Na okraji našich stínů S01E11: Alespoň chvíli spolu sami

Fotografie “Poulnabrone Dolmen Sunset - Lavender Fantasy” od “Nicolas Raymond” licencovaná pod CC BY 2.0 — Fotografie “Poulnabrone Dolmen Sunset – Lavender Fantasy” od “Nicolas Raymond” licencovaná pod CC BY 2.0

Jedenáctá kapitola Alespoň chvli spolu sami z knihy Na okraji našich stínů.

Obsah článku

Alespoň chvíli spolu sami

Pán kráčel s Bergillem v patách po vyšlapané cestě, směřující do lesů, a rozprávěl mu o obrazu, který plánuje doopravit. Polemizoval o svých nových barvách, které mu byly dovezeny jedním z jeho nejoblíbenějších mužů, jenž patří k vlkodlakům. Zrovna ve chvíli, kdy se zasněně díval do dáli na nevelikou dřevinu, na níž není ani jediný lísteček a pravděpodobně byla za svých dob lískou, Bergill si nervózně odkašlal. Ten, který vzbuzuje respekt snad v každém živém i neživém tvorovi, se značně překvapeně po svém společníku podíval, aby vyjádřil své počínající pobouření.

„Co říkáte na Generálovu výpravu, Pane?“ zeptal se Bergill.

Muži se dostalo nepěkného úšklebku, v němž byla kombinace počínajícího rozhořčení a překvapení nad jeho otázkou. „Co bych měl říkat?“ otázal se ho. „Generál je mojí pýchou. Má moji plnou důvěru.“ dořekl klidně.

„A to Vám nevadí, můj Pane, že pro tuto cestu vybral i poslední z rodu Igri? Tu, kterou jste ráčil dát za trest zavřít do Sedry?“ spíše to oznámil, než aby se ptal. Bergill je si plně vědom, že Pán s tím obeznámen není.

Výraz v Pánově tváři se změnil na mračící se. „Generál ji osvobodil?!“ zeptal se svého společníka, jenž Jeho Výsost doprovází, snažíc se o klidný tón.

„Ano, Pane…“ odpověděl Mu poddaný pokorně.

Pán se musel na chvíli zastavit. Zavřel oči a pokoušel se o uklidnění. Generál ví sám moc dobře, co dělá… pomyslel si. „Stejně byla k ničemu…“ prohlásil nakonec se zcela vážnou tváří.

„Začínaly se u ní projevovat znaky Prastarých…“ poznamenal Bergill záměrně hlasitě, aby ho Pán slyšel. Všiml si, jak v Pánovi zatrnulo, a škodolibě se usmál, když se nenápadnou a nepostřehnutelnou telepatickou rukou otřel o pánovo myšlení a ujistil se, že důvěra v Generála u Pána klesá.

* * *

„Zajímavá pověst…“ usoudil Generál, když dívka domluvila. „Jak moc v to věříš ty sama?“ zeptal se jí. Zadíval se dívce do očí a opřel se do pololeže.

Pocítila zvláštní zašimrání uvnitř hrudi. Pousmála se a zvažovala slova, která by v odpovědi byla nejupřímnější. „Já této pověsti nikdy nijak nevěřila. Vždy mi připadala hrozně…“ odmlčela se, hledajíc správný výraz, který by vystihoval její názor. „… hrozně neuskutečnitelná…“

„Proč?“ překvapeně zamrkal nad jejím přiznáním. „Co ti na ní přijde neuskutečnitelné?“

Trochu se zamračila. „Proč by jejich Bůh scházel sem dolů? Co by tu dělal? Vždyť by se nechal hned zastrašit…“

Sedl si pohodlněji, aby ho nezačala bolet záda, více se narovnal. Podíval se jí zpříma a z kratší vzdálenosti do očí. „Ty nevěříš tomu, že by Bůh opustil své Nebeské panství?“ zeptal se jí zcela vážným hlasem.

„My byli vychováváni ve víru v Caridwen a Rohatého boha…“ odpověděla provinile. „A v tyto dva já věřím. Ne v Boha, jako věří ostatní…“ dodala tiše.

Věnoval jí milý úsměv. Jje správné, že máš svoji víru. Co jsou ti dva zač?“ zajímal se.

„Opravdu to chceš vědět?“ překvapeně se na něj zadívala.

„Ptal bych se, kdybych nechtěl, drahá?“ odpověděl jí otázkou.

Něco v ní nadšeně zajásalo, když ji oslovil DRAHÁ. Uvolněně si položila ruce do klína a začala vyprávět. „Caridwen je krásná bohyně. Její znamení je Měsíc, podle něhož je znázorňována ve třech podobách. Bohyně Panna, bohyně Matka a bohyně Stařena – všechny tři podoby závisí na fázi luny. Dalším artefaktem, jenž se Jí připisuje, je stříbro. Kov, který jest pro Gardolův a upíří rod smrtelně nebezpečným. Je ztělesněním moci, která udržuje svět v harmonii. Rohatý je podstatně stejně důležitý v naší víře jako Caridwen. Má stejné postavení a stejnou povinnost. Modlíme se i k němu především z toho důvodu, že naše víra není jednosměrná a nediskriminuje ani jedno pohlaví. Jeho zázemím jsou jablko a had.“ Dokončila vyprávění.

