larp Archivy - DatlujTo.cz

Na okraji našich stínů S01E16: Šachovnice v pohybu

Fotografie “Poulnabrone Dolmen Sunset - Lavender Fantasy” od “Nicolas Raymond” licencovaná pod CC BY 2.0 — Fotografie “Poulnabrone Dolmen Sunset – Lavender Fantasy” od “Nicolas Raymond” licencovaná pod CC BY 2.0

Šetnáctá kapitola Šachovnice v pohybu z knihy Na okraji našich stínů.

Šachovnice v pohybu

„Vrátí se, bez obav.“ suveréně si vedla rozhovor Miranta.

„Jak si můžeš být tak jistá?“ Calebra nevěřila Mirantě ani slovo. Proč by taky. Jak asi Mirantě záleželo na životu nebo smrti Generála?

„Přece by tě tu nenechal takhle samotnou samotinkou,“ popichovala Miranta, „…s náma…“

Gardol začal čenichat kolem ležícího Generála, jakoby se snažil poznat stopu. Tělo leželo bezvládně. Hledal jakoukoli indicii, cokoli sebemenšího, co by ho mohlo přivést na stopu. Trochu si odfrkl a čenichal zase dál. Už to bylo čtvrté kolečko. Nepřestával.

Generálovo tělo leželo bezvládně na zemi bez jakékoli známky po zranění. Žádná krev, žádné viditelné znamení po boji, prostě nic.

„Nic nenajdeš, čmuchale.“ píchla si pro změnu do Gardola.

„Myslíš, že když neuspěješ ty, tak nikdo?“ bránil se.

„Myslím, že když neuspěju já, tak nemůže uspět žádnej čumák.“ zachichotila se a poodešla stranou. Stále jevila nadpřirozenou suverenitu, přestože před několika málo chvílemi to byla právě ona, kdo prohrál. Ona, kdo selhala. Nedávala najevo své niterní pocity. Neměla vůbec ponětí, co se právě stalo. Po tom všem, co se stalo, dokázala vstát a nyní se cítí docela dobře. Udivuje jí, že dokáže vůbec cítit. Není ale potřeba hrnout se ke Generálovi a zkoumat nevyzkoumatelné. Je to přece jenom hra. Kde někteří hráči hrají prostě lépe než druzí. Minulou hru možná prohrála. Ale hru s Generálem a jeho výpravou se chystá vyhrát za každou cenu. A tenhle moment bude ještě důležitý, pomyslela si.

Calebra seděla opodál, aby se mohla lépe soustředit. Snažila se vytvořit telepatický most. Necítila se vysílená, ale její schopnosti zřejmě nebyly tak silné. Nevzdávala se, a i když věděla, že lepšího výsledku asi nedosáhne, zkoušela to znovu a znovu.

Právě když chtěl Gardol zkoumal zblízka Generálův výraz v obličeji, jako by se snažil zpozorovat pohyb tváře, který by naznačil, že něco cítí, Generál se zavřenýma očima důrazně vyřkl: „Gardole, slez ze mě!“

Gardol se polekal a vyskočil, jakmile uslyšel první hlásku. Sepjetí respektu a radosti, že „to“ dokázal, ho postavilo na nohy rychleji než jeho zvířecí reflex.

„Já, … Generále, … to …,“ nemohl ze sebe Gardol vydat smysluplnou větu. Přešlapoval a snažil se seskupit ty slova. Vlastně ani nevěděl, co má říci. Ale něco říci chtěl. Něco říci by měl.

Generála ale nezajímalo to, co mu chtěl Gardol říci. Beztak by to bylo nějaké tlachání. Na taková zvířata se musí přímo. Nesmí se jim nechat příliš volnosti.

„Gardole, kde jsou všichni?“

„Tady, Pane. Hned za Vámi.“

„Tak přestaň přešlapovat a najdi nejrychlejší cestu k bažinám.“

„My jdeme do bažin?“

„Gordole!“ napomenul ho Generál. Už mu to začalo lézt na nervy. Tohle je přesně to tlachání. Grrrr.

Jakmile Calebra uslyšela rozhovor s Gardolem, ihned všeho nechala a rozeběhla se tím směrem.

„Vrátil ses, seš v pořádku?“ starostlivě pohleděla Calebra na svého Generála.

