Svět, kde se nenarodili – kapitola II.

Fotografie “Radiant” od “Jon Bunting” licencovaná pod CC BY 2.0.
Fotografie “Radiant” od “Jon Bunting” licencovaná pod CC BY 2.0.

Možná, že přece jen měl dědeček pravdu. Černý jezdec v kápi s pláštěm bouřkových mračen zdvihající amendový meč. Tak to není pověra a Druhý ostrov by mohl skutečně existovat.

Zelené oči Dayera se rozjasnily a jeho tep zrychlil. V konečkách prstů cítil, jak mravenčení ustupuje a jeho citlivost se zvyšuje. Jeho vnímání se vteřinu po vteřině stupňovalo. V myšlenkách se ale vrátil v čase na místa, kde pravidelně sedíval s dědečkem, který mu dlouhé hodiny vyprávěl.

Tehdy se Dayerovi zdálo, že si dědeček občas vymýšlí. Jeho historky byly totiž o moc neuvěřitelnější než ty, které slýcháváte v hospodách anebo od přátel po několika medovinách. Dědeček však vždy své příběhy začínal a končil stejně, totiž, že se skutečně takto staly. S jeho vážným obličejem tak Dayer jako malý kluk nemohl poznat, kdy dědeček hraje hru a dělá si srandu anebo, kdy vypráví, co skutečně zažil. Některé příběhy pro svoji neskutečnost upadly v zapomnění, jiné se staly rodinnou legendou.

Černého jezdce s amendovým mečem si Dayer však pamatuje velmi dobře, protože mu dědeček kdysi dal svitek právě s pečetí zobrazující tajemného jezdce. Byl to dar před tím, než se dědeček vydal ke zlatavým skřítkům. Je to už mnoho let zpátky, ale ten obraz má Dayer stále před sebou.

Byla to poslední chvíle, kdy dědečka viděl. Tehdy se ještě bál, že se stane něco špatného. Nedokázal předvídat budoucnost, neměl zlé tušení ani hrozivé vidiny. Jen měl strach, že se něco stane. Svitek s pečetí od té chvíle nosí stále při sobě, pro Dayera to je dědečkův odkaz, ztělesnění především jeho moudrosti

Tak jako všichni ostatní, neví, co se tehdy stalo u zlatavých skřítků. Mnozí usilovně pátrají a hledají odpovědi. Podléhají lidským touhám a vnitřnímu chtíči dozvědět se „proč“. Dayer ale nepátrá.

Přestože nezná přesné odpovědi, ví toho dost na to, aby dokázal odvodit, co se pravděpodobně přihodilo. Dědeček ho naučil, že se má co nejméně zdržovat otázkami typu „proč se to stalo“ a „jak se to stalo“. Důležitější totiž je, jestli to dokáže vyvolat následky a jaké. V okamžiku se Dayer vrátil zpátky do chladné stmívající noci.

Setkání s temným jezdcem

Hejno havranů se prohnalo nad jeho hlavou bez jediného kráknutí. Svými křídly na chvilku rozehnaly těžký vzduch, který se má ve zvyku držet blízko ruin.

Kouzlo přírody anebo černá magie?

Dayer si upnul koženou vestu a vytáhl svůj meč. Přestože podobných míst prošel už desítky, začal být o trochu více nervózní. Podezřelý klid a vkrádající se mlha z nedalekých hvozdů jen přidala na tajemné atmosféře.

To nebylo však nic výjimečného, ale vědomí, že se během několika minut postaví tváří v tvář černému jezdci bylo neuvěřitelně zneklidňující. Nevěděl přesně, co ho čeká.

Doufal, že svitek od dědečka bude vstupním klíčem a boji se tak vyhne. Vyloučit jej však ale v tuto chvíli nemohl. Byl připraven obětovat vše.

Jeho okamžik přišel. Cestoval celé týdny, aby se dostal až sem. Poslední místem jeho osobní ságy byly právě ruiny na Jižním svahu, posledním cípu ostrova. Lehkým krokem se z levé strany přiblížil ke zlomenému sloupu. Přitiskl se zády a několik vteřin vyčkával.

Celým tělem mu teď prolítl šíp adrenalinu. Přikrčený k zemi se Dayer obezřetně vydal k dalšímu sloupu, který tvořil se svými menšími sourozenci kamennou triádu. Stále žádné zvuky, Dayer nedokázal odposlechnout vůbec nic. Zdálo se, že přízemní mlha tlumí veškerý hluk. Klesající tma navíc znepříjemňovala vizuální kontakt.

Dayer byl ale trénovaný, častokrát bojoval právě v noci a jeho orientace se za poslední roky výrazně zlepšila. Dobře se naučil využívat neznámého terénu, což je u velké spousty dobrých bojovníků jejich přední slabina. Maximálně soustředěný vykoukl směrem k místu bývalé svatyně. Noční klid byl sžírající. Nemohl dále čekat, vyrazil přímo do centrální části.

Stačily ale dva kroky a v tu chvíli jakoby se zastavil čas a všechny přírodní živly věnovaly pozornost právě Jižnímu svahu. Měsíční svit byl pohlcen černými mračny, která se plnila záblesky. Hejno havranů začalo z dálky skořepě krákat a kroužilo nad ruinami.

Když se Dayer podíval vzhůru hejno havranů vytvořilo dvojsečný rotující kruh. Tyto chvíle rozhodně nepřipomínaly žádné přírodní úkazy, zcela jistě se jednalo o magii. Dayer tušil, že má pouze několik vteřin, aby zmizel z centra dění. Cesta zpátky byla stále kratší než přes ruiny svatyně.

Rozběhl se a v otočce ještě stihl sáhnout do kapsy pro malý lektvar. Byl to jeho oblíbený Xifex, fialový lektvar pro zrychlené reflexy. Jen, co se však Dayer otočil a začal nabírat rychlost, zastoupil mu cestu černý jezdec. Kůň se zdvihl na zadní, aby ukázal svoji odvahu a zároveň zastrašil nepřítele.

„Zahoď svůj meč!“ křikl hlubokým hlasem jezdec.

Dayer pocítil z jeho hlasu silnou nadřazenost. Na takový přístup si nikdy nezvykl a podobné řeči si nikdy nenechal dlouho líbit. Nabýhala mu z toho husí kůže. Stále nevěděl s kým se vlastně setkal, do obličeje jezdci neviděl.

Bylo však patrné, že měl lidskou postavu a jeho oči mu nesvítily, mohl by to být přece jenom člověk, utěšoval se Dayer.

Strážci rovnovány a bran do jiných světů

 

„Řekl jsem, zahoď svůj meč!! Nebo budeš litovat!“ naléhal temný jezdec na Dayera.

Dayer se nedokázal odhodlat vzdát se své zbraně. Ztráta meče by pro něj představovala obrovskou nevýhodu.

Jezdec marně nečekal, mávl levou rukou a Dayer ztratil kontrolu na mečem, který byl v tu chvíli odhozen několik metrů daleko.

„Grrrrr“, zabručel Dayer.

Nesnášel magii. Jeho staří kamarádi se mu vždy vysmívali – o Dayerovi totiž každý věděl, že nesnáší kouzla, ale jednoho dne se jimi začal učit – proto bylo vždy o zábavu postaráno, když řeč zabrousila na Dayera jako důkaz toho, že nenávist může přerůst v mnohé podoby.

Černý jezdec začal kolem sebe máchat rukama. Dayer pocítil malé chvění. To není dobré, pomyslel si. To sakra není dobré.

„Mám svitek s pečetí černého jezdce!“ zakřičel Dayer tak, aby jezdce vyrušil.

Chvění se stupňovalo, začal foukat vítr a šumění listů z nedalekého hvozdu bylo slyšet až k ruinám. „Mám svitek s pe….“

„Předlož mi ten svitek, o kterém mluvíš.“

Jezdec seskočil z koně a přistoupil k Dayerovi na vzdálenost asi 2 metrů. Dayer ve svém batohu svitek nahmatal a s opatrností mu jej podával. Jezdec v kápi nastavil dlaň, levou rukou lehce zatřesal a v další vteřinu už držel světle modrou světelnou kouli, která osvěcovala nejbližší okolí.

Ani teď ale Dayer nedokázal rozpoznat rysy ve tváři jezdce. Jeho kápě a úhel postavení bránily získat Dayerovi jakékoli vodítko.