Generál se na okamžik zamyšleně na Calebru zadíval. „Ta bohyně… To ona ti dodala sil k otevření Brány?“ zajímal se.

Dívčina pokrčila rameny. „Věřím tomu, jiné vysvětlení mě nenapadá.“ odpověděla a poškrábala se na krku.

„A co třeba vysvětlení, že tvoje schopnosti sílí?“ navrhl s úsměvem. „Získala jsi dar Prastarých.“ poznamenal.

Zavrtěla rázně hlavou. „Za moji moc může Caridwen… žádní Prastaří…“

Generál se tiše zasmál. „Dobře, nebudu ti rozmlouvat tvé teorie.“ natáhl se k ní a pohladil ji po tváři.

V prvním okamžiku chtěla ucuknout, ale něco uvnitř jejího těla jí to nedovolilo. Nelitovala, že neucukla. Jeho dlaň byla příjemně hřejivá a dotyk jeho prstů na její tváři způsobil, že se jí téměř zatočila hlava, což bylo následkem toho, jak moc se jí srdce rozbušilo. Všimla si, jak zvážněl, když ji znovu po tváři pohladil. Trochu znejistila, když postřehla, že se milimetr po milimetru jeho obličej blíží k jejímu.

A v okamžiku, kdy je dělilo sotva pár centimetrů od polibku, o němž Calebra sní, ale zároveň se jej obává, rozhrnul někdo závěsy stanu a vešel dovnitř.

„Ale! Čichám, čichám, erotickou atmosféru…“ prohlásila uštěpačně Miranta, pobaveně pozorujíc, jak ti dva od sebe odskočili.

„Být náš příbytek dřevěný a mít dveře, žádal bych klepání před vstupem…“ utrousil Generál trochu rozmrzele.

„Opravdu? A to i ve společnosti této husičky?“ ušklíbla se sukuba a znechuceně sjela Calebru, která se kolem ní prosmýkla a vyběhla ven, nepřátelským pohledem.

Muž vzal první, co mu přišlo pod ruku (- kovový korbel) a hodil tím po Mirantě, která tak tak uhnula. „Přestaň o ní takhle mluvit! Moc dobře víš, jak se jmenuje!“ rozkřikl se rozčíleně.

Sukuba se škodolibě ušklíbla a opustila stan, ovšem to, co uviděla se jí nelíbilo a měla sto chutí půjčit si od Generála jednu z dýk a hodit ji tím směrem, kterým se nyní dívala. Otevřel se jí totiž pohled na Calebru, která objímá a hladí Generálova koně, jenž pokorně stojí u ní a občas jí přejede chlupatým nosem po pažích.

Gardol zhluboka oddechoval. To, co před nedlouhým okamžikem zažil, se nevyrovná žádnému zážitku ze Sedry, byť tam si vzal nespočet mladých – alespoň vzhledově – žen. S Mirantou tato činnost nabírala nových rozměrů a jiný směr, jiný ráz… Možná mu to tak jenom připadalo, protože sex se sukubou ještě nikdy neměl. Ale i tak to pro něj bylo nezapomenutelné a neskutečně krásné. problém však nastal v tom, že od tohoto okamžiku po ní začal toužit víc a víc. A to mělo být špatně…

Převalil se na bok a zavřel oči. Za jejich víčky se mu všechno přehrávalo znovu a znovu, až ho to donutilo k tichému, zoufalému zavytí, že je to pryč… Však se zase dočkám! Pomyslel si a rozhodl se, že je načase vrátit se do reality.

Calebra, myšlenkovitě naprosto mimo, projížděla svými křehkými prsty dlouhou hřívo krásného hřebce. Tiše šeptala něžná slůvka, patřící tomuto krásnému tvoru, ve svém rodném jazyce, tudíž jím dokázala rozumět jen ona samotná a Shadow, který se jí nosem vděčně otírá o paži. Když si všimla, jak ji Miranta pozoruje, postavila se na špičky, aby zvířeti mohla pošeptat přímo do ucha: „Coseo de kese damsten erlestin. Svimstet reb sena, debos, Siresten.“

Pohladila jej po hlavě a zabořila tvář do jeho hřívy. Její slova znamenala přibližně tohle: „Mám z ní špatný pocit. Stůj při mně, prosím, Stíne.“

Generál vstal z pelesti, protáhl se v zádech, poodhrnul závěs, který simuluje dveře, a podíval se ven. Přejel pohledem po dvou dámských společnicích, přičemž u té, jež stojí vedle jeho koně, zůstal pohledem déle, a pak si zívnul.

„Gardol je kde?“ položil otázku mířenou na Mirantu. „Začneme balit a budeme pokračovat v cestě…“ oznámil k oběma dívkám.

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Rate this post

Alespoň chvíli spolu sami

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autor

Martin Rosulek