Generál však nehleděl její otázky, jakoby jí přeslechl a ihned se ptal: „Kde je Miranta?“

Calebra, které se rozproudila prudká vlna energie, když viděla, že se Generál probral, náhle ztuhla. Během vteřiny se jí nahrnuly stovky podezíravých otázek. Není snad rád, že mě vidí? Miranta? Cože? První věc a on se ptá na tu mrchu? Jo, je to mrcha, tak proč se o ní tolik stará? Kde je Miranta? Co to je za otáz…

„Nechtěla mít s námi třemi nic společného, tak někam odešla.“ odeskla nepříjemným hlasem.

Generál nejprve přičítal její hněv spíše Mirantě, ale později věděl, že byl v plné míře věnován jen a pouze jemu. Jak štědré, pomyslel si, na místo, aby vinila ji, se rozhněvá na mě, který jí zachraňuje před smrtí na každém kroku jejího křehkého života.

Generál beze slova vstal a myšlenkou rozehnal po celém lese rozkazy Mirantě. Gardol akorát přiběhl k Pánovi povyprávět, jakže to vypadá s jejich cestou. Byl ale rychle přehlédnutý, protože hned za ním šla lehkým krokem Miranta. Zatímco on nehleděl na cestu a pod jeho tlapami praskali suché větvičky, Miranta se za ním plížila, jakoby chtěla dokázat, že dokáže překvapit i samotného stopaře. Snadno Generál odhadl její úmysl postrašit svého nočního nezbedníka, a proto už z dálky zavolal: „Miranto!“

V tom se Gardol rychle otočil a když za sebou na dva metry uviděl Mirantu, trochu se poděsil a zároveň se na ní nechápavě podíval. Miranta si jeho pohledu však záměrně nevšímala, předešla jej a zamířila přímo ke Generálovi. Projevila tak svoji plnou loajalitu a Gardola pobídne k další její hře. Vše vychází tak jak má, pomyslela si.

„Proč se tak skrytě usmíváš, Miranto. Pročpak?“ Generál viděl její skrytý úsměv.

„Jsem naživu. Přežila jsem, co jsem možná přežít neměla. Dýchám a mám všechny schopnosti, jako jsem kdysi měla. Mohu dál pokračovat ve svých krvavých hrátkách, cožpak to není dobré znamení?“

V Calebřiných očích se jen rozkutálela očička a Gardol si se značnou dávkou opovržení odfrknul.

„Hmm, takže nás konečně ochráníš a nezklameš v souboji?“ tentokrát si popíchnul i sám Generál.

„Nešlo nad nimi vyhrát.“ osočila se Miranta během vteřiny.

„Neumíš prohrávat,“ šuškla Calebra. Chtěla taky přidat kousek suchého dřeva do ohníčku, když už Generál roztápěl.

„Kdybych tam byl já, tak …“ Gardol se rozhodl vystoupit na výslunní, ale byl opět rychle přebit.

„Nešlo nad nimi vyhrát? Byl to tedy osud podle tebe?“ začal se Generál navážet.

Calebra o to více zpozorněla, když Generál použil to slovo „osud“.

„Nevěřím v osud! Ale nešlo nad nimi vyhrát. Znali naše techniky. Věděli o nás. Byli silnější. Jak mohu přemoci asi takového nepřítele?“

„Buď vděčná za první zkušební boj. Po druhé, pokud nevyhraješ, tak zemřeš.“

„Cože? Oni přijdou zase?“ Gardol to se svoji zvědavostí už nevydržel.

„Bude to horší.“ stručně pronesl Generál.

„Tak to by sis nás měl líp vycvičit, Generále. Zklameme podruhé a je všemu konec.“ Miranta se snažila navodit špatnou atmosféru, která by vnesla větší zapojení Generála a především přínos nových informací.

„Proč? Jak je zastavíme?“ vstoupila do dvojsečného dialogu Calebra svým jemným hlasem.

„Musíme do bažin, to je teď nejdůležitější. Gardole, veď nás.“ pokusil se ukončit konverzaci se svými služebníky.

Gardol se ač znechucen, že se opět nic nedozvěděl, otočil a se slovy, aby ho družina následovala, se vydal po směru k bažinám na severovýchod.

„Počkej, nikam nechoď, Gardole,“ hvízdla Calebra a hned pokračovala směrem ke Generálovi. „Nechceš nám konečně říct, co se stalo? Nemířili jsme přece do bažin. Co se stalo, když jsi byl … no ty víš. Když jsi byl pryč…“

„No zkrátka, nečeká nás … čekají nás zlé časy. Jisté síly získali větší moc a my musíme zakročit nebo ovládnou náš řád. A s naším řádem padá celý náš svět.“ mlžil Generál.

