Na okraji našich stínů S01E06: Malé a velké války noci

Fotografie “Poulnabrone Dolmen Sunset - Lavender Fantasy” od “Nicolas Raymond” licencovaná pod CC BY 2.0 — Fotografie “Poulnabrone Dolmen Sunset – Lavender Fantasy” od “Nicolas Raymond” licencovaná pod CC BY 2.0

Šestá kapitola Maléa velké války noci z knihy Na okraji našich stínů.

Obsah článku

Malé a velké války noci

Utábořili se akorát včas. Poslední sluneční paprsek opustil nebe chvíli po tom, co Generál rozhodl, že mají dost dřeva na celou noc.

„ Generále, a nebudeme na ráně? Jsme už příliš blízko území, které neovládáme. Můžou na nás být připravený a ten oheň je jenom přiláká.“ Vyjadřoval Gardol své pochybnosti a nespokojeně zíral na hromadu dřeva, kterou možná zbytečně nanosil. Mohlo to být tak fajn, kdyby se mnou poslal i Mirantu… přemýšlel pro sebe a začal slintat.

Jejich velitel neodpověděl, ale ze svého vaku vytáhl obrovskou kůži. Za živa patřila patrně medvědům. Generál několika rychlými pohyby postavil kolem připraveného ohniště prvotřídní stan, kam se pohodlně vešly tři ležící postavy. Pak ještě vyhnal svého koně kamsi do přírody, s jediným vlídným rozkazem: „Vrať se za rozbřesku“ Všichni trochu nevěřícně sledovali komfort, ve který ani nedoufali.

„ Máte v to zvíře velkou důvěru.“ Zasmála se škodolibě a tajemně Miranta, avšak jeho následující reakci rozhodně nepředvídala.

„Tahle mise,“vyštěkl podrážděně a vztekle. „ Ta je jenom o důvěře ve zvířata!“ A dobrých pár minut bylo hrobové ticho. Miranta se v něm uklidňovala myšlenkou, že i jako zvíře by ji chtěl do postele a Gardol čenichal okolo a občas nespokojeně zaštěkal, když ho Miranta ignorovala. Jediná Calebra, na kterou Generálův vztek z tak těsné spolupráce s nelidmi mířen nebyl, si to vzala osobně a utápěla se v depresi.

„Oheň zapálíme, až se úplně setmí. Pak je do něj třeba házet tyhle kamínky.“ Vytáhl malý váček, pověsil ho dovnitř stanu a pokračoval: „Očistí to oheň od kouře, pachu a ztlumí to jeho svit.“

„ Oh, šikovný zálesák ten náš rozkošný velitel.“ Zatetelila se koketně Miranta a sladce zamrkala, jakoby už zapomněla na předchozí bouři. Generál jen zvednul obočí a snažil se její svádění ignorovat. Nešlo to ale moc dobře. I když viděl, co provedla v harému s démony, obklopovala ji silná aura smyslnosti. Nedal na sobě znát ani špetku touhy, byť jeho myšlenky naplňovala až moc. Kdyby ta démonka ucítila jeho slabost, otravovala by ho čtyřiadvacet hodin denně a to by jim musel asi zabít.

„ Hlídku držím já. Jezdím na koni, mám nejvíce energie.“ Rozhodl už u rozdělaného ohně Generál. Malý modrý kamínek z plamenů udělal jen nevýrazné stíny a kouř i vůně ohně dočista zmizely.

„ Roztomilá magie.“ Zhodnotila kamínky Miranta. „ Ale dovolím si tvrdit, že nejvíc energie mám z nás čtyř já, na všechno.“ Provokovala nepokrytě zpoza přivřených víček. Ostatně to byla pravda, energie z ní doslova sálala a naivní roztoužený muž nebo vlkodlak by se snadno mohl spálit v úvaze, že teď je její tělo dostupné bez rizik a ztrát.

