Nikdo nesmí tam ani zpět!“

„Jasně, zachování rovnováhy. Víš jaká je rovnováha? Ukážu ti jí! Doba, kdy sluneční paprsky rychle uskakují deštivým mračnám, kdy vesnice za vesnicí jsou vypalovaný jen pro potěšení těch druhých. Živelné katastrofy už nejsou přírodní, ale jsou využívány černou magii. Každý den můžeš slyšet stovky lidí naříkat, ztratili své domovy, své přátelé v nelítostných bitvách, které měly osvobodit ostatní. Váhy jsou už dlouho nakloněné. Tma je pánem a rozhoduje o tom, kdy vyjde slunečný kotouč. Tohle…tomuhle říkáš rovnováha?“

„Dobro a zlo už věky bojuje o převahu. Není to nijak výjimečné, že čas od času vítězí Zlo, karty se zanedlouho obrátí a druhá strana vždy najde a využije slabinu protivníka. Váhy se nakloní zase zpět. Součástí rovnováhy je i oddělení světů, to dobře víš. Brány jsou určené jen pro jezdce a pro poslední bitvu. Tato pravidla nemůžeš měnit. Jsme součástí rovnováhy, ty i já.“

„Pravidla se už dávno změnila! Nemůžeme bojovat podle starých pravidel. Zlo vytvořilo nová. Ovládá celý ostrov, má neomezené zdroje. Je jen otázkou času, kdy nalezne způsob, jak cestovat mezi světy! Cožpak to jezdcům není jasné?“

„Cestovat mezi světy lze jen branami. Tato pravidla jsou položena mnohem výše než si myslíš.“

„Vážně? Tak mi řekni, kdo vytvořil ty brány?“

„Naši předci. A my jako jejich synové brány střežíme.“

„Nečině se díváte, jak zlo vyvražďuje poslední zbytky dobra, které zbyly na tomto světě. Lidským bytostem toto nečinné přihlížení rve srdce! Kéž byste to také cítili, okusili si ten pocit, byť jen na několik chvil.“

„Nejsme Bohové, abychom řídili lidský osud či osud jakékoli jiné rasy!“

„Máš pravdu, Bohové nejste – Ti by toto nikdy nedopustili!!“

Svět kde se nenarodili – kapitola I.

Fotografie “Radiant” od “Jon Bunting” licencovaná pod CC BY 2.0.
Fotografie Radiant od Jon Bunting licencovaná pod CC BY 2.0.

Je to ta chvíle, kdy zavřete oči a vstoupíte do jiného světa. Kolotoč hodin jakoby se zastavil a my cítíme, jak se nás naše vlastní já chystá opustit. Pomalu a nenásilně ukročí a lehce se vznese. Zavíráme oči před světlem, které bývalo naší spásou. Opouštíme pole, která byla naším domovem.

Tajemství ztraceného ráje

Náš ráj se stal ztracenou zemí, které byla sebrána všechna tajemství, a tak skoře umírá v posledních dnech. Poslední vteřiny ještě vnímáme tíhu a odpovědnost našeho bytí, ale netrvá dlouho, kdy se vzdáváme a opouštíme své údolí. V těchto chvílích už nepřemýšlíme, naše tělo podlehlo myšlenkám a myšlenky se smířily s realitou.

Nejsme v pozici, kdy něco ztrácíme, neboť jsme už dávno ztratili to, oč jsme tak usilovně bojovali. Nevzdáváme se svých cílů, nevzdáváme se svých nadějí a snů. Neopouštíme své blízké. Prostě jen nastal čas, abychom vykročili jiným směrem. Mít sílu zavřít oči přede vším a nechat se unášet proudem se nachází v kritické poloze lidské odvahy. Je to síla srdce nikoli racionálního uvážení, jsou to chvíle, které vycítíte, nikoli chvíle, které dokážete spočítat, že skutečně nastanou.

Mluví se o dnech, které rychle přicházejí a naopak se zdráhají mermomocí odejít. Vycítit a načasovat naše rozhodnutí není otázkou tréninku. Na tomto světě jsou věci, které se nenaučíte. Jsou uvnitř vás a v průběhu svého života je musíte probudit. Buď vy anebo někdo jiný.

Okolnosti, které nás přinutí

Někdy se stane, že vás okolnosti přinutí k rozhodnutím, pod která se nechcete zařadit. Dobro a zlo se dokáže pohybovat v odvěkých scenérií na jednom či druhém konci pravdy a lži. Je na nás, abychom si vždy vybrali. Jsou ale dny, kdy si nemůžeme vybrat. Jsme nuceni se rozhodnout v rozporu s tím, čemu věříme. Nemůžeme důvěřovat našim smyslům, nemůžeme důvěřovat svému odhadu, celé tělo, mysl a snad i sama duše nás klame a stojí proti nám. Ti z nás, kteří dokázali vycítit pochybení, ti, kteří nejsou zaslepeni a dokáží se dívat nejen shora, ale především z hlouby všeho dění, ti, kteří v sobě najdou tuto odvahu se stávají nepochopenými a zrádci ve vlastních řadách. Není jich mnoho. Jen několik vždy unikne, jen několik má tak obrovskou vášeň a touhu žít pro někoho, že obětuje své dřívější já. Ztratí všechno, aby jinde našli snad něco ještě lepšího.

Není to válka, není to boj, je to paprsek života

Toto není válka. Není to ani boj. Je to paprsek života, který se Dayner rozhodl žít. Jeho rozhodnutí ale nebylo jeho vlastním. Nežije životem tak, jak bývalo zvykem. Historie mu určila směr a dráhu, která ho však během posledních dnů dovedla na samý konec světa.