Úvod » Fantasy a Sci-fi » Na okraji našich stínů S01E08: Wingal om Crospaniel

Na okraji našich stínů S01E08: Wingal om Crospaniel

Třetí kapitola Přepadnout a zlomit z knihy Na okraji našich stínů.

Wingal om Crospaniel

Temnou, vzhledem překrásnou roklinu již dávno zahalila tma. Noční tvorové opustili své nory a skrýše a vydali se na lov. Z rostlin se líně zvedal mlžný opar, který tvořil větší shluky mlhy. Tuto mlhu prosvěcovala záře Měsíce, který se pyšnil svojí půlměsíčkovou krásou. Dokonce se na půlnočně modré obloze třpytí miliony překrásných hvězd. A toto uvědomění by nejspíše vzbuzovalo romantickou atmosféru v každém, v němž je kousek romantické duše. A ano, byl to docela kouzelný obraz, který však kazilo jediné.

Bezvládné dívčí tělo, ležící mezi dvěma vrbami, jež smutečně sklánějí své větve, jakoby oplakávaly právě tuto dívenku. Její tvář dávno ztratila veškeré odstíny tělové barvy a téměř zpopelavěla. Suché a popraskané rty se zbarvily do tmavě modré, skoro až černé barvy a prsty na rukou, včetně celých zápěstí začaly téže modrat. V obličeji se usídlil zmatený výraz v kombinaci se strachem a bolestí.

* * *

Generál se nechal vést těmi dvěma, kteří polemizovali o svých taktikách boje. Ano, za jiných okolností by s nadšením zvědavě poslouchal, jakou kdo ovládá strategii, ačkoli to bylo více než jasné už jen z toho, jaká kdo byl rasa, ale nyní ne. Momentálně jeho osobu tížila mučivá otázka: Je Calebra v pořádku?!

Vlkodlak se náhle se zavrčením zastavil a upřel pohled na cosi nevýrazného, ležícího na zemi. „Co to, pro vlčí drápy, je?!“ zabrblal a zavětřil. Do čenichu nasál známý pach. „K sakru!“ odplivl si.

To už Generál poklekal k tělu Calebry. Roztřesenou rukou se snažil nahmatat tep, ačkoli věděl, že není jisté, zda konkrétně její rasa tep hmatatelný má, ale to mu momentálně bylo úplně volné. Nebral na vědomí přibližující se nebezpečí, jež každou další ztracenou vteřinou bylo blíže. Opatrně podebral dívku a posadil ji do pololeže, podepírajíc její záda a hlavu svojí paží.

„Calebro?“ řekl tiše, doufajíc, že se probere. Jeho hlas nesl náznak obav o tuto křehkou bytost – jak ironické pro někoho, jako je on, neboť sám několik příslušníků její rasy byl nucen zabít.

Miranta se otráveně ušklíbla. „Říkám vám pořád, že je neschopná!“ procedila drze a otočila se zády k muži.

V duchu se jí objevovaly představy, jak se té ohavné otrokyně zbavit jednou provždy. I slepý by si všiml, že nyní ještě žije. O co hůř, Generál má pro ni zřejmě slabost, což jim dal jasně najevo už v kobce, kde ji zachránil.

Znechuceně se zašklebila. Projel jí osten žárlivosti.

* * *

To tíživé ticho… Ta slova vepsaná ve vzduchu… Spirály, kružnice, přímky… Temnota a strach… Zvláštní chvění usazené v konečcích prstů jejích rukou…

Tolik slov všude kolem ní… avšak jedno jediné se jí vrylo popaměti.

Estis.

Jméno, jehož nositele neznala.

Nebo snad ano?

Do toho ticha se z dálky ozval jí povědomý hlas. Mluvil k ní. Tiše, chlácholivě, především starostlivě. A s každým slovem se jméno Estis do její paměti vrývalo ještě hlouběji.

Prober se! Otevři oči! No tak, Calebro!

Mluvil k ní.

Temnota pomalu začala ustupovat. Jejím tělem proletěl záblesk bolesti, když konečně oči otevřela. Překvapeně zamrkala a podívala se do očí tomu, komu to zvláštní jméno připisovala.

Otázkou zůstává, zdali se nemýlí.

* * *

Sotva pocítil navracející se život do bezvládného těla, spadl mu obrovský balvan ze srdce. Calebra opatrně otevřela oči a zamrkala. Chytila se jeho ruky, jakoby padala a chtěla se jen zachytit. Generál předpokládal, že to zachycení se je pouze nevědomé.

Když se mu odvážně a odevzdaně zadívala do očí, měly ty její podstatně tmavší odstín, než je obvyklé. „Estisi…“ zašeptala tiše. Náhle si však uvědomila, cože se to vlastně stalo a prudce se odrazila a vyskočila na nohy.

Generál si všiml, že dívka bojuje s nevolností, ale nesnažil se ji zastavit. 

Miranta s Gardolem nechápavě pohlédli na ušmudlanou holku. Sukuba jen překvapeně zamrkala, když se ta ohava postavila tváří k Měsíci, mírně rozpřáhla ruce a do ticha noci zašeptala kouzelnou formuli, již po pár vteřinách zopakovala hlasitěji, že ji slyšeli všichni tři.

„Wingal om Crospaniel!“ – takto zněla zvláštní slůvka nabytá magií.

Okolo všech čtyř se rychlostí blesku utvořil ohnivý kruh. Ovšem plameny zableskly jen na pár okamžiků a nesly barvu měsíčního třpytu. Když zhasly, zůstala po nich jen vypálená hranice, značící hlubokou propast.

„Cos to udělala, ty ničemnice?!“ zavřeštěla vztekle Miranta, ale odpovědi se jí nedostalo. „Slyšíš!?“ zaťala ruce v pěst a došla ke Calebře. „Ptám se tě, cos to udělala!“ zahřměla vztekleji, a když jí opět nebylo odpovězeno, napřáhla se, aby mohla dívku udeřit, ale ruku jí někdo ještě za letu chytil.

Překvapeně se ohlédla a nechápavě se zadívala do jantarových očí Gardola.

„Wingal om Crospaniel.“ Zašeptal tiše vlkodlak.

Protočila oči v sloup. „To jsem slyšela taky!“ odsekla mu. „Ale k čemu nám to je, když už to ani nehoří?!“

Vlkodlak se s tichým uznáním podíval na otrokyni. „To ti vysvětlí Generál…“

Miranta se v očekávání okamžitého vysvětlení podívala na muže.

Generál pocítil uvnitř své hrudi rozlévající se horkost. Jak zná mé jméno? Ptal se sám sebe v duchu. Již několik staletí je nezná nikdo…

Pak se stalo něco neméně neočekávaného. Měsíční třpyt je zahalil svým žárem. Všechny.

„Brána do podsvětí…“ odpověděl tiše sukubě. „Jedná se o kouzlo, které dokáže vyvolat jen ten, komu v žilách koluje hodně mocná krev. Neznám nikoho, kdo by to dokázal. O této kouzelné formuli jsem doposud jen slýchával…“ dořekl a usmál se sám pro sebe.

„K čemu nám to je?!“ odvětila Miranta.

„Jen se hezky posaď a sleduj. Sama uvidíš, k čemu.“ dodal rychle Gardol, sledujíc družinku nepřátel, která se k nim řítila neskutečnou rychlostí.

* * *

Calebra cítila, jak jí svit Měsíce dodává potřebnou energii. Vlastně té energie dodával tolik, že se začínala obávat, aby to její tělo uneslo. Cítila, jak jí pozvolna docházejí síly.

Začala panikařit.

Moc dobře věděla, co přijde, když se někomu z těch zlotřilců podaří dostat se až k ní. Vypálená hranice jej přemístí do Podsvětí, v lepším případě jen do jiné dimenze. Ale jak dlouho dokáže tuto síť ještě udržet? K čemu jí je tolik energie, když je pořád ještě hrozně slabá a tělo si neumí brát energii pro sebe, páč ji všechnu odesílá do Brány, aby zůstala otevřená?

Musí to dokázat! Prostě musí! Už kvůli Generálovi!

Začala pociťovat, jak se pomalinku trhají nitky, jež drží její kouzlo v „provozu“, hezky jedna po druhé. Z očí se jí začínaly kutálet slzy vyčerpání, ale nevzdávala se.

Se zaťatými zuby držela Bránu otevřenou.

Svým vnitřním zrakem zahlédla, jak jsou obklopeni bandou nepřátel. Věděla, co přijde. Připravovala své tělo na nárazy bolesti, které ji zaplaví, jakmile bude jeden po druhém pohlcován propastí. Skousla si spodní ret a…

Tiše zaúpěla, když se Brána otevřela ještě víc a ty zpropadence stáhla do svých útrob.

Pak jen zahlédla zběsilý úprk dvou mladých bojovníků, jež se stali svědky zmizení a pohlcení svých přátel.

Vyčerpaně klesla do kolen a Brána se zavřela. Její vnímání bylo náhle opět zahalenou houstnoucí temnotou. Ještě před tím, než vědomí ztratila úplně, stačila jen tiše hlesnout: „Estis…“

* * *

Miranta nevěřila svým očím. Zalapala po dechu.

Slyšela jen výkřiky obětí toho ohnivého kruhu, když se jeden po druhém ztrácel v nekonečnu. V údivu si ani neuvědomila, že má otevřená ústa.

Pak jen viděla sesypávající se tělo té malé ještěrky, kterou z hlouby duše proklínala. Vnímala svoji rostoucí škodolibost vůči té překážce ke Generálovi. Přála jí jen to nejhorší, protože v jejích očích si nic jiného otrokyně nezaslouží.

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E08: Wingal om Crospaniel
Ohodnoťte!

Martin Rosulek

Martin Rosulek je online podnikatel a digitální nomád. Po cestách v Austrálii a jihovýchodní Asii, procestoval Kanadu a Latinskou Ameriku. Často se vrací do Thajska a sbírá další zkušenosti o práci na dálku. Zaměřuje se online marketing a affiliate. Martin bloguje na DigitalniNomadstvi.cz.