Devátá kapitola Nepřátelé řádu z knihy Na okraji našich stínů.
Nepřátelé řádu
Dívka bezmocně sledovala ležící tělo, které se třáslo div, že z něj duše nevyletěla. Nemohla mu nijak pomoci od bolesti a těch divných stavů, ale snažila se ho udržet na improvizované posteli, aby si příliš neublížil o ostré kamenné hrany. Jeskyně, která jim byla domovem již nepříjemně dlouho, neposkytovala příliš pohodlí. Sami si to způsobili, sami na sebe přivolali vyhnanství, nenávist a pronásledování. A to si mysleli, jak spasí svět! Připadala si jako součást bandy hlupáků. Darieri kdesi hledal mýtický artefakt a Keillův stav se horšil každým dnem. Záchvaty se objevovaly stále častěji a přicházely s větší a větší intenzitou. Jeho duševní zdraví se stejnou měrou vytrácelo v prorockém blábolení a Erica proklínala moment, kdy se na tuhle hroznou cestu dala. Kde je jen Marco? ptala se sama sebe.
Keill sebou najednou trhl víc, než bylo běžné.
Otevřel oči. „Už tu budou, Erico, ale nesou zprávy zlé, přezlé.“ A upadnul opět do bezvědomí, tentokrát naštěstí bez záchvatu. V tu ránu se ozvaly kroky od ústí jeskyně. Pak známý hlas pronesl:“ Im inat ar.“
S jemným mlasknutím se magická bariéra, instalovaná Keillem po jednom z jeho transů, na vteřinku deaktivovala a dovnitř vstoupili dva muži. Jak poznala, jeden z nich byl Marco. Přiběhla k němu, objala ho a políbila jeho seschlé rty. „ Marco, tolik jsem se o tebe bála.“ Muž se stříbrným mečem u pasu ji polibek vrátil, ale pak se odtáhnul. Jeho smutné oči, předzvěst špatných zpráv, zkoumaly okolí.
„ Kde je Darieri?“ zeptal se.
„ Nevím, je pryč už čtvrtým dnem. Měl se už vrátit s Korunou. Jenže ten pitomej artefakt stejně neexistuje a jak znám Darieriho, tak ho bude hledat, dokud nezemře hlady.“ Odpověděla mu a neštěstím se jí z očí řinuly slzy.
„Měli bychom víc věřit Darierimu. A hlavně Keillovi, protože jeho síly nejsou jen nějaká legenda a podle toho, co víme, může klidně Koruna existovat.“ uklidňoval ji Marco.
„Ale když můj bratříček je tak tvrdohlavej a…bezohlednej.“ postěžovala si ještě.
„Ano, je velmi cílevědomý, ale jen to nás dovedlo až sem. Keill získal moc Prastarých a s Korunou můžeme tuhle nekonečnou válku vyhrát. Kdybys jen viděla, jak byla Keillova zaříkávadla mocná a na bojišti užitečná…“ A byl by dál pokračoval, ale do jejich hovoru vstoupil druhý z mužů:
„Jenže i tak nás rozprášili a já teď chci slíbený žold- za sebe i všechny mé muže. S vaší sebrankou jsem si nikdy neměl nikdy začínat!“ zuřil. „ Kde teď mám sehnat šikovný a spolehlivý hrdlořezy? Víte co? Nechci jen těch sto dukátů. Dáte mi VŠECHNO!“ Jeho paže vystřelila k Erice. Chytil ji a přitáhl k sobě, zahnutý meč opřel o její bělostný krk, až z něj začaly stékat kapičky krve. Marco v tu chvíli zkameněl strachy. Raději by zemřel, než přišel o jedinou milovanou bytost, která mu na světě zbyla.
„Všechno zlato, rozumíš? Všechno mi dáte!“ propadal už šílenství. „ Ale nejdřív mi pěkně hoď ten svůj fajnovej meč. Jo, a ty svoje svitky s kouzlama, hezky mi to všechno tady opři o skálu, ať nedojde k nějakým nepříjemnostem.“ Žoldák nenechával nic náhodě, a dokonce se zdálo, že si vše dobře promyslel dopředu.
Vyskládal před zběsilého žoldáka všechno. Dokonce i věci, o kterých nemohl mít hrdlořez ani ponětí. Pilná snaha se rychle vyplatila, paniku v mužových očích nahradila hamižnost, ukojitelná vším zlatem a cennostmi, které Darieri s Keillem získávali celý život ne zrovna poctivou prací- pro jeden cíl, konečný boj s krutovládou démona v rouše člověka a jeho skutečných démonických přisluhovačů. A teď měl celý poklad zaplatit jen nepatrné zdržení nepřítelových nohsledů? Pro Marca bylo dost i to, že tím zachrání Ericu.
