Úvod » Fantasy a Sci-fi » Na okraji našich stínů S01E12: Jak mě odhalil?

Na okraji našich stínů S01E12: Jak mě odhalil?

Dvanáctá kapitola Jak mě odhalil z knihy Na okraji našich stínů.

Jak mě odhalil?

Pán se bez záliby, jen s čistým šílenstvím ve tváři díval na chrchlajícího Bergilla. Síla Jeho zlostné myšlenky rozťala krk drzého vlkodlaka, jehož slova už nesnesl. Krutý mág nespěchal, věděl, že vlkodlak bude žít ještě dlouhé minuty. Pomalu odšrouboval víko své čutory, ze které vylil všechnu vodu. V Bergillových očích rostla panika, uvědomoval si, že tuhle ránu nezahojí. Jak mě mohl odhalit? Ptal se sám sebe. Pán i v té vší bolestí svého „doprovodu“ slyšel myšlenky o odhalení naprosto jasně, byl teď ve stavu, kdy ho ovládala jeho krvežíznivá moc, jejímž rozměrům mohli konkurovat jen sami bohové.

„Co jsem odhalil?“ ptal se, s málem zájmu v hlase, když přikládal prázdné hrdlo čutory k démonovu hrdlu, ze kterého krev stříkala se vší vitalitou, kterou byl tento druh obdařen. Démonovy myšlenky už nedržela pevná vůle vycvičeného špeha, jeho myslí pronikala bolest, která odemykala všechna tajemství při pouhém letmém dotyku Jeho vůle.

„Tss, spiknutí?“ Čutora už pomalu přetékala. „Ubohé. Povím ti o Generálovi a o mně, je to nanejvýše zábavný příběh, který snad jednou zvěčním v největším obraze ze všech, na který dost možná použiji barvy z takových ztroskotanců, jako jsi ty, neschopný patolízale.“ Oddálil čutoru plnou horké krve a na chvíli se odmlčel. Pak se, díky povelu jeho vůle, rozestoupila sama země, kořeny nejrůznějších rostlin, listy i plody levitovaly všude kolem. Z té změti se vytvořila koule, ze které létaly litry nejrůznějších šťáv a kilogramy masy. Nakonec zůstala ve vzduchu viset jediná zelená kapka.

Pohyb, doprovázený Pánovým úsměvem, vedl čutoru ke kapce a naopak. Když kapka vlétla přímo do nádoby s démonovou krví, Pánův zrak se opět obrátil k umírajícímu Bergillovi:

„Takhle moje nejnovější barva zůstane dlouho čerstvá, krev démonů je za normálních okolností velmi nestabilní. No a teď k tomu, co jsem ti chtěl povědět, než za pár minutek zemřeš.“

Pán se zasnil a jeho tváří proběhla bouře pocitů, jakoby jich byl dokonce i schopen.

„Víš, tenhle svět rozhodně není o rovnosti. Od té doby, co jste se tu objevili vy, už vůbec ne. V těchto končinách, kdysi dávno, za časů mého dětství, nevládly žádné státy. Naše osada si žila dobře, velmi dobře. Měli jsme totiž po generace své ochránce. Kdokoliv by se nám postavil do cesty, byl sražen k zemi a donucen se plazit a odprosit se. Ochránce byl vždy ve vsi jeden, nejnadanější mág své generace, do jehož paměti byla vštípena mocná magie, kolem jejíhož kultu a nositele – prastaré desky s nápisy vyrytými v cizí řeči – naše vesnice před stovkami let vznikla.

Když jsem dosáhl pěti let věku, náš ochránce už pomalu chřadl. Samozřejmě vybrali jako dalšího ochránce mě. Začal jsem se učit, ale dříve než jsem porozuměl divným znakům na posvátné desce, ochránce náhle zemřel. Vražda, říkalo se tehdy, ale ať tak či onak, dalšího dne u našich bran stála armáda jakýchsi „Maritů“. Přitáhli z jihu a dobývali jedno místo za druhým. Mágové, vojáci i zrůdy jako ty, Bergille. „Vydejte nám magickou desku.“ Dožadovali se. Jinak nás prý čeká zničení.

