Úvod » Fantasy a Sci-fi » Na okraji našich stínů S01E02: Pán je ten, kdo dává rozkazy

Na okraji našich stínů S01E02: Pán je ten, kdo dává rozkazy

Kapitola Pán je ten, kdo dává rozkazy, ten, kdo poslouchá je poddaný, ten, kdo poslechnout musí, je otrok knihy Na okraji našich stínů nás uvádí do centra děje. Nenavazuje na první kapitolu, ale dozvídáme se, že její příběh je skutečným světem, zatímco 1.kapitola byla světem napomezí.

Pán je ten, kdo dává rozkazy, ten, kdo poslouchá je poddaný, ten, kdo poslechnout musí, je otrok…

Drobná dívčina se krčila a kryla v nevelikém výmolu ve skále těsně vedle jeskyně. Dávala si pozor na to, aby nebyla postřehnuta kýmkoli, kdo se v jeskyni vyskytoval. Poslouchala každičké slovo, jež se k ní doneslo a snažila se je zapamatovat, aby mohla svému Pánu vše povědět. V duchu se těšila představou, jak bude pochválena.

Konečně jsi nezklamala! pomyslela si.  Přineseš Pánovi to, co si přeje… Dnes nebude mít důvod tě potrestat, Calebro, dnes ne!

Stála pod skalami netrpělivě a špicovala své uši. Samolibě se usmívala už jen nad představou své trofeje, kterou doufá, že jí Pán dá. Zrovna ve chvíli, kdy se k ní donesl káravý hlas toho, jehož bylo oslovováno „Darieri“, začalo ji pálit na levé straně krku. Musela se hryznout do rtu, aby nezasykla, neboť Pánovo volání, jež se projevuje právě takto, jí způsobovalo vždy nepříjemnou palčivou bolest. Do nezvykle krásných tmavě modrých očí jí vhrkly slzy v reakci na bolest. Chvíli trpělivě stála na místě a snažila se odhadnout nejvhodnější příležitost k odchodu.

Nemusela vyčkávat dlouho, než vycítila, že cesta je volná. Zamžourala do tmy pro ujištění, zda není nikdo na dohled, a rozběhla se tam, odkud přišla. Běžela rychle, hodně rychle na to, aby byla pouhý tvor lidské rasy. Její nohy, jakoby se vůbec nedotýkaly ostrých skalních kamínku, jakoby letěla a přitom běžela, co jí síly dovolovaly. Nepřála si Pána rozčílit, znamenalo by to nesnesitelná muka, jaká již sama dobře zná. Ale čím blíže byla Jeho doupěti, tím více jí pálilo na krku, jak byl Pán netrpělivý.

Doběhla do staré napůl zřícené budovy, v níž bylo ukryto schodiště do podzemí. Před schodištěm postávalo na stráži několik tvorů odlišných ras, kteří pečlivě střežili bezpečí toho, jež nad nimi měl moc. Dva z pěti se na ni podívali a vycenili ostré tesáky. Vlkodlaci. Nenechala se vyvést z míry, proběhla mezi nimi a seběhla prudce schodiště. Slyšela za sebou nespokojené vrčení těch potvor, se kterými se nikdy neměla v lásce, ale nezabývala se tím. Měla jistý cíl. A Pán už byl velice netrpělivý.

Když dorazila ke dveřím do Jeho pokoje, sotva popadala dech.

„Můj Pane!“ vyhrkla a padla před ním na kolena v hlubokém úklonu. „Odpusťte!“ zažebrala.

„Jdeš pozdě!“ zavrčel na ni muž děsivým tónem hlasu. „Měla ses vrátit ve chvíli, kdy jsem pro tebe vyslal vlkodlaky!“ sjel ji nepříjemným pohledem.

Vlkodlaky? Pán pro mě poslal vlkodlaky? Ty svině! Ty hnusné zablešené bestie! Oni mne neinformovali! Nepřišli pro mě!

„Můj Pane, odpusťte mi to, prosím!“ řekla vylekaně. „Ale byla jsem na nevhodném místě, odkud jsem se neměla šanci dostat dříve, než jste vyslal své znamení!“

Udeřil pěstí do desky starého stolu, jenž vypadal, že se určitě brzy rozpadne. „Mlč!“ zahřměl jeho děsivý hlas celou místností. „Když ses tam nechala tak nevhodně zablokovat, tak ti to patří!“ prudce vstal a začal si to rázovat po místnosti.

Dívce přejel mráz po zádech a postavil jí všechny chloupky na krku. Tohle bylo zlé. Už v tuto chvíli věděla, že se mýlila. Bude potrestána.

„Co jsi pro mě zjistila?“ zeptal se náhle mírněji, než by do Něj sama kdy řekla.

„Otevřete mi svoji mysl, Pane…“ řekla tiše, posadila se do tureckého sedu.

Na krátkou chvíli zavřela oči a začala se plně soustředit. Pánův pokoj se naplnil temnou energií, jež vycházela z Calebry. Vypadala, jako by usnula, jakoby chtěla jen spát a vědomím utéci hodně daleko. Ale náhle otevřela oči, jež zcela zčernaly, zašeptala několik slov, jaká nedokázal ani sám Pán vysvětlit v jazyce, jemuž rozuměl, a za zavřenými víčky se muži odehrálo vše, co pro Něj dívka přinesla. Veškeré pohyby, které jí byly prozrazeny ve stínech a každičké slovo, jež se neslo z jeskyně.

Po odeslání všeho, co potřebovala, se jejím očím vrátila typická tmavě modrá barva a ona se posadila tak, jak je před Pánem žádoucí. Ovšem překvapilo jí, když se Jeho tvář zamračila.

„To je všechno?!“ rozkřikl se na ni. „Chtěl jsem po tobě všechny informace o tom, co plánuje! A ty mi doneseš to, co nedává smysl!“ zlostně praštil pěstí o stůl s ještě větší razancí, nežli před chvílí.

Dívka se bolestivě schoulila, když jejím tělem projela ostrá palčivá bolest vystřelující od označení na krku. Vyděšeně se na muže zadívala, slzičky v očích.

Pán se zlobil. Opravdu hodně se zlobil.

„Zasloužíš trest, jaký jsi ještě nezažila!“ zahřměl na ni.

„Né!“ vyjekla zoufale. „Já nechci do kasemat! Prosím! Nemůžete mne předhodit vězňům!“ vykřikla vystrašeně.

Škodolibě se usmál sám pro sebe. „To by bylo moc mírné oproti tomu, co tě doopravdy čeká…“ prohlásil tajemně.

Ustala v naříkání a žadonění. Existuje-li ještě horší trest než předhození vězňům, netuší, jaký by to mohl být.

Triumfálně se usmál. „Bergille!“ rozkřikl se ke dveřím.

Netrvalo to ani pár vteřin a vtrhl dovnitř jeden z Pánových strážných. „Ano, Pane? Volal jste?“ otázal se ho zdvořile.

Muž ukázal na Calebru svíjející se na zemi. „Odveď ji tam, kam všechny odporné děvky!“ poručil mu a otočil se k dívce zády.

Vyrazilo jí to dech. Ta, jež měla být brzy propuštěna na svobodu, se má stát jednou z hraček bandy životem znuděných vlkodlaků, upírů a dalších takových?

Nesnažila se protestovat, když ji Bergill zvedl na nohy a smykem ji táhl pryč z Pánova pokoje. Tento vysoký démon ji beze slova vedl dlouhou chodbou do obrovské místnosti, kde to odporně zapáchalo. V koutech se krčilo několikero žen, jež zde byly už delší dobu zavřeny a doufaly, že jednou nastane den, kdy se opět podívají ven a spatří mocnou záři Slunce. Hodil ji do cely a zabouchl za ní dveře.

Ty ženy, které tu byly nejdéle, se jen pobaveně a úlevně zasmály.

„Čím mladší krev,“ ozvala se jedna z těch starších, „tím větší pravděpodobnost, že nám dají pokoj…“

„C-…co tím chceš říct?“ vykoktala dívka.

„Že chlapy dají pokoj nám a své touhy budou ukájet na tobě…“ ozvala se jiná.

Calebra zalapala po dechu. Jestli ji něco dokázalo opravdu hodně vyděsit, tak představa že by se měla stát jednou z těch, které byly znásilňovány Pánovými muži.

„Já chci pryč!“ zaúpěla zoufale a dala se do pláče.

Ať mě nechá tisíckrát zbičovat, vyhodí do deště a zimy, zavře do nejodpornější místnosti… ale tohle ne! Tohle si nezasloužím!!!

Kdo bude Pánovi dávat nové informace? Koho pověří tím, aby vykonával moje povinnosti?!

Já chci odtud!

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E02: Pán je ten, kdo dává rozkazy
Ohodnoťte!

Martin Rosulek

Martin Rosulek je online podnikatel a digitální nomád. Po cestách v Austrálii a jihovýchodní Asii, procestoval Kanadu a Latinskou Ameriku. Často se vrací do Thajska a sbírá další zkušenosti o práci na dálku. Zaměřuje se online marketing a affiliate. Martin bloguje na DigitalniNomadstvi.cz.