„ Ostatní se vyspěte.“ Opět úspěšně ignoroval její snahy Generál.

„ Dobrá. Na chvíli odejděte, převléknu se.“ A Miranta se už už soukala z volné haleny, pod kterou se ukrýval kožený korzet. „Veliteli ovšem nemám co přikazovat, takže Může zůstat.“ Calebra se zmateně dívala střídavě na dva oněmělé muže a tu, jež oprávněně považovala za od přírody krvelačnou couru.

„ Žádné převlékání.“ Vzpamatoval se Generál. „ Kdykoliv nás můžou přepadnout a v noční košilce se rozhodně bojovat nedá.“

„ Nejvíce lidí jsem zabila v noční košilce.“ Zasmála se hluboce a démonicky, ale přesto svůdně. Přestala se ale svlékat a jen demonstrativně vytáhla ze svého batůžku krajkované nic, které chtěla použít na spaní. „No, řekněte, není mnoho mužů, kteří by nezemřeli pro něco takového a pro věci, které jsou tím skryty.“ A ačkoliv se nikoho z nich ani nedotknula, cítila obrovskou energii, která se k ní šířila z temných a chaotických myšlenek vlkodlaka a velitele. Svlékla si nakonec jenom boty, za které taktéž v batohu našla náhradu.

„ Říkal jsem jasně, že si každý vezme na cestu jen to, co potřebuje pro boj a přežití.“ Komentoval velitel Mirantin šatník.

„ A to přesně jsem si s sebou vzala.“ Konstatovala sebejistě a přesvědčivě sukuba. „Troje boty a oblečení pro každou příležitost, vše v odlehčené verzi samozřejmě.“ A odlehčenou verzí myslela nepřítomnost látky na většině míst těla, zejména na těch, které by si zakrýt zasloužily.

„ Ukaž mi ty třetí boty.“ Projevil nečekaný zájem Generál. Sukubu to bezmezně potěšilo a podala mu pár jednoduchých a přesto elegantních sandálů.

„ Teď jsou tvoje.“ Oznámil Calebře a hodil jí pár úplně prvních civilizovaných bot, které kdy měla. Sukuba pištěla a nadávala, zato Calebra se spokojeně a zasněně usmívala. První dárek v životě, pomyslela si a vůbec ji netížilo, že ukradený a dříve patřící po vnitřnostech a sexu bažícímu monstru.

Všichni až na Generála usnuli jak zabití. Ten se soustředil na zvuky okolí a ve stavu hraničícím s meditací se snažil uspořádat krajně nepříjemné myšlenky, jimiž ho jeho podřízení zásobují. Nebyl Jeho šampiónem jen díky dokonalé práci s mečem. Přežití a síla jednotlivce závisí na bezchybném úsudku. V hlubokém soustředění analyzoval sebe samého jako vzdálený pozorovatel, kriticky vyřazoval nevhodné myšlenky a ujasnil si priority. Své myšlenky označil barvami, tvary a velikostmi. Nepřemístitelný černý balvan velký jako svět byl Jeho rozkaz, cíl mise. Generál se znal moc dobře. Pro bezchybné rozhodování si mohl dovolit jen jeden velký černý balvan a maximálně jeden taktéž nepřemístitelný a černý, ale menší balvan. Ostatní starosti musel ve svém nitru naprosto potlačit, nenávratně.

Krásná sukuba, touhy, zlost, nelidi, nelidi?, křehké nelidské děvče, vlkodlak a sukuba, vlkodlak, mise?, mise!, děvče s černými vlasy s krásnými upřímnýma očima a ženským tělem, nečlověk, ale dokonalý a neškodný, mise?, zachránit jednou a podruhé zahodit?, cit?, nebo touha?, sukuba?, to nevinné děvče, spíše k milému slovu a pohlazení než k vášnivé noci a přesto lákavé ve všech směrech, touha?, ne touha ale cit.

Nevyhnutelné rozhodnutí o druhém černém balvanu přišlo záhy. Proti přímému rozkazu ani proti citu se nemá cenu vzpírat, uzavřel své hloubání. Najednou byl svět jasnější. Přihodil tedy do ohně druhý kámen, aby znovu zavládlo přítmí. Druhým nepřemístitelným břemenem se stala Calebra. Generál moc dobře věděl, že s realitou nemá cenu se přít, a tak přijal nevyhnutelnost té situace s pokorou. Vše ostatní zavrhl jako nepodstatné a nevhodné- nedůvěru k nelidem i touhu po démonce.

Znovu nastolený pořádek v mysli probudil jeho intuici. Ucítil přítomnost rozumných bytostí v nedalekém okolí jejich tábořiště. Opatrně se překulil a chytil Calebřinu hlavu do rukou.

Calebřin snový svět byl bohatý. Rozhodně bohatší než u většiny ostatních humanoidů. Není se co divit, vznik jejího druhu byl přičítán astrálnímu páření lidí s démony snů, kteří se skrze lidské tělo chtěli dostat do naší úrovně bytí. Své sny si po probuzení dokonale pamatovala a nebýt jejich neovlivnitelnosti, která často přinášela i nesnesitelné noční můry, nazývala by je druhým životem.

Už si ani nepamatovala, kdy naposledy se jí zdálo něco krásného, ale toho dne ji spánek přinášel jen radost. Cítila se jako princezna, když jela na koni se svým princem, který ji požádal o ruku. Stihli se dokonce i vzít, a když přišla na řadu svatební noc, cítila, jak ji objímá a hladí ji ve vlasech. Pak ji jemně políbil. Probudila se silným šokem.

Generál jemně pootevřel ústa spící Calebry a vložil do nich malý lísteček, který ji měl dostat ze spárů omamných kouzel modrých kamínků. Skoro už by vykřikla, plná hněvu z nenaplnění krásného snu i strachu z Generálovy náhlé blízkosti, kterou si ve snu tolik vychutnávala, ale ústa ji zacpal rukou. Po pár vteřinách se přistihla, že je jí to příjemné a křeč v jejím těle povolila. To ale Generál svou ruku odtáhl.

„ Musím jít. Dívej se do tmy svou myslí. Kdyby se blížilo nebezpečí, vzbuď ty dva tím, že vhodíš pár z těchto lístečků do ohně. A kdyby to bylo vážné, Shadowa si určitě přivolat dokážeš.“ Šeptal. „ Máš mou důvěru, tábořiště je ve tvých rukou.“

Sebral meč a tiše opustil stan. Sledovala ho. Nitku jejích myšlenek Generál dobře cítil. Napomenul ji, ať se věnuje hlídání a uzavřel se jejímu telepatickému pohledu.

Calebra hlídala opravdu pečlivě, a tak zachytila myšlenky blížících se tvorů více než míli daleko. Bylo jich dvanáct a všichni mysleli na jediné, na zmasakrování nezvaných hostí v jejich teritoriu. Banditi, napadlo ji. Jeden z nich upíral směrem k táboru své psychické síly, ale dosah jeho mysli byl oproti Calbře sotva poloviční.

Do ohniště přiletělo pár uschlých lístků, ale Calebra probuzení svých společníků ještě urychlila mentálním šťouchnutím. Právě probuzená nevrlá monstra rychle seznámila s nepříjemnými novinkami. Gardol vyplašeně zakňučel při zmínce o stříbrné zbrani jednoho z banditů a Miranta se začala potutelně usmívat:

„ Holčičko, dokážeš nás skrýt před tím psychikem, viď? Myslím, že je čas na mou rozkošnou noční košilku. A ty, ustrašenej pejsku, stáhni ocas zpátky mezi nohy a klidně uteč. Pak si tě ale Generál najde a… kde vůbec náš hezounek je?“

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Rate this post

Malé a velké války noci

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autor

Martin Rosulek