Ač bez ochránce slabí, hrdost se jen tak z mocných neztratí. Stařešinové odmítli a následovala jatka. Naši muži, ve válečném umění nevycvičení a s obrovskou početní nevýhodou, zaplavovali naši zem svou krví. Otec zemřel v první linii, ale matka mě chránila do poslední chvíle, když jsem jako učedník starých nauk překládal klikyháky z posvátné desky, neboť tím si musel projít každý učedník sám – skrz poznání a pochopení, ke kterému je veden pouze jediným svitkem s abecedou a vlastním instinktem. Zrovna ve chvíli, kdy se mi z těch zmatených znaků začal vynořovat jakýsi řád, se mi před očima prokutálela matčina hlava.

Nikdy na ten moment nezapomenu…zdroje nekonečné inspirace a krásy. V ten moment jsem ale propadl neštěstí a běsnění. Připadalo mi to naprosto přirozené, že z mých rukou vylétají paprsky světla, které vraždí vojáky v těžkých brněních. Šel jsem dál, ke dveřím naší svatyně, odkud přibíhali další a další vojáci, stvůry a mágové. Desítky a desítky…nic mi nemohlo stát v cestě, kamenná podlaha klouzala jejich krví, ale když jsem už už padal, vymrštil jsem se do vzduchu svou vůli a magií. Masakroval jsem je po desítkách, a když jsem vyšel na náves, všichni vesničané už byli mrtví. Pokračoval jsem, smyslů zbavený, v šíření smrti. Myslím, že ten den jsem zabil na dvě stovky vojáků, vlkodlaků, démonů i mágů. Moje tělo ten nápor ale už nevydrželo, klesnul jsem ve vyčerpání na zem a se slzami v očích čekal na smrt.

Přistoupil ke mně jeden z vojáků, neboť ostatní se zdráhali přiblížit. Jeho meč proletěl vzduchem a jeho hrot zůstal vytrčen směrem ke zbytku armády. Voják ze sebe strhal černočervený znak armády a promluvil. Jeho slova směřovala ke králi, jemuž právě vyjádřil neposlušnost: „Králi, odtáhněte se svou armádou. Vezměte si pitomou desku a chlapce nechte na pokoji, o toho se postarám sám.“

Potom zavládlo ticho, které přerušil až králův hysterický smích: „Nevím, kdo jsi, ale pobavil jsi mě, vojáku. Teď když je to děcko bezmocné, tak z něj strhám kůži a předhodím ho vlkodlakům. ZABTE JE OBA.“ Zakřičel král a armáda se na nás vrhla jako banda zvířat.

Po tom, co ten voják zabil prvních pět vojáků, zuřivost jejich bratrů ve zbrani rostla a rostla a tomu osamocenému muži dělalo čím dál menší potíže a čím dál větší radost je sekat na malé kousky. Brzy se kolem mě vytvořila neprostupná hromada těl, přes kterou jsem neviděl ani detaily bitvy osamoceného muže proti tisícové armádě.

Usnul jsem vyčerpání. Vzbudilo mě čísi objetí. Kolem ležely v noční tmě stovky těl a vzdalující se světélka pochodní musela patřit armádě. Armádě, která zbaběle táhla domů, poražena jedním mužem. Vlastně dvěma…Od té doby byl Generál pořád se mnou, ochraňoval mě, vedl mě, propůjčoval mi své dokonalé šermířské a vůdcovské schopnosti. Do dvou let jsme dobyli zem těch ubohých Maritů, kde jsem pak vládl nejmocnější zemi široko daleko…“

Jak Pán pomalu otevíral oči, ze kterých kapaly slzy, všimnul si, že Bergill už pomalu chladne.

„Ach, škoda, nikdy ten příběh neřeknu do konce. Měl jsem ti snad proříznout jinou tepnu? Na tom už nesejde. Generál je můj, jen můj, on ze mě udělal to, čím jsem. Křivé slovo proti němu je jako křivé slovo proti mně, a to si zapamatuj, mrtvolo prašivého démona, křivé slovo proti mně znamená SMRT. A mrtvé tělo démona, jenž byl znám jako Bergill posluhovač, při výkřiku toho slova explodovalo.

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E12: Jak mě odhalil?
Ohodnoťte!

Martin Rosulek

Martin Rosulek je online podnikatel a digitální nomád. Po cestách v Austrálii a jihovýchodní Asii, procestoval Kanadu a Latinskou Ameriku. Často se vrací do Thajska a sbírá další zkušenosti o práci na dálku. Zaměřuje se online marketing a affiliate. Martin bloguje na DigitalniNomadstvi.cz.