Šetnáctá kapitola Šachovnice v pohybu z knihy Na okraji našich stínů.
Šachovnice v pohybu
„Vrátí se, bez obav.“ suveréně si vedla rozhovor Miranta.
„Jak si můžeš být tak jistá?“ Calebra nevěřila Mirantě ani slovo. Proč by taky. Jak asi Mirantě záleželo na životu nebo smrti Generála?
„Přece by tě tu nenechal takhle samotnou samotinkou,“ popichovala Miranta, „…s náma…“
Gardol začal čenichat kolem ležícího Generála, jakoby se snažil poznat stopu. Tělo leželo bezvládně. Hledal jakoukoli indicii, cokoli sebemenšího, co by ho mohlo přivést na stopu. Trochu si odfrkl a čenichal zase dál. Už to bylo čtvrté kolečko. Nepřestával.
Generálovo tělo leželo bezvládně na zemi bez jakékoli známky po zranění. Žádná krev, žádné viditelné znamení po boji, prostě nic.
„Nic nenajdeš, čmuchale.“ píchla si pro změnu do Gardola.
„Myslíš, že když neuspěješ ty, tak nikdo?“ bránil se.
„Myslím, že když neuspěju já, tak nemůže uspět žádnej čumák.“ zachichotila se a poodešla stranou. Stále jevila nadpřirozenou suverenitu, přestože před několika málo chvílemi to byla právě ona, kdo prohrál. Ona, kdo selhala. Nedávala najevo své niterní pocity. Neměla vůbec ponětí, co se právě stalo. Po tom všem, co se stalo, dokázala vstát a nyní se cítí docela dobře. Udivuje jí, že dokáže vůbec cítit. Není ale potřeba hrnout se ke Generálovi a zkoumat nevyzkoumatelné. Je to přece jenom hra. Kde někteří hráči hrají prostě lépe než druzí. Minulou hru možná prohrála. Ale hru s Generálem a jeho výpravou se chystá vyhrát za každou cenu. A tenhle moment bude ještě důležitý, pomyslela si.
Calebra seděla opodál, aby se mohla lépe soustředit. Snažila se vytvořit telepatický most. Necítila se vysílená, ale její schopnosti zřejmě nebyly tak silné. Nevzdávala se, a i když věděla, že lepšího výsledku asi nedosáhne, zkoušela to znovu a znovu.
Právě když chtěl Gardol zkoumal zblízka Generálův výraz v obličeji, jako by se snažil zpozorovat pohyb tváře, který by naznačil, že něco cítí, Generál se zavřenýma očima důrazně vyřkl: „Gardole, slez ze mě!“
Gardol se polekal a vyskočil, jakmile uslyšel první hlásku. Sepjetí respektu a radosti, že „to“ dokázal, ho postavilo na nohy rychleji než jeho zvířecí reflex.
„Já, … Generále, … to …,“ nemohl ze sebe Gardol vydat smysluplnou větu. Přešlapoval a snažil se seskupit ty slova. Vlastně ani nevěděl, co má říci. Ale něco říci chtěl. Něco říci by měl.
Generála ale nezajímalo to, co mu chtěl Gardol říci. Beztak by to bylo nějaké tlachání. Na taková zvířata se musí přímo. Nesmí se jim nechat příliš volnosti.
„Gardole, kde jsou všichni?“
„Tady, Pane. Hned za Vámi.“
„Tak přestaň přešlapovat a najdi nejrychlejší cestu k bažinám.“
„My jdeme do bažin?“
„Gordole!“ napomenul ho Generál. Už mu to začalo lézt na nervy. Tohle je přesně to tlachání. Grrrr.
Jakmile Calebra uslyšela rozhovor s Gardolem, ihned všeho nechala a rozeběhla se tím směrem.
„Vrátil ses, seš v pořádku?“ starostlivě pohleděla Calebra na svého Generála.