„Já sem myslela, že vedeme útok proti nim. Finální útok.“ v tom namítla Miranta.

„Vedeme vícero válek. Některé jsou důležité pro zachování cti jiné pro zachování samotné existence. Při boji o zachování našich existencí je možné, že uděláme kroky, které bychom jindy nedělali. Kroky, které snad nejsou našimi vlastními. Budeme je ale nuceni dělat. Dohody se rychle přepíší krví a bojem se společným nepřítelem.“ Generál se na chvíli odmlčel. „Musíme do bažin kvůli našemu nepříteli. Nepřítel našeho nepřítele je totiž náš přítel. Gardole, je to na tobě.“ Uzavřel Generál tentokrát rozhovor definitvně.

* * *

„Erico, budeme potřebovat vyrábět lektvary. Pamatuješ si, kde rostou ty bylinky Feidy?“ zeptal se Darieri.

„Myslíš ty jedovaté, které rostou v bažinách? Ty jsem sbírala posledně severozápadně odsud. Není to příliš daleko.“ rozpomínala se Erika.

Keill na nic nečekal a ihned radostí křikl: „Výborně! To abychom vyrazili.“

Darieri však takové nadšení nesdílel a upřeně se na něj zadíval. Ten, jakmile si všiml, že mu někdo visí pohledem na krku, se hned začal bránit: „Co je, co je?“

„Víš o tom, že to je domov … ehm… Traugonů? Že? Chystáš se jim namluvit, že jsme přišli v míru natrhat si bylinky? Víš, jak to dopadlo, když jsme tam byli posledně?“

„Já vím. Neříkám, že to jsou naši přátelé. Vím, co se stalo, ale musíme tam jít, Darieri. Feidu nutně potřebujeme. Bez ní to prostě nejde. Musíme začít kombinovat. Naše umění, jejich přísady…věř mi.“

„Dobře, Keille….věřím ti. Půjdeme všichni. Řeknu to Marcovi…“

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E15: Poprvé přepaden

Patnáctá kapitola Poprvé přepaden z knihy Na okraji našich stínů.

Poprvé přepaden

Generál neváhal. Postavil se na Stínův hřbet a skočil směrem k asi tuctu nepřátel. Stihnul svému koni rozkázat, ať odjede pryč, daleko, a s taseným mečem přistál vedle syčící sukuby. Tihle lidé byli nebezpeční. I Estis, muž jenž po staletí nepoznal sobě rovného, s úžasem a respektem sledoval první bojovníky, kteří se k němu přiblížili nepozorovaně takhle blízko. Nevymlouval se před sebou na omamnou vůni Calbřiných vlasů, na to se znal moc dobře. MĚL je objevit, ale z nějakého důvodu ho intuice zklamala.

Jedenáct, tolik jich napočítal, když obhlédl celý kruh nepřátel, který se kolem něj a Miranty pomalu stahoval. Pomalu chápal, jak ho dokázali překvapit. Z postav zahalených v šedivých pláštích nevyzařovala žádná přítomnost, ba ani existence. Generál si uvědomoval, že pokud nejde o duchy, tak má co dočinění s mágy, jejichž schopnosti dalece přesahují znalosti i potenciál jeho Pána.

Nebylo na co čekat.

Zaútočil. Nízkým seknutím zasáhl hned tři postavy, kterým přeseknul nohy u kolen. Postavy se bez hlasu svalily na zem. Miranta také nelenila a holýma rukama vytrhnula jednomu z nepřátel srdce. Za krátko bylo po boji, který ani nebyl, protože bytosti v kápích nekladli odpor. Jejich velké meče bez jediného švihu popadaly na zem. „ Co to kurva bylo…“ ulevila si Miranta a chystala se jednomu z nepřátel strhnout kápi. V tu chvíli jejím krkem projela čepel šedivého meče. Sukuba se svalila na zem a Generála ze všeho nejvíc překvapilo, že její hlava zůstala u těla. Brzy se po něm samotném sápalo jedenáct mečů v rukou přízračných postav.

Istisův meč pod údery nehmotných a přesto tak těžkých zbraní kvílel utrpením. Čepel ukovaná za dávných časů, zbrocená krví tisíců lidí a bytostí, teď úpěla pod neustávající záplavou ničivých výpadů. „Zničíte-li mi meč, opravdu se rozzuřím.“ pronesl generál k postavám a prosmýkl se z jejich obklíčení, které už začínalo být přespříliš intenzivní.

