Svět kde se nenarodili – kapitola I.

Fotografie “Radiant” od “Jon Bunting” licencovaná pod CC BY 2.0.
Fotografie Radiant od Jon Bunting licencovaná pod CC BY 2.0.

Je to ta chvíle, kdy zavřete oči a vstoupíte do jiného světa. Kolotoč hodin jakoby se zastavil a my cítíme, jak se nás naše vlastní já chystá opustit. Pomalu a nenásilně ukročí a lehce se vznese. Zavíráme oči před světlem, které bývalo naší spásou. Opouštíme pole, která byla naším domovem.

Tajemství ztraceného ráje

Náš ráj se stal ztracenou zemí, které byla sebrána všechna tajemství, a tak skoře umírá v posledních dnech. Poslední vteřiny ještě vnímáme tíhu a odpovědnost našeho bytí, ale netrvá dlouho, kdy se vzdáváme a opouštíme své údolí. V těchto chvílích už nepřemýšlíme, naše tělo podlehlo myšlenkám a myšlenky se smířily s realitou.

Nejsme v pozici, kdy něco ztrácíme, neboť jsme už dávno ztratili to, oč jsme tak usilovně bojovali. Nevzdáváme se svých cílů, nevzdáváme se svých nadějí a snů. Neopouštíme své blízké. Prostě jen nastal čas, abychom vykročili jiným směrem. Mít sílu zavřít oči přede vším a nechat se unášet proudem se nachází v kritické poloze lidské odvahy. Je to síla srdce nikoli racionálního uvážení, jsou to chvíle, které vycítíte, nikoli chvíle, které dokážete spočítat, že skutečně nastanou.

Mluví se o dnech, které rychle přicházejí a naopak se zdráhají mermomocí odejít. Vycítit a načasovat naše rozhodnutí není otázkou tréninku. Na tomto světě jsou věci, které se nenaučíte. Jsou uvnitř vás a v průběhu svého života je musíte probudit. Buď vy anebo někdo jiný.

Okolnosti, které nás přinutí

Někdy se stane, že vás okolnosti přinutí k rozhodnutím, pod která se nechcete zařadit. Dobro a zlo se dokáže pohybovat v odvěkých scenérií na jednom či druhém konci pravdy a lži. Je na nás, abychom si vždy vybrali. Jsou ale dny, kdy si nemůžeme vybrat. Jsme nuceni se rozhodnout v rozporu s tím, čemu věříme. Nemůžeme důvěřovat našim smyslům, nemůžeme důvěřovat svému odhadu, celé tělo, mysl a snad i sama duše nás klame a stojí proti nám. Ti z nás, kteří dokázali vycítit pochybení, ti, kteří nejsou zaslepeni a dokáží se dívat nejen shora, ale především z hlouby všeho dění, ti, kteří v sobě najdou tuto odvahu se stávají nepochopenými a zrádci ve vlastních řadách. Není jich mnoho. Jen několik vždy unikne, jen několik má tak obrovskou vášeň a touhu žít pro někoho, že obětuje své dřívější já. Ztratí všechno, aby jinde našli snad něco ještě lepšího.

Není to válka, není to boj, je to paprsek života

Toto není válka. Není to ani boj. Je to paprsek života, který se Dayner rozhodl žít. Jeho rozhodnutí ale nebylo jeho vlastním. Nežije životem tak, jak bývalo zvykem. Historie mu určila směr a dráhu, která ho však během posledních dnů dovedla na samý konec světa.

Ukázka z knihy Předpoklad meze

Přemluva z knihy Předpoklad Meze

Nadešel čas – doba, kdy svět nebyl ve válce. Spíše ta válka byla uvnitř světa. Málokdo věděl, co bylo příčinou toho všeho. Jen málokdo si dokázal položit otázku „Proč?“. To však dnes tolik důležité pro ně nebylo jako to, co pro ně znamená nepřítel. Byl pro ně vším. I tím, čím nechtěli aby byl …

Kapitola 7: Uvnitř CONu

Keal se přikrčil k zemi. Věděl, že má jen několik vteřin na to, aby nabral tolik potřebnou sílu k dalšímu boji.

„Tohle snad nikdy neskončí“, pomyslel si.

Dobře si však uvědomoval, co nejen pro něj, ale především pro CON, znamená jeho úspěšně splnění mise. Měl už jen pár vteřin. Vyrazil.

Blížil se ke komplexu, o kterém se Andie zmiňovala. Pamatoval si, že vše musí raději dvakrát prověřit a až poté vstoupit. Mnohokrát byl zkritizován, neboť jeho náhlá, naprosto neuvážená, avšak velmi instinktivně podložená rozhodnutí vyvolala na vyšších místech dlouhé rozepře. Byl nevypočitatelný. Nikdo předem nevěděl, zda skutečně plán provede tak, jak mu bylo řečeno. Jedno však bylo jisté. Úkol bude splněn. Je silně pravděpodobné, že se odchýlí od „jejich“ cesty a půjde k cíli svojí vlastní – to byl jeho styl života – dělat si to po svém. Byl nenahraditelný. Nikdo neuměl reagovat  tak dobře v neřešitelných situacích jako on. Proto byl vybrán. Tentokrát se však rozhodl, že půjde dle plánu a vše prověří. Jedna chyba by totiž znamenala prozrazení, které sám nechtěl.

Obloha se zatáhla. Na scénu vstoupily tak husté mraky, že dokonale bránily slunečním paprskům v jejich přirozené dráze. Setmělo se. Jako by mraky raději zatáhly oponu, aby slunce nemohlo vidět, co přijde. Vítr přestal vířit jemná zrnka prachu, která tak dosedla na zem. Vzduch se tak vyčistil a panovalo „ticho“.

Bylo to snad ticho před bouří, která nemá být spatřena sluncem? Byl mrak nepřítelem slunce, že mu zakrýval oči, nebo jeho přítelem, který ušetří jeho bolest?

Keal se přiblížil ke zdi nedalekého domu a přitiskl se k ní, co nejvíce mohl. Jeho srdce nebušilo rychleji. Tenhle adrenalin ještě zvládal. Byl na to „příliš“ zkušený. Pomalu se sunul k hraně stěny, opatrně nakoukl, aby zjistil, co se děje na druhé straně. Byl tam klid. Nic zvláštního, nic podezřele vypadajícího nespatřil, proto se bez většího váhání rozběhl k druhé stěně. Zkontroloval situaci i tady. Znovu čisto.

„Snad až příliš snadné“, pomyslel si.