Generál však nehleděl její otázky, jakoby jí přeslechl a ihned se ptal: „Kde je Miranta?“
Calebra, které se rozproudila prudká vlna energie, když viděla, že se Generál probral, náhle ztuhla. Během vteřiny se jí nahrnuly stovky podezíravých otázek. Není snad rád, že mě vidí? Miranta? Cože? První věc a on se ptá na tu mrchu? Jo, je to mrcha, tak proč se o ní tolik stará? Kde je Miranta? Co to je za otáz…
„Nechtěla mít s námi třemi nic společného, tak někam odešla.“ odeskla nepříjemným hlasem.
Generál nejprve přičítal její hněv spíše Mirantě, ale později věděl, že byl v plné míře věnován jen a pouze jemu. Jak štědré, pomyslel si, na místo, aby vinila ji, se rozhněvá na mě, který jí zachraňuje před smrtí na každém kroku jejího křehkého života.
Generál beze slova vstal a myšlenkou rozehnal po celém lese rozkazy Mirantě. Gardol akorát přiběhl k Pánovi povyprávět, jakže to vypadá s jejich cestou. Byl ale rychle přehlédnutý, protože hned za ním šla lehkým krokem Miranta. Zatímco on nehleděl na cestu a pod jeho tlapami praskali suché větvičky, Miranta se za ním plížila, jakoby chtěla dokázat, že dokáže překvapit i samotného stopaře. Snadno Generál odhadl její úmysl postrašit svého nočního nezbedníka, a proto už z dálky zavolal: „Miranto!“
V tom se Gardol rychle otočil a když za sebou na dva metry uviděl Mirantu, trochu se poděsil a zároveň se na ní nechápavě podíval. Miranta si jeho pohledu však záměrně nevšímala, předešla jej a zamířila přímo ke Generálovi. Projevila tak svoji plnou loajalitu a Gardola pobídne k další její hře. Vše vychází tak jak má, pomyslela si.
„Proč se tak skrytě usmíváš, Miranto. Pročpak?“ Generál viděl její skrytý úsměv.
„Jsem naživu. Přežila jsem, co jsem možná přežít neměla. Dýchám a mám všechny schopnosti, jako jsem kdysi měla. Mohu dál pokračovat ve svých krvavých hrátkách, cožpak to není dobré znamení?“
V Calebřiných očích se jen rozkutálela očička a Gardol si se značnou dávkou opovržení odfrknul.
„Hmm, takže nás konečně ochráníš a nezklameš v souboji?“ tentokrát si popíchnul i sám Generál.
„Nešlo nad nimi vyhrát.“ osočila se Miranta během vteřiny.
„Neumíš prohrávat,“ šuškla Calebra. Chtěla taky přidat kousek suchého dřeva do ohníčku, když už Generál roztápěl.
„Kdybych tam byl já, tak …“ Gardol se rozhodl vystoupit na výslunní, ale byl opět rychle přebit.
„Nešlo nad nimi vyhrát? Byl to tedy osud podle tebe?“ začal se Generál navážet.
Calebra o to více zpozorněla, když Generál použil to slovo „osud“.
„Nevěřím v osud! Ale nešlo nad nimi vyhrát. Znali naše techniky. Věděli o nás. Byli silnější. Jak mohu přemoci asi takového nepřítele?“
„Buď vděčná za první zkušební boj. Po druhé, pokud nevyhraješ, tak zemřeš.“
„Cože? Oni přijdou zase?“ Gardol to se svoji zvědavostí už nevydržel.
„Bude to horší.“ stručně pronesl Generál.
„Tak to by sis nás měl líp vycvičit, Generále. Zklameme podruhé a je všemu konec.“ Miranta se snažila navodit špatnou atmosféru, která by vnesla větší zapojení Generála a především přínos nových informací.
„Proč? Jak je zastavíme?“ vstoupila do dvojsečného dialogu Calebra svým jemným hlasem.