„Naše čepele nemají schopnost ničit.“ přišla neočekávaná odpověď. Jejího původce nemohl přesně určit, jakoby přidušený hlas vycházel ze všech jedenácti bytostí najednou. A opravdu, když se Generál pozorněji zaposlouchal, uslyšel pravidelný dech sukubí krásky.

„Kdo u všech čertů jste?“ vsadil Istis na diplomacii.

„Jsem ti, kdo čerty drželi daleko od vašeho prahu.“ odpověděli mu přízraky a znovu útočili. Nic, čím na ně Generál útočil, nezabíralo. Zkoušel kouzla, údery svých končetin a tisíckrát i čepel svého meče. Pak chtěl i utéct, ale bytosti se vždy vynořily v jeho těsné blízkosti. Na tohle nemám čas, pomyslel si. Když zabodnul meč do jednoho z nepřátel, už se ho nesnažil vytáhnout. Všech jedenáct čepelí ho proťalo najednou.

„Že to trvalo, Estisi.“ přivítal ho důvěrně známý hlas, který však nedokázal nikomu přiřadit. Svět, ve kterém se ocitl, vypadal jako dokonalá pustina s třemi židlemi, z nichž dvě už byly zabrané. Na jedné z nich seděl stařík, který na Estise přísně a káravě hleděl. Druhý muž nového příchozího energicky vítal a vybízel ho, aby se posadil. Generál poslechl.

„Kdo u všech čertů jste?“ nenašel Estis lepší slova, než která už toho dne jednou pronesl.

„Kdo myslíš, že pošle jedenáct Jezdců, aby tě přivedli na kobereček?“ přišla odpověď otázkou.

„Jezdců?“ divil se Generál.

„Jezdců nejezdců, hlavní je počet.“ zapojil se do diskuze stařík.

„Úplnost našich světů byla prolomena, jako kdysi při pádu Prastarých.“ doplnil ho druhý z bohů, jak už Generál pochopil.

„A co já s tím?“ přepadala rozmrzelost i Estise.

„Ty to budeš muset napravit. Lidé napáchají víc škody než užitku.“ shodli se jeho hostitelé.

„Proč? Nepředpověděli jste nám to právě vy, stvořitelé? Bůh a Ďábel, Světlo a Temnota, obojí stejná sebranka, která stvoří svět se všemi jeho chybami, jen aby se mohla bavit tím, jak slepci tápou v neznámém a přece neporušitelném osudu. Viděl jsem to mnohokrát, národy vyvražděné kvůli poznání, které stejně nepřišlo, kvůli falešné moci, kvůli proroctvím vašich činů. Ani nejsem schopen rozeznat, kdo z vás je tím světlem a kdo temnotou, v mých očích jste stejní.“ rozzuřil se.

„A co když jsme stvořili jen tvůj osud, abys ho ty určil ostatním lidem? Co když jsme uviděli, jak velká rozhodnutí na lidstvo čekají, a tak jsme stvořili tebe, muže procházejícího staletími, vidoucího vše, cítícího vše, toužícího po všem? Co když jsme nestvořili ani tebe, ani tvůj osud ani osud bytostí na tvém světě?“ nabízel seschlejší z bohů otázky, na které Estis ani odpovědi znát nemohl.

„To jste si mě pozvali, abychom tu zbytečně filozofovali?“ odvětil opovržlivě Estis.

„Samozřejmě. A také proto, abych ti řekl, co se stalo při zániku Prastarých.“ pokračoval už jen stařík. „Jejich arogance, jak je u lidí zvykem, hraničila s hloupostí. K jejich smůle oplývali tak silnou magickou mocí, že rozhrnout závěs mezi vaším světem a světem Temnoty pro ně bylo tak snadné. A tak narazili na Jezdce, od kterých se naučili, jak je jejich svět chráněn neporušitelnou rovnováhou. Prastaří nad sebou ale nechtěli mít nic než hvězdné nebe. Byl jsem bláhový, když jsem umístil klíč k vašemu světu přímo před váš nos. Až pozdě si Prastaří uvědomili, co se stane, když se zbaví Jezdce. Temnota vtrhla do vašeho světa a bývala by pohltila vše, kdybych nezasáhl. Vyměnil jsem přetrvání vašeho světa za své nekonečné mládí. Temnota si dle dohody vzala zpět své stíny společně s magií Prastarých. Jenže můj čas se chýlí ke konci a pečeť slábne. Poslední Igri, tvůj Pán a mnoho dalších opět probouzí síly, které měly zůstat skryty. A k tomu všemu jste zase zabili Jezdce… Když jsem před staletími tento osud spatřil, přál jsem si, aby svět zrodil bojovníka, který nevyhnutelnou katastrofu odvrátí a ty se, Estisi, místo toho šermuješ s Jezdci!“ káral Generála i všechny živé bytosti z jeho světa.

„Brzy, velmi brzy do vašeho světa vtrhnou stíny, hladovější než dřív, hnáni zakázanou magií. A já slibuji, že budu stát v jejich čele. Moc se na tebe těším, Estisi. Věřím, že mi předvedeš něco velkolepého.“ rozplýval se štěstím mladý muž, kterého by Estis nazýval Ďáblem a Temnotou. „Teď už ale musím běžet.“ Načež zmizel i se svou židlí. Generál nenacházel žádná slova, ba ani myšlenky, které by chtěl vyjádřit.

„Tentokrát nedojde pouze ke křížení, už je nemám jak zastavit. To co kdysi na náš svět přišlo jako démoni a bestie teď vstoupí znovu ve své skutečné podobě. Všechno zlo i dobro zmizí, zůstane pouze větší a menší utrpení a destrukce. Vy lidé, jste tak hloupí. Snažíte se všechno objevit, snažíte se přijít na můj velký plán… To vás opravdu nikdy nenapadlo, že váš bůh není tak dětinský, aby se zabavil pohledem na svět běžící přesně podle jeho plánů? Vyzvali jste toho nepravého a já se celou dobu tak těšil na vaše pozvání… Já už prohrál, teď budete vést nerovný boj se světem, který svého boha ještě neopustil. Hodně štěstí, Estisi…“ jeho hlas pak pomalu slábnul, než zmizel úplně. Postava starého muže ale zůstala sedět na židli v širé pustině, jen se trochu sesunula. Bezduché oči fixovány na Estise, který s jedenácti Jezdci přihlížel smrti jejich boha.

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E14: Jdeme dál

Čtrnáctá kapitola Jdeme dál z knihy Na okraji našich stínů.

Jdeme dál…

Vlkodlak se donutil vstát, když uslyšel Generálovo oznámení, že se musí pokračovat. Nechtělo se mu, ale neměl na výběr, výprava se bez něj neobejde, protože je pro ně stopařem. Cestou k vyhaslému ohništi utrhl větývku z nějakého keře, kolem nějž procházel, vložil si její konec mezi rty a začal jej přežvykovat. Náhle se prudce zastavil a vyděšeně se zadíval na „tu odpornou věc“, kterou před chviličkou žvýkal.

„Co to, pro vlčí drápy, je?!“ zavrčela zaskočeně. „To jsem v životě nežral!“ odplivl si a švihl větývku na zem.

„Všechno je jednou poprvé, pejsku!“ ozvala se výsměšně Miranta a zamrkala na něj svými dlouhými řasami. „Ale máloco se opakuje…“ dodala a provokativně zavrtěla boky, když kolem něj procházela.

Musel se ovládat, aby se po ní nevrhla. (Ne však z toho důvodu, že by jí chtěl ublížit…) Věnoval jí nepěkný úšklebek a podíval se na Generála. „Už pokračujeme?“ zeptal se ho a rázem si uvědomil, jak hloupá otázka to byla, vzhledem k tomu, že jejich velitel právě sklidil stan.

Generál se po Gardolovi jen podíval a zavrtěl hlavou. „Že se necháš, to se divím…“ poznamenal jakoby nic.

Tvor vlčí rasy se zatvářil nechápavě. „Tak trochu nechápu, co tím chceš říct…?“ odpověděl.

Muž se zasmál. „Je to sukuba, Gardole!“

Gardol se naježil. „Já vím!“ vyštěkl. „A tobě není nic do toho, co s ní provádím!“ a nasupeně se k němu otočil zády. „Já ti taky nemluvím do tvého intimního života!“ dodal rozhořčeně.

„Nemáš mluvit do čeho.“ namítl Generál pobaveně.