„To je všechno, Parne, vem si to a pusť Ericu.“ Spíše prosil, než trval na druhé části dohody.
„To si piš, že tu mrchu pustím a už se k vám šmejdům nikdy nepřiblížím, je to tu kurva o krk!“ Rozesmál se šíleně, až meč v jeho třesoucích se rukou řízl Ericu do ramene. Ta jen lehce zasyčela a rozběhla se k Marcovi, v jehož očích se objevily slzy nekonečné úlevy.
Z uvadajícího smíchu se vynořila ozvěna kroků, vzdálených a přesto tak…přítomných. Vycházely přímo z jeskyně, která pomalu odhalovala i siluetu nevysokého muže.
„ Darieri?“ A s tím poznáním se Erica rozběhla vstříc svému bratrovi. Ten ji objal, se spokojeným úsměvem toužebně očekávaného bratra, zachránce a mesiáše.
„Sestřičko, kdopak ti ublížil? A kde jsou ostatní?“ Jeho hlas byl tichý a klidný, ale přesto v něm zuřila zvláštní bouře.
„Všichni jsou pryč…prohráli jsme, brzo tu budou. A tohle…to je jen škrábnutí.“ A viníka označila plachým pohledem na Parna, který už sbíral svou kořist bez zvláštní péče o nového příchozího. Pak si ale, stejně jako ostatní, všimnul nezvyklého třpytu. V Darieriho ruce se leskly desítky drahokamů nasazené na koruně ze zlata. Zdálo se, jako by svůj odchod přehodnocoval, protože poklad v Darieriho ruce mohl vydat za všechno to harampádí, se kterým se chystal odtáhnout. Harampádím, které ještě před chvílí představovalo vrchol všech jeho tužeb. Pak si to ale rozmyslel. Jako jediný vládl mečem, ale bez rukojmí se necítil dostatečně jistě.
„Parne, co chceš dělat s naším pokladem? Myslím, že jsme se dohodili na stu zlatek.“ Vyčinil mu Darieri bez výrazného vzrušení.
„To si zkoušejte na někoho jinýho, beru si všechno.“ a znovu se zadíval na úchvatnou korunu.
„Och, chtěl bys i tenhle krásný klenot?“ odhadl směřování jeho myšlenek Darieri. „Musím tě ale zklamat, není moje. A ten komu patří, si vybral mě, abych jí vládnul, dokud je tento svět plný zla a špíny. Jen se dívejte.“ V Darieriho hlase znělo čím dál větší vzrušení. Pomalu přistoupil ke Keillovu bezvládnému tělu a na jeho hlavu umístil korunu. Sám se stále dotýkal kříže, který vedl z jejího prostředku. Místnost zaplnila hlasité a neidentifikovatelné hučení, prastará energie se dala do pohybu a vlasy vstávaly hrůzou. „Ta síla, kterou bůh vložil do Keillova těla, ten dokonalý nástroj na její ovládnutí, který mi bůh propůjčil. Konečně zbavíme svět zla…… Třeba nenasytného a zbabělého.“ Pohlédl na Parna. Mocná vlna energie vyletěla k žoldákovu zkoprnělému tělu, které se pod jejím náporem rozlétlo na tisíc kousků. Erica vykřikla děsem a Marco zalapal nevěřícně po dechu.
„Darieri!“ vzpamatovala se dívka jako první. „Bože, co jsi to udělal, vždyť už odcházel.“ rozplakala se.
„S naším pokladem, s mečem zbroceným krví mé sestry. Čiré zlo, které trestáme. Stejně jako všechno zlo v tomto světě, které bude poraženo a zničeno. Vše, co nám bude stát v cestě, zmizí jednou pro vždy a zavládne lepší a spravedlivější moc.“ A hlas toho malého muže zněl silněji a děsivěji než hladové vytí vlkodlaků po novoluní.
* * *
Generál se probudil s čelem oroseným studeným potem. Zdál se mu podivný sen plný vzpomínek na jeho „život“, příliš dlouhý a příliš namáhavý nenaplněným hledáním pravého smyslu, účelu nebo alespoň příčiny věcí. S podivem zjistil, že ho pozorují zvídavé modré oči.
„Máme o tobě pověsti, v našem rodu, jestli tedy můžeš nazývat jediného přeživšího rodem. Naše rasa si vypráví o třech prorocích posledního dne. Ve vážnosti máme všechny, ale jen Hledač je podle nás vznešený a hodný následování. Ten, který vše viděl a poznal, ten který pozoruje a nakonec rozhodne o tom, jakým směrem bude svět pokračovat nebo jestli zanikne úplně.“ vyprávěla Calebra s nezvyklou otevřeností a odvahou.
