Úvod » Fantasy a Sci-fi » Na okraji našich stínů S01E05: Strach z vody říkáš?

Na okraji našich stínů S01E05: Strach z vody říkáš?

Pátá kapitola z fantasy knihy Na okraji našich stínů s názvem Strach z vody říkáš?

Strach z vody říkáš?

Gardol se na chvíli překvapeně zadíval na muže, jež měl být jejich novým velitelem, a na drobnou otrokyni. „Kam tedy?“ zeptal se nechápavě.

Generál se zatvářil mírně netrpělivě. „Neslyšel jsi snad, co řekla Calebra?!“ zahřměl podstatně přísněji, než si sám přál. Však si to moc dobře uvědomoval, zvlášť když pohlédl na jmenovanou, jež vypadala docela zaskočeně.

„A můžeme jí věřit?!“ zeptal se nedůvěřivě, ale Generálův ostrý pohled ho varoval natolik, aby pomlčel.

„Ještě jedno zaváhání a seženu si stříbrné zbraně!“ varoval ho tišeji a převzal si od jednoho z nižších démonů otěže svého koně, jehož mu bylo přivedeno.

Všichni tři, jež se měli vydat na cestu, se na muže podívali. Bylo jisté, že Generál nemá dobrou náladu. Gardol byl však zvyklý mít kolem sebe tvory, jež né vždy byli dobře naladěni, tudíž si z toho nic nedělal. Holt, vlkodlaci nebyli nikdy považováni za domácí mazlíčky a plyšáky do postele, ale to ho nijak netrápilo.  Byl vždy hrdý na to, čím a kým byl. On patřil k nočním děsům, jichž se lidé obávali. Neznepokojilo ho tudíž nijak viditelně Generálovo rozhořčení.

A Miranta? Ta si z toho nic nedělala, jen laškovně prohodila:  „Páneček se nám špatně vyhajinkal, pejsku, neprovokuj jej…“ a zamrkala na Gardola. Jinak navenek působila zcela klidně. A také klidná byla.

Což se nedalo říct o Calebře. Vcelku ji vyděsilo, jak ten muž, který jí před několika málo okamžiky zachránil, mluvil s vlkodlakem, jež patřil mezi ty, kteří se k ní chovali vždy nejhůře, když byla na pranýři, bičována, a nebo jen natahována na skřipec. A ačkoli se snažila být uvolněná a vyrovnaná, něco na pozadí její mysli to tomu chlupatému, prašivému psu přálo.

Gardol nespokojeně zamručel a nevraživě se podíval po křehké dívce, kterou z hloubi duše nenáviděl. Vlastně… jen v tuto chvíli ji nesnášel. Jinak to byla docela dobrá hračka.

Přelétl pohledem všechny ostatní a vyrazil tím směrem, kudy tušil, že vede cesta k jeskyni. Nešel nijak moc rychle. Tedy, ne na vlkodlačí poměry.

Muž pobídl koně a ten se pohotově, plynule rozešel za tvorem, jenž vedl výpravu. Respektive výpravičku.  Miranta vesele poskakovala vedle koně a vypadala, jakoby tančila nějaký tanec svého vlastního charakteru. Vypadala docela šťastně. Téměř neškodně. Jen to drobné stvoření, co uzavíralo průvod, se jevilo jako hromádka neštěstí.

Calebra šla pomalu za hřebcem. Pohled upírala do země, opatrně našlapovala, aby si příliš neporanila chodidla, jedno z nejchoulostivějších míst na těle. Jako jedna z Jeho otrokyň patřila k těm, kteří dle Pána nepotřebovali takový luxus, jako je obuv, pořádné oblečení a něco, co by je v zimě uchránilo před umrznutím, když je vyšle s nějakým úkolem. A také patřila k těm, které nejvíce trpěly, když si Pán usmyslel, že udělaly chybu. Ostatně, co si bude nalhávat, ona patřila k těm, které se brzy měly procházet na tomto světě bez Jeho dohledu. Byla však zrazena.

