Touha po cestování je nezkrotná. Takže jsem si zase sbalila kufry, řekla „ahoj“ a vyrazila. Směr: Bombaj. Jediné, co si z cesty pamatuju, je, že trvala skoro 24 hodin, sečteno podtrženo. Do hotelu jsem se dostala jenom díky silným účinkům kafe. Zato to, co následovalo, byla pořádná facka na probuzení. Vešla jsem do pokoje a pod oknem slum. Domy, kterým se ani nedá říkat domy. Děti, které by z fleku mohly dělat reklamu na hlad. A já, která tam jenom stála.
Lidé
Myslela jsem si, že přejít o víkendu Václavské náměstí je nemožné. Omyl. Dostat se v 7 hodin ráno z hotelu v Bombaji je nemožné. Až na ulici si uvědomíte, jak je Indie přelidněná. A všichni ti lidé jdou vždycky tam, kam chcete vy. K Bráně Indie, k prádelně Dhobi Ghat, k muzeu Gándhího. Jenže po absolvování turistického okruhu bylo načase poznat ten neturistický. Opravdový. Tohle město je po architektonické stránce velmi krásné, ale zkrátka chudoba je hlavní vliv, který dotváří celý obraz Bombaje. Spolu s rodinou, která si každý den pro vodu chodí do studny, a malým chlapcem, který by měl sedět ve škole a ne prodávat ananasy. Aspoň že chuťově výborné ananasy s oranžovým práškem, jehož složení jsem radši nechtěla vědět. Ale přežila jsem.
Trošku jinak
Vždycky jsem chtěla být princeznou a nosit korunku. V Indii chtějí být dabbawalou a nosit bílou čapku. Stovky kluků, mužů, pánů (na jedné ulici) roznášejících obědy svým zákazníkům z jejich domu do jejich kanceláře. Pak znova. Pak znova. Ne, pak znova ne. Pak mají chvilku pauzu. Jenže potom znova. 5 000 dabbawalů zvládne 200 000 obědů. Za den. Donáškové služby v České republice, styďte se.
Znáte ten špalek, na kterém se štípe dříví? V Bombaji se tomu říká řeznictví. A křeslu na ulici kadeřnictví. Naštěstí nemocnice je pod střechou, v normální budově.
Pokud je tedy vaše dítě rozmazlené, neváží si toho, co má, prostě ho pošlete do Indie. Tady si uvědomí význam slova chudoba. Ale vy budete muset platit letenku.