„To není tvůj svitek! Kde jsi ho získal?“

„Ehmm, vlastně je to můj svitek!“

„Není! Ptám se tě, kde jsi k němu přišel?“

„Dal mi ho jeden starý pán…“

„Jak se jmenoval?“

„Dobře, byl to můj dědeček.“

„Ty víš, co se nese ten svitek?“

Dayer se na chvíli zamyslel. Měl pocit, že už to bylo dost otázek na první kolo. Přestože černý jezdec naléhal, Dayer nabíral stále větší jistoty.

„Nevím, co je psáno ve svitku. Vím ale, co napsala historie za poslední měsíce na tomto světě. Vím o poslední bitvě i o bráně.“

„Víš kdo jsem? Znáš temné jezdce?“

„Ano, znám. Hlídáte brány, které vedou na druhé světy. Máte odvěké poslání neporušit rovnováhu Dobra a Zla.“

Jezdce poslední odpovědi překvapovaly. Vypadá to, že svitek byl pouze začátek. Tušil, že toho ví ale ještě více než říká.

„Proč tedy přicházíš do Jižního svahu k ruinám, na samý konec ostrovního světa?“

„Však dobře víš!“

„Neznám tvé vnitřní touhy a potřeby.“

„Víš, proč jsem tady!“

„A ty zase dobře víš, že ti to nemohu dovolit, oč mě žádáš!“

„Nešel jsem tisíce kilometrů pro nic!“

„Nemohu tě pustit! Dobře to víš! Nikdo nesmí tam ani zpět!“

„Jasně, zachování rovnováhy. Víš jaká je rovnováha? Ukážu ti jí! Doba, kdy sluneční paprsky rychle uskakují deštivým mračnám, kdy vesnice za vesnicí jsou vypalovaný jen pro potěšení těch druhých. Živelné katastrofy už nejsou přírodní, ale jsou využívány černou magii. Každý den můžeš slyšet stovky lidí naříkat, ztratili své domovy, své přátelé v nelítostných bitvách, které měly osvobodit ostatní. Váhy jsou už dlouho nakloněné. Tma je pánem a rozhoduje o tom, kdy vyjde slunečný kotouč. Tohle…tomuhle říkáš rovnováha?“

„Dobro a zlo už věky bojuje o převahu. Není to nijak výjimečné, že čas od času vítězí Zlo, karty se zanedlouho obrátí a druhá strana vždy najde a využije slabinu protivníka. Váhy se nakloní zase zpět. Součástí rovnováhy je i oddělení světů, to dobře víš. Brány jsou určené jen pro jezdce a pro poslední bitvu. Tato pravidla nemůžeš měnit. Jsme součástí rovnováhy, ty i já.“

„Pravidla se už dávno změnila! Nemůžeme bojovat podle starých pravidel. Zlo vytvořilo nová. Ovládá celý ostrov, má neomezené zdroje. Je jen otázkou času, kdy nalezne způsob, jak cestovat mezi světy! Cožpak to jezdcům není jasné?“

„Cestovat mezi světy lze jen branami. Tato pravidla jsou položena mnohem výše než si myslíš.“

„Vážně? Tak mi řekni, kdo vytvořil ty brány?“

„Naši předci. A my jako jejich synové brány střežíme.“

„Nečině se díváte, jak zlo vyvražďuje poslední zbytky dobra, které zbyly na tomto světě. Lidským bytostem toto nečinné přihlížení rve srdce! Kéž byste to také cítili, okusili si ten pocit, byť jen na několik chvil.“

„Nejsme Bohové, abychom řídili lidský osud či osud jakékoli jiné rasy!“

„Máš pravdu, Bohové nejste – Ti by toto nikdy nedopustili!!“

Rate this post

Autor

Martin Rosulek

Martin Rosulek je online podnikatel a digitální nomád. Po cestách v Austrálii a jihovýchodní Asii, procestoval Kanadu a Latinskou Ameriku. Často se vrací do Thajska a sbírá další zkušenosti o práci na dálku. Zaměřuje se online marketing a affiliate. Martin bloguje na DigitalniNomadstvi.cz.