„Musíme do bažin, to je teď nejdůležitější. Gardole, veď nás.“ pokusil se ukončit konverzaci se svými služebníky.
Gardol se ač znechucen, že se opět nic nedozvěděl, otočil a se slovy, aby ho družina následovala, se vydal po směru k bažinám na severovýchod.
„Počkej, nikam nechoď, Gardole,“ hvízdla Calebra a hned pokračovala směrem ke Generálovi. „Nechceš nám konečně říct, co se stalo? Nemířili jsme přece do bažin. Co se stalo, když jsi byl … no ty víš. Když jsi byl pryč…“
„No zkrátka, nečeká nás … čekají nás zlé časy. Jisté síly získali větší moc a my musíme zakročit nebo ovládnou náš řád. A s naším řádem padá celý náš svět.“ mlžil Generál.
„Já sem myslela, že vedeme útok proti nim. Finální útok.“ v tom namítla Miranta.
„Vedeme vícero válek. Některé jsou důležité pro zachování cti jiné pro zachování samotné existence. Při boji o zachování našich existencí je možné, že uděláme kroky, které bychom jindy nedělali. Kroky, které snad nejsou našimi vlastními. Budeme je ale nuceni dělat. Dohody se rychle přepíší krví a bojem se společným nepřítelem.“ Generál se na chvíli odmlčel. „Musíme do bažin kvůli našemu nepříteli. Nepřítel našeho nepřítele je totiž náš přítel. Gardole, je to na tobě.“ Uzavřel Generál tentokrát rozhovor definitvně.
* * *
„Erico, budeme potřebovat vyrábět lektvary. Pamatuješ si, kde rostou ty bylinky Feidy?“ zeptal se Darieri.
„Myslíš ty jedovaté, které rostou v bažinách? Ty jsem sbírala posledně severozápadně odsud. Není to příliš daleko.“ rozpomínala se Erika.
Keill na nic nečekal a ihned radostí křikl: „Výborně! To abychom vyrazili.“
Darieri však takové nadšení nesdílel a upřeně se na něj zadíval. Ten, jakmile si všiml, že mu někdo visí pohledem na krku, se hned začal bránit: „Co je, co je?“
„Víš o tom, že to je domov … ehm… Traugonů? Že? Chystáš se jim namluvit, že jsme přišli v míru natrhat si bylinky? Víš, jak to dopadlo, když jsme tam byli posledně?“
„Já vím. Neříkám, že to jsou naši přátelé. Vím, co se stalo, ale musíme tam jít, Darieri. Feidu nutně potřebujeme. Bez ní to prostě nejde. Musíme začít kombinovat. Naše umění, jejich přísady…věř mi.“
„Dobře, Keille….věřím ti. Půjdeme všichni. Řeknu to Marcovi…“
Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly
- Na okraji našich stínů: S01E01 Nastal čas opustit své stíny
- Na okraji našich stínů S01E02: Pán je ten, kdo dává rozkazy
- Na okraji našich stínů S01E03: Přepadnout a zlomit
- Na okraji našich stínů S01E04: Žádejte svolení, neproste o odpuštění
- Na okraji našich stínů S01E05: Strach z vody říkáš?
- Na okraji našich stínů S01E06: Malé a velké války noci
- Na okraji našich stínů S01E07: Jejich schopnosti
- Na okraji našich stínů S01E08: Wingal om Crospaniel
- Na okraji našich stínů S01E09: Nepřátelé řádu
- Na okraji našich stínů S01E10: Kodex jezdců
- Na okraji našich stínů S01E11: Alespoň chvíli spolu sami
- Na okraji našich stínů S01E12: Jak mě odhalil?
- Na okraji našich stínů S01E13: Vnitřní hra
- Na okraji našich stínů S01E14: Jdeme dál
- Na okraji našich stínů S01E15: Poprvé přepaden
- Na okraji našich stínů S01E16: Šachovnice v pohybu
Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie
