Úvod » Fantasy a Sci-fi » Na okraji našich stínů S01E03: Přepadnout a zlomit

Na okraji našich stínů S01E03: Přepadnout a zlomit

Třetí kapitola Přepadnout a zlomit z knihy Na okraji našich stínů.

Přepadnout a zlomit

Harém, kobka, mučírna, bylo mu jedno, jak tomu odpornému místu kdo říká. Snažil se dělat tolik hluku, co jen svedl, aby si třeba ta prasata uvědomila, že se někdo blíží. Mohli by dokonce přestat s tím, co právě dělají. Vždyť jsou přece „výjimeční“, sami se svou zuřivou arogancí na tom statutu lpí.

Mohl bych ještě zaklepat, napadlo ho a s ironickým úšklebkem v očekávání výjevu odpornosti a degenerace otevřel mohutné dveře.

Jistě, všech asi padesát párů očí na něj upřeně hledělo, už přes dveře cítil jejich pohledy. A přesto ve svých odpornostech nepolevili, naopak, jakoby jim jeho znechucený pohled vléval novou krev do žil, naneštěstí nejvíce do partií, kde už jí protékalo až moc. Jestli je to tedy vůbec krev, co v jejich tělech koluje.

Do očí dívek a chlapců raději ani nepohlížel. Znal tváře těch, kteří procházeli nevyslovitelným utrpením těla i duše a neměl je rád.

„Dost,“ řekl ostře a tiše, ale všichni ho dobře slyšeli. Přestali své prokleté mučicí nástroje používat k ukojení neukojitelného a zpozorněli. Až na pár nižších démonů, kteří hromadně znásilňovali mladou a překvapivě krásnou sukubu. Jak se asi zástupkyně jedné z „výjimečných“ ras dostala do kobky jako hračka? Křičela bolestí, krvácela ze všech otvorů na těle a on cítil, že je na pokraji vysněné smrti všech sukub. Možná je tu dokonce za odměnu, napadlo ho. Pro tyhle stvůry si sem ale nepřišel.

Napočítal přes dvacet „monster“, většinou upírů, vlkodlaků a hlavně démonů. Pár jich znal, což při jeho odporu k astrálním, zmutovaným a nemrtvým rasám znamenalo, že umějí být užiteční.

Inkubuj, v té sebrance naštěstí jediný, se v jednom okamžiku objevil přímo před ním. V celé své „kráse“. Chtěl nového drzého človíčka pohladit po drsné tváři a „přivítat“ ho. Ocel zasvištěla vzduchem a inkubuj o své pěstěné prstíky přišel dřív, než se vůbec přiblížily k mužově obličeji. Inkubuj kvílel bolestí a ponížením, že jeho „šarm“ selhal.

„S Generálem žádná sranda není, Mário,“ pronesl dvoumetrový démon, který si malíčkem přidržoval zástupkyni nějaké zřejmě ohrožené humanoidní rasy. O lidskou ženu však nešlo, ale i tak, v Generálovi nevzbuzovala odpor. Nebýt jejího vyděšeného výrazu, který byl ještě znásoben jejím dosavadním neposkvrněním, mohla být opravdu rozkošná. Nebylo tedy divu, že si ji „do parády“ vzal právě Imrael, nejvyšší démon a určitě nejsilnější z Jeho armády monster. Její černé vlasy se leskly modří rozbouřených oceánů. Stejnou barvu měly i její uslzené oči. Generál raději pohlédl jinam.

„Co ten ubohej člověk chce?“ Vřeštěl Mário při zuřivém pokusu o znásilnění jedné z otrokyň. Zoufale se snažil získat zpět svou „hrdost“ i energii, aby mohl své ztracené prsty zregenerovat. Zachvacovala ho ale panika a jeho slabé tělo rychle chřadlo. Jakoby v šoku zapomněl, že z neomámené a „svedené“ oběti nikdy životní sílu nezíská. „Svůdci“ pro Generála patřili mezi spodinu, neužitečnou a marnivou.

Umřel za necelou minutku neúspěšných pokusů proniknout do zmatené otrokyně. Ta si pak do jeho mrtvoly kopla, načež se na ni i na Máriovo mrtvé tělo sesypala hrst vlkodlaků. Mária jen roztrhali, ji do posledního zbytečku sežrali všechny vnitřnosti naplněné inkubovou energií.

„Chci jednoho psychika, jednoho stopaře a jednoho schopného bojovníka. Od stopaře požaduji taktéž perfektní bojový výcvik a lovecké schopnosti,“ zněly Generálovy požadavky.

Bestie se vzájemně měřily pohledy, ale promluvil až Imrael: „Jdu do toho.“ Načež démona přestalo dění okolo zajímat a jeho prioritou se stala nedokončená práce na dívce či mladé ženě.

„Zbývá lovec a psychik,“ konstatoval Generál, aby se věci daly do pohybu. Strhla se mela krvavá a bezcitná, ve které se okamžitě utvořily dvojice a trojice- vždy jede vlkodlak toužící po roli stopaře a jeden upír jako sentinel a psychik. Démoni nemohli zůstat stranou, a tak mimo boj zůstal jen Generál, Imrael se svou otrokyní a sukuba „obsypaná“ démony.  

Svolení opustit Jeho panství bylo lákavější než klid i život. Jenom tam venku si „člověk“ mohl vytvořit jméno, respekt a dobré postavení, třeba jako Generál, Jeho šampión.

Krev a končetiny létaly na všechny strany, ale i polomrtví démoni bojovali s vitalitou jim vlastní. Pole bojovníků se již povážlivě ztenčovalo, když Generál uslyšel hlas. Melodický, naléhající a hlavně telepatický. Takhle precizní přenos myšlenek ještě nezažil.  Pomoz mi…prosím, udělám cokoliv, jen mi pomoz…vždyť mě To roztrhá. 

Generál fascinovaně přelétl místnost zrakem, ale ten hlas dobře poznal. Nesl v sobě totiž tutéž ohroženou krásu, jako tvář Imraelovy otrokyně. Ta na Generála zírala dvěma černými bezednými propastmi. Její soustředění kolísalo a propouštělo do Generálova vědomí odporné věci, až fyzické pocity, představy budoucího krutého znásilnění a mučení, bezmoc před blížící se smrtí a prožitou Zradou.

Generál se tomu rozhodl uzavřít. Posílil svou mysl. Bylo ticho, asi půl vteřiny. Mohutný proud beznaděje ho zaplavil a téměř paralyzoval. Až ve svém nitru cítil, jak blízko je otrokyně Imraelovu chtíči.

„DOST,“ zařval. Slovo patřící otrokyni zastavilo veškerý pohyb v místnosti. Jen nejvyšší z démonů se dál věnoval strhávání šatů z nevelkého, ale natolik ženského těla, že Generál měl nutkání bizarní představení ještě chvíli sledovat.

Slzy lepily její dlouhé černomodré vlasy a temnota v jejích očích se vytratila v zoufalství. Teď už byla jen poslední zástupkyní vymírajícího druhu, která – když bude mít štěstí – přivede na svět křížence Igri – jejího druhu – a démona. To se raději zabiju, rozhodla se. Vždyť i ten muž se na mě obořil. Jako Pán, nevděčný a zrádný. Všichni mě nenávidí, ale co jsem udělala špatně? 

Její myšlenky však přetrhla další Generálova slova: „Imraeli, tahle žena s námi půjde jako psychik,“ rozkázal.

Imrael se nepřestával na dívku sápat a jen odpověděl: „Za hodinku je celá tvoje, Generále.“

„Je moje hned a neporušená. Odstup,“ zavelel Generál se zvýšenou intenzitou. Imrael pohrdlivě zasyčel a přibližoval svůj prokletý úd ke Calebřině čistotě. Generál si mimoděk vzpomněl na své mládí ve vojenské škole, kdy moudrý instruktor prohlásil pravdivá slova, která mu mnohokrát zachránila život: „Mezi bestii a její kořist, mečem vstup nebo nohy na ramena vem.“

Calebra se „připravovala“. V duchu se uklidňovala, že bolest těla se dá přetrpět. Upřeně se dívala do očí Generála, který jí byl z celé té sebranky nejbližší. Snad pro jeho temně modré oči. Jeho tvář i celé tělo náhle zmizely. Smysly rasy Igri patřily k nejlepším, i proto byli její zástupci nemilosrdně pronásledování jako ti, „kteří vidí příliš.“

Calebra neviděla nic, dokud Generál nestál s taseným mečem těsně vedle ní a omrzela, jehož úd pomalu letěl vzduchem, oddělen od těla. Nepatřičně hlasitý dopad toho „předmětu“ a zem jen Calebru utvrdil v přesvědčení, že smrt by byla menší utrpení, než znásilnění od toho odporného démona.

Imraelův řev způsoboval fyzickou bolest a Calebra se s rukama na uších rozběhla do co nejvzdálenějšího rohu místnosti, mezi ostatní otrokyně.

Démon najednou ještě vyrostl. Zpod popraskané kůže žhnuly samotné ohně pekelné. Bolest a nenávist zkřivily jeho obličej do zcela nelidské grimasy. Byl zosobněním síly a hněvu. Monstrum, jež člověk nemohl porazit. Calebra pozdě zalitovala své sebelítosti. Mučení srdce bolelo snad ještě víc a Generálova krev ulpí na jejích rukou.

To co přišlo, však navždy zničilo kus jejího Já. Ten zbabělý a sebelítostivý.

Generál svým mečem přinášel na démona skutečnou zkázu. Rychlost mužových pohybů dalece předčila Calebřiny představy o možnostech lidského těla. Jak rostla Imraelova zranění i hněv, Generál s netečnou dokonalostí snáze a sáze ničil jeho tělo.

Imrael, mocný mezi bestiemi, ležel po pár minutách v moři své prokleté krve, bez hnutí a života, jen s pyšně rozhněvaným výrazem v zbledlé tváři.

Vítězný vlkodlak nevěřícně zíral a jeho parťák upír vzdal kradmý pokus o přiblížení ke krku Calebry – konkurentky.

„Zdá se, že budu muset vzít toho patolízala Bergilla,“ pronesl Generál lehce zadýchaným hlasem. Kromě nižších démonů tam žádný bojovník nezbyl.

Zpozorněl. Něco nebylo v pořádku.

Z okolí znásilňované sukuby tekly proudy krve, ne nepodobné té Imraelovy. Generál ucítil na svém krku podmanivou horkost dechu. Přál si cítit ho na celém svém těle – udělal by pro to cokoliv. Z erotické hypnózy ho vysvobodila rána cizí mysli.

„Ale, ale, maličká, nic tvému rytíři neprovedu. Nemusíš se hned čertit,“ pronesla sukuba laškovně a i mimo přímý vliv hypnózy Generál cítil silnou auru přitažlivosti a důvěrnosti. „Jak dlouho vaše výprava potrvá? Těch pět impotentů mi dalo síly na pár hloupých týdnů…vsadím se, že vnitřnosti tvoje, i tvé kočičky co chráníš, by byly mnohem…výživnější.“ A olízla si smyslný ret, buď tak dokonale rudý, nebo stále zbrocený krví jejích obětí.

Generál sukuby nenáviděl, ale schopnosti oklamat, svést i zabít se zdály u této až směšně vyvinuté. A bojovat hůře než Bergill snad taky nebude, přesvědčilo ho.

„Naše cesta bude dlouhá, náš úkol je jasný. Přísahejte mi věrnost, neboť jsem Jeho mečem, který vás povede. Najdeme a zlikvidujeme ty, jenž svou zakázanou magií chtějí narušit nezměnitelný a pravý řád světa, jehož je On ochráncem a šiřitelem.“

Všichni se bez dalších řečí podvolili, jen Calebra svou horlivostí uváděla Generála do rozpaků. Zapochyboval, zda bude z takové nedospělé mysli nějaký užitek. Sundal jí i zbylým dvěma přijímač magických příkazů, či spíše trestů. Už párkrát v boji zažil, že Jeho prchlivost paralyzovala muže, které měl pod velením, což značně zkomplikovalo probíhající bitvu. Cítil, že při tomto úkolu bude potřebovat veškeré dovednosti těch tří…vojáků.

„Já jsem Gardol,“ zaštěkal vlkodlak a Calebra se lekla a schovala za Generálova záda.

„Já jsem vaše Touha,“ zazněl medový hlas probouzející temné vášně. „Jinak Miranta,“ doplnila.

„Calebra,“ pípla drobná žena nesměle.

„ Já jsem váš Velitel, ale můžete mi říkat Generále,“ uzavřel představování a měl neblahé tušení, že s touhle sebrankou budou velké potíže.

Ale jak se jmenuješ doopravdy? Uslyšel telepatický hlas.

„Po tom ti nic není,“ utnul Generál pokusy o spřátelení. „A šetři své psychické schopnosti, brzy je budeme potřebovat.“

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E03: Přepadnout a zlomit
Ohodnoťte!

Martin Rosulek

Martin Rosulek je online podnikatel a digitální nomád. Po cestách v Austrálii a jihovýchodní Asii, procestoval Kanadu a Latinskou Ameriku. Často se vrací do Thajska a sbírá další zkušenosti o práci na dálku. Zaměřuje se online marketing a affiliate. Martin bloguje na DigitalniNomadstvi.cz.