„Každá rasa si ten hloupý příběh v nějaké formě vypráví, je to jen snůška keců o mesiáších, kteří všechny zachrání. Pod slovo „všechny“ pak většinou spadají jen bytosti, které myslí stejně, mají stejnou barvu kůže i krve a pocházejí ze stejného praotce, pradémona, pravlka nebo prakurvy. A věř mi, ani trochu nechceš, abych o tom všem měl rozhodovat já nebo kdokoliv jiný. Tvůj svět ti nikdo nevydobyje.“ skepse z Generálových slov přímo čišela. Přesto se Calebra lehce usmála.
„Možná i ubohá otrokyně jako já má vlastní volbu? Pokud ano, nebudu se bát jednou zvolit moudrost velkého muže hledajícího pravdu déle desítky lidských životů.“
„Nemyslíš, že svět vyhovující představám příliš starého válečníka nebude nic pro mladou a krásnou dívku?“
„Krásnou?“ začervenala se a upřímně se rozhlédla, což ji učinilo ještě roztomilejší. „Muž, který spatřuje krásu i v něčem tak bezvýznamném, nemůže toužit po ošklivém světě.“ opáčila mu. Generál už tu uklidňující příjemnost jejích slov nemohl déle snést, protože přehnaný a iracionální klid mu nikdy ještě nepřinesl nic dobrého. Vstal a beze slov chtěl odejít ze stanu.
„Ven bych nechodila, v křoví se tam děje něco opravdu nehezkého.“ upozornila ho.
„Já vím, jdu je zpacifikovat, ať Gardol nepřijde k úhoně, bude se nám ještě hodit.“
„Nemyslím, že by mu ublížila, necítím žádné nepřátelství, tedy alespoň ne k vlkodlakovi.“
„Tvoje telepatie sílí, to rád vidím, také se bude hodit.“
„Nevím, co se to ve mně stalo, trochu se toho bojím.“
„Prvotní magie se kolem mě začíná objevovat v poslední době trochu moc často.“ přikývnul. „ Povídej mi vaši verzi mýtu o apokalypse.“ vyzval ji a opět se usadil.
„ Den najede,“ přednášela s trochou problémů v běžné lidské řeči legendu, kterou znala jen v jazyku jejich rasy, „ kdy bůh navrátí se na náš svět, vyzván zoufalým a očekáván všemi. V ten den procitne pět mesiášů. Osamocený hledač, který odliší spravedlivého Vládce od krutého a Nádobu Světla od Nádoby Temnoty… Těch pět se setká, až příroda zchřadne a země bude chrlit oheň…
…Nádoba zhyne pro znovuzrození nebo zničení světa prvotními silami, které Vládce spoutá svou vůlí a boží relikvií…
…“
* * *
„ Můj pane, opravdu chcete jen tak vyrazit, sám a po tolika letech do toho nečasu?“ snažil se Bergill vymluvit Pánovi jeho bláznovství nebo alespoň na povrch projevit starost.
„ Nečasu? Podívej se na tu krásu…kdyby čas dovolil, namaloval bych ty rozkošné mraky jako kočár samotného boha. Už to přichází… Ano, v mém novém světě žádný ubohý čas nebude! Teď se mi kliď z cesty!“ Rozkázal a majestátně vykročil do nového dne temnějšího než noc. Jeho krok spaloval zemi a v jeho stínu chřadla tráva i květiny. Kroky zkázy, kroky Vládce.
Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly
- Na okraji našich stínů: S01E01 Nastal čas opustit své stíny
- Na okraji našich stínů S01E02: Pán je ten, kdo dává rozkazy
- Na okraji našich stínů S01E03: Přepadnout a zlomit
- Na okraji našich stínů S01E04: Žádejte svolení, neproste o odpuštění
- Na okraji našich stínů S01E05: Strach z vody říkáš?
- Na okraji našich stínů S01E06: Malé a velké války noci
- Na okraji našich stínů S01E07: Jejich schopnosti
- Na okraji našich stínů S01E08: Wingal om Crospaniel
- Na okraji našich stínů S01E09: Nepřátelé řádu
- Na okraji našich stínů S01E10: Kodex jezdců
- Na okraji našich stínů S01E11: Alespoň chvíli spolu sami
- Na okraji našich stínů S01E12: Jak mě odhalil?
- Na okraji našich stínů S01E13: Vnitřní hra
- Na okraji našich stínů S01E14: Jdeme dál
- Na okraji našich stínů S01E15: Poprvé přepaden
- Na okraji našich stínů S01E16: Šachovnice v pohybu
Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie