Generace Z bez něj nemůže žít, mileniálové se učí pomaleji a boomers vůbec neví o co jde. Tvořit na sociální sítí TikTok přitom může úplně každý, není to vůbec tak složité, jak to vypadá. Když budete šikovní, dá se na TikToku dokonce i slušně vydělat. Proto přinášíme tipy, jak na této moderní sociální síti přidávat obsah, který bude oblíbený. Máme pro vás nápady na TikTok videa, se kterými oslovíte své fanoušky.
Pokračování textu Nápady na TikTok videa: Jaká videa točit a zaujmout publikum?
Fotografie Bristol, June 2014 od Simon Holliday je licencována pod CC BY 2.0.
„Dávej pozor! Nechápu, kam koukáš?!“ Do mobilu aneb Čína řeší problém, co s tzv. mobilními zombie na ulicích, jelikož se vzrůstajícím počtem obyvatel, kteří vlastní chytré telefony, vzrůstá i počet nehod díky nim způsobených. Zkrátka přímá úměrnost. Proto ve městě Čchung-čching rozdělili chodníky na dvě části: pro okolí vnímající a pro ty, jejichž oči vidí z dění kolem sebe jen 5% a zbylých 95% se soustředí na telefon.
Ne tedy, že by přímo mobily zabíjely (nebojte se, zbraň na vás nevytáhnou), nicméně ztráta pozornosti už stála život muže, který se tak zabral do svého smartphonu, že se zatoulal na železniční přejezd, kde ho srazil jedoucí vlak. Plus k tomu připočtěme výsledky z průzkumu, kde z 1500 lidí jdoucích přes přechod 446 osob do někoho vrazí, 103 lidí je sraženo na zem a z toho 21 telefonů následuje své majitele k zemi.
Fotografie about New York 1 od Magdalena Roeseler je licencována pod CC BY 2.0.
Nicméně i vytvoření chodníků pro mobilní závisláky obklopují další problémy (jako všechno ostatní). Podle Associated Press většina chodců jednoduše značky ignorovala, zatímco ostatní strčili k nápisu Cell phones: Walk in this lane at your own risk (v překladu: Mobilní telefony: Chůze na vlastní nebezpečí) hlavu a vyfotilo selfie.
Stejný experiment podniklo i National Geographic v americkém Washingtonu D.C., kdy na jeden den rozčlenili chodník na levou část nebo-li chodci a na pravou, telefony. A jak se ukázalo, Američané a Číňané jsou naprosto stejní (až na pár biologických detailů). Jen málo lidí změnilo svoji trasu a přešlo do správného pruhu, za to většina se zastavila, ta, která neměla v ruce mobil, ho vyndala, a vše zdokumentovala.
Dá se říct, že minulost se opakuje, jelikož kdysi byli občané New Yorku rozděleni na dvě skupiny, pravé New Yorčany a pravé turisty, a i jim se cesty přizpůsobily. Je přeci všeobecně známo, že pomalá chůze je ta nejhorší, a že pomalou chůzí oplývají právě výletníci. Když nad tím tak přemýšlím, některé pokusy dokážu pochopit.
Fotografie Phone od ozz13x je licencována pod CC BY 2.0.
…že pokud chodník rozdělíme na pro a proti mobilům, budeme muset dokreslit i další pruh pro ty, kteří se s touto novinkou budou chtít vyfotit.
Není těžké je spatřit. Naopak, při procházce centrem Prahy je prakticky nemožné nenarazit alespoň na dvě tři skupinky. Řeč je samozřejmě o buskerech, potulných umělcích. Od charizmatických kytaristů až po tajemné indiány, vyluzující na prapodivně vypadající nástroje ještě prapodivněji znějící zvuky, tito lidé si zvolili alternativní životní cestu – vydělávat tím, co je baví. Umění v ulicích města – busking – totiž není zdaleka jen výsadou bezdomovců a žebráků, jak si někteří lidé myslí, a právě v historických centrech měst mnohokrát potkáte performery, kteří vám svými schopnostmi vyrazí dech.
Fotografie “Busking. / Música en la calle.” od “Simon Harrod” licencovaná pod CC BY 2.0.
Busking je definovaný jako „provozování jakékoliv umělecké pouliční produkce spojené s dobrovolnou odměnou kolemjdoucích“. Právě „dobrovolnou“ je zde velmi podstatné. Opravdový busker – ne žebrák! – vás nikdy nebude přesvědčovat, abyste mu přispěli na jeho živobytí. To patří ke kodexu, stejně jako pravidlo o hraní maximálně jednu hodinu na daném místě nebo zásada „neblokovat dopravu a vchody do budov“.
Jedná se tedy o jakoukoliv uměleckou pouliční produkci. To tedy v praxi znamená, že mezi buskery se neřadí zdaleka jen muzikanti. Mezi nejznámější způsoby jiné umělecké produkce patří například mimové, žongléři nebo v posledních pěti letech velmi oblíbený obří bublifuk. Tento druh umění spočívá „pouze“ ve vytváření bublin gigantických rozměrů pomocí speciální mýdlové směsi a provázků. To zní jednoduše, ne?
Hudba je ale samozřejmě stále nejtypičtějším představitelem vydělávání na ulici. Abych podpořil své předchozí tvrzení o talentech z ulic, uvedu pár příkladů lidí, kteří se „z dlažby“ dostali až na pódia vyprodaných stadionů:
Tato fenomenální francouzská zpěvačka šansonů, známá v pařížských klubech pod pseudonymem „vrabčák“ (měřila pouze 142 centimetrů) se poprvé objevila na ulici jako součást vystoupení jejího otce. Vyrůstala ve stínech pařížských bulvárů a až v jejích dvaceti letech si jí všiml Louis Leplée, majitel jednoho z nočních klubů. To co z Edith vzešlo je asi dnes každému jasné.
Jeden ze zakladatelů a hlavní kytarista kultovní psychedelické skupiny Pink Floyd. Se Sydem Barettem (díky kterému mimochodem vznikla notoricky známá skladba Wish you were here) strávil mládí na střední škole, ve dvaceti letech se rozhodl jet vydělávat do Španělska hraním na ulici. To, co si vydělal, mu ale tak akorát stačilo na živobytí, a proto kariéru pouličního umělce brzy vzdal.
Irský folkový zpěvák, jehož kariéra startovala v rockové formaci Juniper. Poté, co nahráli pouze dvě EP a nezdálo se, že by kapela měla potenciál, odstěhoval se Damien do Toskánska, kde se rok živil hraním na ulici. To, že se veřejného vystupování mimo stadiony a pódia nebojí ani dnes, dokazuje toto video.
S pouličním uměním může začít prakticky každý. Vymlouvat se na nedostatek talentu a hudebního sluchu je naprosto mimo mísu – i kdybyste na tom byli opravdu tak zle, a to pravděpodobně nejste, stát jako socha natřená zlatě dokáže s dostatkem tréninku každý. Na závěr pár rad. Trénujte. Udělat chybu při vystoupení může každý, ale když bude váš výkon vypadat stylem co-minuta-to-chyba, přestane to diváky bavit. Zjistěte si pravidla místa, kde chcete své umění provozovat. Vyhlášky ohledně pouličního vystupování se liší nejen stát od státu, ale i město od města – a konflikty s policií jsou nepříjemná mrzutost. A hlavně – bavte se. Umění má být především vaším osobním projevem. Užívejte si ho a uvidíte, že si díky vám užije i okolí. Přeji vám hodně štěstí.
[box type=“shadow“ ]Připadá vám, že máte v životě stále méně času? Připadáte si, že dennodenně běháte jak o život a přeci toho stihnete, tak málo? Koukáte na hodinové ručičky a nestačíte se divit, jak neskutečnou rychlostí ubíhají? Den ode dne? Řešením je realistická organizace času a určení priorit.[/box]
Organizování času je vlastně organizování našeho života. Znamená to udělat si čas na všechny naše priority včetně rodinné zábavy, relaxace, sportu, dalšího vzdělávání či vydělávání peněz. Zdá se vám myšlenka, že byste toto vše mohli stihnout lákavá, nebo vás snad děsí? Možná budete muset některé části svého rozvrhu zredukovat, ale nebojte se, nebudou vám vůbec scházet. Jenom ze svého života, vyhoďte aktivity, které vám užírají energii a marní čas.
Šťastní lidé svůj čas využívají dobře, zatímco nespokojení lidé ho ztrácejí nepotřebnými činnostmi, jako je bezmyšlenkovité sledování televize, či celodenní brouzdání po sociálních sítích, které jim následně ubírají sebevědomí, energii i životní elán.
Prvním krokem na cestě k získání kontroly nad svým časem je identifikovat své priority a vypsat si je na seznam. Je to jediný způsob, jak zjistit, zda neztrácíte čas. Napište si, co je konkrétně pro vás důležité. Pouze pro vás. Prioritou může být práce, láska, děti, osobní zdraví. Cíle jsou pak detailní body, které spadají pod priority. Například cílem priority zdraví, může být cvičit 30 minut třikrát do týdne.
Dalším krokem k tomu jak dosáhnout kontroly nad svým časem, je: sepsat si časovou inventuru, abyste přesně věděli, čím v současnosti trávíte čas. Seznam si piště během celého týdne například po hodině, či jak vám to bude vyhovovat.
Seznam může vypadat následovně:
9.00 – vstávám, snídaně
10.00 – úklid bytu
11.00 – nákup potravin
12.00 – Koukala jsem na televizi
12.30 – telefonát s přítelkyní
…
…
Uvědomte si, že na zemi máte určitý počet let, pokud chcete uskutečnit své cíle, je na čase s nimi začít.
Nyní když máte jasno ve svých prioritách a časovém plánu, je čas uzavřít smlouvu sám se sebou. Na kus papíru si napište vaše priority, následně cíle a postupné krůčky, které je ke splnění nezbytné udělat. Aby jste se cítili skutečně „zavázáni“ a své cíle jednou pro vždy dotáhli do zdárného konce, udělejte následující: Papír podepište svým vlastním jménem a napište na něj datum, do kdy má být váš cíl vyhotoven. Poté si ho pověste na místo, které máte stále na očích a kde ho minimálně třikrát za den uvidíte. Jako poslední si slibte, že nedovolíte nikomu, aby vám stál v cestě!
Touha po cestování je nezkrotná. Takže jsem si zase sbalila kufry, řekla „ahoj“ a vyrazila. Směr: Bombaj. Jediné, co si z cesty pamatuju, je, že trvala skoro 24 hodin, sečteno podtrženo. Do hotelu jsem se dostala jenom díky silným účinkům kafe. Zato to, co následovalo, byla pořádná facka na probuzení. Vešla jsem do pokoje a pod oknem slum. Domy, kterým se ani nedá říkat domy. Děti, které by z fleku mohly dělat reklamu na hlad. A já, která tam jenom stála.
Myslela jsem si, že přejít o víkendu Václavské náměstí je nemožné. Omyl. Dostat se v 7 hodin ráno z hotelu v Bombaji je nemožné. Až na ulici si uvědomíte, jak je Indie přelidněná. A všichni ti lidé jdou vždycky tam, kam chcete vy. K Bráně Indie, k prádelně Dhobi Ghat, k muzeu Gándhího. Jenže po absolvování turistického okruhu bylo načase poznat ten neturistický. Opravdový. Tohle město je po architektonické stránce velmi krásné, ale zkrátka chudoba je hlavní vliv, který dotváří celý obraz Bombaje. Spolu s rodinou, která si každý den pro vodu chodí do studny, a malým chlapcem, který by měl sedět ve škole a ne prodávat ananasy. Aspoň že chuťově výborné ananasy s oranžovým práškem, jehož složení jsem radši nechtěla vědět. Ale přežila jsem.
Vždycky jsem chtěla být princeznou a nosit korunku. V Indii chtějí být dabbawalou a nosit bílou čapku. Stovky kluků, mužů, pánů (na jedné ulici) roznášejících obědy svým zákazníkům z jejich domu do jejich kanceláře. Pak znova. Pak znova. Ne, pak znova ne. Pak mají chvilku pauzu. Jenže potom znova. 5 000 dabbawalů zvládne 200 000 obědů. Za den. Donáškové služby v České republice, styďte se.
Znáte ten špalek, na kterém se štípe dříví? V Bombaji se tomu říká řeznictví. A křeslu na ulici kadeřnictví. Naštěstí nemocnice je pod střechou, v normální budově.
Pokud je tedy vaše dítě rozmazlené, neváží si toho, co má, prostě ho pošlete do Indie. Tady si uvědomí význam slova chudoba. Ale vy budete muset platit letenku.
Většina stresu pochází z toho, jakým způsobem interpretujeme náš svět. Stresují nás telefonní hovory, násilí a trestné činy, informační přetížení, předhánění se na sociálních sítích jeden před druhým, milióny představ dokonalých mužů a žen s dokonalými tvářemi a těly.
Od dětství nám rodina, přátelé, známí, média podsouvali, jak máme myslet a jak se máme chovat. Naše reakce byli ovlivněni skupinami lidí, které do našich mozků vtiskli předepsané vzorce chování, ačkoliv do nás vůbec neviděli. Nevěděli, jací jsme, co chceme. Věřte, že pokud vypudíme některé z těchto vetřelců, náš stres opadne a život bude daleko lehčí, nebo alespoň daleko snesitelnější.
Za stresem se můžou skrývat cíle, jichž nelze dosáhnout, nedostatek osobní zodpovědnosti přehnané nároky a očekávání druhých, vlastní lenost, nebo potřeba obvinit někoho, nebo něco jiného za problémy v našem životě. Každý, kdo slyší slovo stres, myslí si, že jde o něco negativního, strašného, škodlivého.
Stres je však i pozitivní. Existuje mnoho věcí, které jsou důležité a k nimž nás přiměje právě stres. Bez stresu byste byli jen bezduché pecky. Mrtvoly. Nic byste nedělali, vůbec byste nevstali z postele, jen byste tam leželi, neuměli byste nic, nic by vás nebavilo, neměli byste potřebu něco dělat, neměli byste občasné potřebné životní napětí, adrenalin, zážitky. Nežili byste.
Stres lze často využít jako příležitost k osobnímu růstu, pružnosti a legraci. Můžete se naučit využívat humor k přehodnocení stresové situace. Naučit se na věci nahlížet ze zcela jiné perspektivy.
Jeden ze způsobů, jak zmírnit stres ve vašem životě je dívat se na jednotlivé části vašeho života jako na televizní komedii, v níž hrajete hlavní roli. Pro pobavení můžete sledovat slavné herecké hvězdy, ale stejně tak se kdykoli můžete přepnout na vaši životní komedii. Vy jste svým zábavním centrem, všechno, co jen musíte dělat, je účinkovat.
Naše kultura se často zaměřuje, jen na to špatné v lidech, ale to neznamená, že vy to musíte mít zrovna tak. Jeden z největších darů, jaký sami sobě můžeme dát je uvědomit si, že nejste středobodem vesmíru. Nikdo nevybral právě vás, jako osobu, na kterou se budou valit stresující záležitosti. Nikdo nikoho nepověřil, aby vás obtěžoval. Pochopení téhle skutečnosti nám dává svobodu v tom, že nejsme připoutání k životu, který nám nedává možnost volby. Také nám to pomůže v tom, abychom se dokázali koukat na okolní věci lehčím způsobem.
Na věci se můžeme dívat jako na sklenici, je buď z poloviny prázdná, nebo z poloviny plná. A proč byste si museli vybírat z těch dvou možností? Nalejte si plnou. Vaše sklenice bude vždycky plná, když si začnete uvědomovat obyčejná potěšení, když se nebudete nechávat uhánět konzumním světem a srovnávat se s druhými. Dělejte, co si vy sami přejete a co máte rádi. Následujte své potřeby.
Je škoda, že většina lidí si radost škatulkuje a nechává si ji na víkendy, oslavy, nebo na dovolenou. Těšte se z výsledků, jakých jste dosáhli, radujte se z partnerova štěstí, ty čokoládové bonbony, to šampaňské byste měli mít po ruce častěji. Nemyslete si, že na zvláštní příležitosti se musí čekat, abyste se mohli v životě těšit. Alespoň jednou týdně si nějakou dopřejte, věnujte se sami sobě, rodině nebo partnerovi.
Dopřejte si ty „stimulanty“, které váš těší. Pro někoho je to zajímavé čtení společně s šálkem černého čaje, pro jiného posezení s přítelem se sklenicí vína, relaxace v sauně, procházka na čerstvém vzduchu, zajímavá přednáška, uvařte ten výtečný pokrm, kupte si ten luxusní parfém po kterém už tak dlouho toužíte, ta nová halenka, počítačová hra, jděte si pro nové číslo vašeho oblíbeného časopisu. Dopřejte si tyto věci, ale za jedné podmínky, buďte neskutečně odolní a odmítejte sebelítost.
Dítě se směje více než dvěstěkrát denně. Když dospíváme tento počet se změní na dvanáct denně, nebo ještě méně. Během dospívání je nám totiž kázáno, abychom brali věci vážně. Výsledkem pak bohužel je, že někdy trpíme smrtelnou vážností a naše svaly potřebné k smíchu zakrňují. Samozřejmě jsou určité situace, kdy se smích nehodí, ale když nemusíte trpět tak netrpte. Uvědomte si, že jen vy sami určujete, jaké množství stresu si k sobě připustíte.
[box type=“shadow“ ]Určitě jste si už někdy položili otázku typu, proč je takový problém nakrmit 1 miliardu lidí v Africe, když vyspělé státy přímo praskají ve švech, co se zásob jídla týče?[/box]
Odpověď je jednoduchá, vše závisí na penězích, jež by musely být investovány do transportu potravy, do státu periferie. A protože by sáty prvního světa stála doprava velké množství peněz, tak se neobjevuje žádná jiná možnost, než přebytečné jídlo vyhazovat! A to i v případě, že ve světě vládne vysoká nezaměstnanost a značně vysoký počet bezdomovců, kteří by byli vděčni i za kus chleba.
Důležitou osobou, která ovlivnila program proti plýtvání s jídlem, je Tristram Stuart. Vítěz mezinárodního oceněni životního prostředí, a zároveň bojovník za nesmyslné plýtvání jídlem. V roce 2006 vydal svou první knihu „The Bloodless revolucion“, kde pojednává o strašné skutečnosti, která se děje téměř všude v Evropě a Americe.
Většina farmářů je nucena své potraviny, které nesplňují přísná kritéria supermarketů, co se týče tvaru a velikosti, vyhazovat. Tímto způsobem dojde k zbytečnému plýtvání se zdravými potravinami, které pouze nejsou esteticky dokonalé. Tristram také vypraví o nejmenovaném farmáři, který pěstoval špenát a investoval do své plantáže vysokou peněžní sumu, však nakonec svůj špenát nesklidil, neboť mezi ním vyrostl plevel. Nesklidil ho i přesto, že byl špenát zdravý a bez úhony.
Největší spotřeba jídla se přičítá Spojeným státům, které mají enormní zásobárnu jídla. Zde se vypěstuje 4x více potravin, než jsou lidé schopni spotřebovat. 4x více potravin, kterými bychom byli schopni nakrmit obyvatele Afriky, Američani bezmyšlenkovitě vyhodí do koše. Naštěstí ve Francii, kde se také bojuje s problematikou zbytečného plýtvání jídlem, uspěl projekt, který reaguje na problém globálního plýtvání. V supermarketech se začaly prodávat o polovinu levnější potraviny, které nesplňovaly estetická kritéria. S údivem se projekt chytil a během par hodin bylo vyprodáno.
Bohužel ale výše zmiňovaný projekt není provozován ve všech zemích. A o aktuální problematice plýtvání jídlem, nechce žádný ze supermarketů promluvit, neboť by utrpěla jeho pověst. Své popelnice si pečlivě stráží a zamykají, proto je složité jejich obsah aspoň zdokumentovat.
Fotografie Happy Halloween! od Miranda Granche je licencována pod CC BY 2.0.
31. říjen za námi. Pro jednoho pouze večer strávený u televize, pro druhého strašidelná party v kostýmech s vydlabanými dýněmi na terase. Ale jaký program si v poslední době vybírají Češi na tuto noc? Radějii si počkají na Dušičky nebo spolu s cizinci běhají po městech a křičí: This is Halloween, this is Halloween…
Fotografie Halloween Parade 2007 od Boss Tweed je licencována pod CC BY 2.0.
Zatímco pro školy u nás je tento svátek Keltů, kdy se loučili s létem a zemřelými, stále pouze tématem do hodin angličtiny (tedy pokud nestudujete na anglické, americké či jinak mezinárodně zaměřené škole), pro půjčovny kostýmu se z toho stává dobrý byznys. Důležité je však slovo stává, jelikož lavina (nebo spíše poprašek) se spustila až v roce 2009. I přesto, že si ale lidé začali kostýmy půjčovat, stále převládá názor: Radši mrtvý než hnusný. Což způsobuje, že na ulicích (dobře, spíše na velkých oslavách, jelikož málokdo z toho mála, co slaví Halloween v Česku, obchází domácnosti a koleduje sladkosti) potkáte spíše sexy čertici než umělou krví pomazanou čarodějnici.
…však stoupá počet facebookových pozvánek na Halloweenské party. Jenže jako dělíme lidi na ty, kteří jedí okraj pizzy a ty, nechávající ho na talíři, jsou v České republice občané stále rozpolcení, jestli slavit americký svátek nebo české Dušičky. Zatímco mladí, převážně studenti, využijí tuto příležitost si trochu „zatrsat“, starší jedinci chodí na hřbitovy zapálit svíčky na hrobech příbuzných. A mezi nimi přelétají rodiny s dětmi, které vyřezávají obličeje do dýní, ale 2. listopadu uctí památku svých zesnulých.
Fotografie A Boston Terrier Halloween od Don Hankins je licencována pod CC BY 2.0.
Samozřejmě, žijeme v demokratické zemi (překvapivě), takže pořád je jen na vás, jak přechod října a listopadu strávíte. Českým či americkým způsobem…obojí má své kouzlo. A o tom tenhle čas byl, je a bude.
Zdraví je nejdůležitějším předpokladem, které stojí na prvním místě v žebříčku nejžádanějších potřeb lidstva. Každý chce vést zdravý a spokojený život bez úhony. Proto je pro nás farmaceutický průmysl tak důležitý, neboť stále nové výzkumy, nám přímo zaručují přežití. Tím pádem se jedna o jeden z nejefektivnějších, nejvýdělečnějších a zároveň nejzneužitelnějších bussinesu vůbec.
A právě díky tomuto faktu, bychom si my, jakožto pacienti, zasloužili vědět, co vše se ve farmaceutickém průmyslu děje a jaké léky vlastně užíváme.
Jistý britský lékař jménem John Virapen, na základě negativních zkušeností, jenž nasbíral za své lékařské praxe, neunesl tíhu svého špatného svědomí a napsal knihu s názvem Nežádoucí účinek: Smrt.
Pojednává o problematice očkování a léků, které mají negativní dopad na pacientovo zdraví.
Nejhorší na této skutečnosti je, že lékařům vlastně nejde o to, aby se pacient vyléčil, nýbrž o to, aby se s nemocí vrátil. Proto drtivá většina léku neslouží k tomu, aby nemoc zahubila, ale pouze potlačila. Dnes už se málo v které oblasti najde lékař, jenž by měl opravdový zájem o lidské zdraví. Každý chce totiž vydělat a to nejlehčím způsobem, který existuje.
Dr. Virapen přikládá důležitost k pozornějšímu čtení příbalových letáčků a zajímali se o nežádoucí účinky léků. Protože pro celou řadu schválených léku neexistuje dlouhodobá studie, o to víc je pravděpodobné, že se nežádoucí účinek dostaví.
Sami jste si určitě všimli, že vám lékař při předepsání léků nabídne pouze ty léky, s jejímiž distributory má podepsanou smlouvu. Nejvíce si této situace mohou všimnou ženy na gynekologické ambulanci, kde jim lékařka nabízí omezený počet antikoncepce. Neboť podle Virapena, zaplatí farmaceutický průmysl ročně osm set padesát tisíc za jednoho lékaře, aby lidem předepisoval jejich léky. A o to horší je, že se v poslední době farmaceutický průmysl zaměřuje na to, co je našemu srdci nejblíže, na děti.
Jo, víte že prasata mají třicetiminutový orgasmus, žirafy si čistí uši půlmetrovým jazykem a komáři mají zuby? To všechno je pravda!
A taky to, že pijavice má 32 mozků, kost je 5x pevnější než ocel a na jaře děti rostou rychleji.
Chystám se přednést argumenty na všechny výše uvedené pravdy. Ač se to může zdát bizardní, tak na první pohled neskutečné věci mohou být skutečné.
Výzkum jde krutě dopředu a nové experimenty dokazují neuvěřitelná čísla a statistiky.
Než se pustíme do skutečného dokazování, pojďme si připomenout ještě pár dalších „nevěřících“ faktů.
[starlist]
[/starlist]
Podělte se o nevěřící fakta a nejbizardnější statistiky a čísla. Svět je neuvěřitelný a existuje příliš mnoho neskutečností, které vlastně existují! Napište do komentářů nějakou crazy statistiku.
Přijdou další příspěvky Víte, že… Můžete se těšit! Fakta, kterým nebudete chtít věřit! Rád přidám i ty Vaše – napište do komentářů 🙂