Tiše pomalu kráčela za ostatními a nevnímala okolí. Tedy ne natolik, aby si uvědomila, kudy cesta vede. Její mysl přivedlo zpět až to, že na svých chodidlech ucítila studenou vodu, kvůli čemuž vylekaně uskočila zpět. Vytřeštila své modré oči na říčku, jež nebyla nijak hluboká, nýbrž sahala maximálně tak po kolena, ale na šířku mohla mít tak čtyři metry, maximálně. Oči do široka rozevřené, srdce téměř až v krku, celá se chvějíc, zůstala stát na břehu a dívala se bojácně na líně plynoucí vodu. Panika svírala její tělo, když viděla, jak se ostatní s klidným srdcem brodí na druhý hřbet.

„Calebro, co je zas?“ křikl na ni Generál netrpělivě.

Pohledem omluvně zabloudila na něj.

„Je to jen voda…“ poznamenala Miranta při odhadnutí jejího strachu.

Dívka je jen všechny přejela pohledem. „Jen voda…“ zašeptala tiše, že ji slyšel jen ten, co byl blízko. „Ale vás netopili, dokud jste neskuhrali tichou žádost o svoji smrt…“ řekla o poznání hlasitěji. Na pozadí mysli jí vytanuly vzpomínky na ten ohavný zážitek.

Generál netrpělivě obrátil koně a přišel k dívce. Snažeje se o milý tón hlasu, promluvil k ní: „Ty máš strach z vody?“

Se sklopeným obličejem přikývla. „Odpusťte, Generále…“ zašeptala tichounce.

„V pořádku…“ odpověděl, hledaje nějaké řešení. Pak se usmál. „Podej mi ruku.“ řekl jí.

Chviličku na něj nechápavě koukala, ale když za zády podal ruku k ní, chytila se jí a byla mužem jediným plynulým pohybem vytažena za něj na koně.  Bylo pro něj překvapení, že byla tak lehká. Ačkoli sám moc dobře věděl, že majestátný Pán své otroky moc nekrmil, ona však nevypadala jako jedna z těch, jež jídla dostávají málo. Ale mohla za to zřejmě vyvinutá stavba těla démonů Igri zkombinovaná s ženskými vnady.  Když dosedla na koně, překvapena tou výškou, se zadívala na Mirantu, která ji sledovala závistivým pohledem.

„Hlavně se mě drž, nerad bych tě tahal z řeky…“ poznamenal Generál a natočil se tak, aby na ni viděl.

„Dobře…“ odpověděla tiše Calebra a chytila se jej kolem pasu, jen si neuvědomila, že pevné sevření není pro kde koho příjemné.

„Ne tak křečovitě!“ napomenul ji a teprve ve chvíli, kdy trochu sevření polevilo, vybídl koně k opětovnému přebrození řeky.

Dívka poněkud zděšeně sledovala, jak voda šplíchá od hřebcových nohou a tvoří po dopadu zvláštní úkazy na hladině, jež se pod náporem cizího tělesa vlní. Byla překvapena, že se jí dostává takového zacházení. Nebyla zvyklá na to, aby jí někdy někdo vyšel vstříc.  Její tělo pozvolna zaplňoval neznámý pocit hovořící o jejím neporůznění. 

Ve chvíli, kdy se krásné zvíře dostalo na pevný břeh, uvolnila se, pustila se Generála a připravila se k seskočení. Zarazilo ji však jeho oznámení.

„Zůstaň sedět.“ vybídl ji poněkud milým hlasem.

(Nebo se jí snad jen zdálo, že jeho hlas zněl mile? Nebylo by to poprvé, kdy neutrální ohlas považovala za milý.)

Bez odpovědi se zase chytila tak, aby nespadla, ačkoli ne nijak pevně.

Miranta znechuceným pohledem pozorovala, jak se ta malá ještěrka veze. S každým dalším okamžikem přicházela o naději, že by z Generála získala nějakou energii. Cože? Nějakou? Téj energie by z něj bylo opravdu hodně na pekelně dlouho.  Ale ta „chudinka“, která se bojí vody, ji zřejmě k němu nepustí. Dokonce se sám jejich vůdce zdá být imunní vůči jejím schopnostem. Ani ten tanec na něj nezabral!

„Pospěšte si, holubičky, Gardol nám uteče!“ křikla na ně a otráveně se otočila, aby je sledovat nemusela.

Muž jí v tomto nevěnoval pozornost. Sám moc dobře viděl, kam Gardol míří a kromě toho měl u sebe Calebru, která cestu zná.

Ach ano, Calebra cestu zná. Musela tedy vědět o té řece a zároveň se jí musela brodit, neboť včera tudy dvakrát prošla.

Přišlo mu to zvláštní, ale nic neříkal. Rozhodl se, že raději bude držet jazyk za zuby a zeptá se jí jindy. Mimo to mu bylo docela příjemné mít to děvče takhle blízko sobě samému. Co? Docela příjemné? Měl z ní smíšenější pocity než ze samotné Miranty, a to je sukuba!

U všech bohů, co se to se mnou zase děje?!

Už jen představa, že by ji pustil zpátky na zem, se mu nelíbila. A to především z toho důvodu, že ji chtěl mít u sebe. Ne, aby šla po boku jeho koně, jako vcelku krásná sukuba, ale chtěl ji cítit přímo za sebou, nebo pokud možno, držet ji v náručí…

Tak dost! Tohle není vůbec dobré! Nejspíše ji tam měl nechat. Nehodí se, aby byl znervózňován nějakou holkou. Nehodí se, aby Generál z přítomnosti nějaké otrokyně přicházel o smysly!

Ano, Celebřina přítomnost může nepěkně ovlivnit celý souboj a vše, co je čeká. Bojovat s nepřáteli a zároveň se strachovat o to, aby se té holce nic nestalo, to bude opravdu nezvykle obtížný úkol, který si ukládá sám.

Gardol se zastavil u nevelkého místa, které se zdálo vhodné pro táboření. Je skoro tma a není dobrý nápad pokračovat dále v cestě, zvláště když se blíží k nepřátelským hranicím. Zůstal stát a čekal, až dorazí zbytek výpravy. Velice rád viděl kouzelnou Mirantu, která ho každým svým pohybem přitahovala více a více. Dal by všechno za to, aby patřila jemu. Aby si ji mohl vzít. To zvíře v něm si o ni říkalo, žádalo, škemralo. Nesnesitelný to zmatek v jeho těle.

Teprve až spatřil koně se dvěma jezdci, překvapeně se zamračil. „A tohle je zase co?! Ona nemá nohy?!“ ozval se rozčíleně, čímž způsobil, že sebou drobné děvče trhlo.

„Ona má jméno, to zaprvé, a zadruhé, nestará se o tvoje problémy, ty se nestarej o její!“ odpověděl mu Generál.  „Proč stojíme?“ zeptal se pak.

„Musíme založit tábor. Nehodí se, abychom po setmění cestovali po nepřátelském území.“ odvětil vlkodlak.

Muž na koni přikývl. „Svatá pravda…“ odpověděl. „Calebro, dolů…“ řekl tišeji a mírněji, než když mluvil s tvorem, jež je vedl.

Dívka s přikývnutím seskočila a přemístila se k hlavě překrásného černého tvora. „Děkuji, Stíne!“ zašeptala tiše do hřebcova ucha.

Kůň se zaržáním potřásl hlavou a otřel se nosem o její tvář.

Generál sesedl a překvapeně pozoroval to křehké pouto přátelství rodící se mezi jeho hřebcem a tou holkou. Zvláštní.

„Ty Shadowa znáš?“ zeptal se překvapeně.

Calebra přikývla. „Když jsem ještě nebyla otrokyně, starala jsem se o koně v Pánově stájích.“ odpověděla na vysvětlenou. „A se Stínem jsem vycházela nejlépe.“ dodala tiše.

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E05: Strach z vody říkáš?
Ohodnoťte!

Martin Rosulek

Martin Rosulek je online podnikatel a digitální nomád. Po cestách v Austrálii a jihovýchodní Asii, procestoval Kanadu a Latinskou Ameriku. Často se vrací do Thajska a sbírá další zkušenosti o práci na dálku. Zaměřuje se online marketing a affiliate. Martin bloguje na DigitalniNomadstvi.cz.