„Že ne?“ opáčil ho vlkodlak a otočil se zpět k němu. „Vždyť vidíme, jak prahneš po té kryse!“

Generálův výraz v obličeji se z pobaveného změnil na nepříčetný. „Nemluv o Calebře tak hnusně!“

„Vždyť to říkám!“ začal se štěkavě smát. „Jsi z ní celej hotovej!“

„A dost!“ zahřměl na něj Generál. „My to zas vidíme na tobě, sotva se kolem tebe ochomejtne Miranta!“

Gardol se rozhodl tuto hádku uzavřít. „Až budeš chtít vyrazit, tak na mě zavolej.“

„Vyrážíme teď!“ odvětil Generál a došel k Shadowovi.

Calebra stála vedle hřebce a dopínala mu nánosník, když si od ní Generál převzal otěže a vysedl na jeho hřbet.

„Díky.“ usmál se na ni a natáhl k ní ruku, aby se jej mohla chytit a on ji vytáhnout za sebou do sedla.

Trochu překvapeně zamrkala.

„No nekoukej tak a podej mi ruku!“ řekl jí s úsměvem a trochu více se k ní natáhl.

To už bez váhání podávanou ruku přijala a nechala se vytáhnout. Dalším překvapením pro ni bylo, že ne za Generála, ale před něj. Neseděla obkročmo, ale bokem ke Generálovi, tudíž se mohla pohodlně opřít o jeho vypracovanou hruď.

Generál se usmál pro sebe a podíval se na zbývající členy družiny. „Můžeme vyrazit.“

Gardol se zavrčením vyrazil kupředu a Miranta se jen ušklíbla, ale bez komentáře se vydala směrem, kterým její nedávný milenec.

Ach ano, přesně tohle jsem si přál! Problesklo Generálovi hlavou. Znepřátelit si polovinu družiny! A nejlepší na tom je, že hned v prvních dnech výpravy. Proč ne? Komu se to kdy podařilo? Jednu polovinu družiny si znepřátelit a na druhou nedát dopustit… pěkný to začátek…

„Proč vlastně nechceš, aby někdo znal tvé jméno?“ vytrhla jej Calebra ze zamyšlení.

Generál zavrtěl hlavou. „Je to už pěkná řádka let, co bylo známé…“ odpověděl. „Ale ne v nejlepším světle.“

„A v jakém?“ vyzvídala se zájmem.

Generál si povzdechl. „Dřív mě znali výhradně jako ‚toho, co zabíjí pro zábavu a radost svého Pána‘ – proto nechci, aby mé jméno někdo znal…“ vysvětlil jí a krapet nejistě se na ni podíval, zda ji tím nevyděsil.

Calebra mlčela.

„Nebylo tomu ale tak…“ dodal rychle.

„A jak teda?“ položila mu další otázku.

Pokrčil rameny. „Ano, zabíjel jsem, ale ne pro Jeho zábavu a radost. Zabíjel jsem jedině proto, že Mu hrozilo nebezpečí. V těch dobách byl ještě malý prtě, které se neumělo a nedokázalo bránit.“

„A tobě nevadí, že jsi správně – v tom případě – měl být Pánem ty?“

„Pssst!“ napomenul ji. „Tiše, co kdyby tu byli špehové?!“ rozhlédl se. „Možná jsem měl být… na Jeho místě já… ale jsem rád, že tomu tak není.“

„A proč?“

Chvíli mlčel. „Protože bych měl celý ten chod světa na starost…“

„Ale určitě bys nedával takové tresty!“ celá se otřásla při vzpomínce na poslední dvě století.

„Calebro, nezáleží na tom, kdo, nebo co jsem, ale záleží spíše na tom, kdo musím být. Já jsem Generál a ne Pán. A nechtěl bych být Pánem.“

„A nevadí ti, že Ho musíš poslouchat?“

Na to delší chvíli neodpovídal. Jen přemýšlel. „Nemám na výběr…“ odpověděl.

Gardol se celou cestu neohlížel, neb si byl jistý, že Calebra cestu zná, tudíž by mohla Generála navést sama. Miranta mu v tuto chvíli byla zcela volná. Nejvíce ho momentálně zajímal pach vlkodlačí holky, který vedl stejným směrem, jako jeho cesta. Pach té neznámé mu natolik zaplnil hlavu, že přestal rozumně uvažovat a zběsile se vydal hledat onu dotyčnou. Vybavil si všechny vzpomínky na noci trávené s vlkodlačicemi a začal slintat. Rozběhl se, tak tak se držel od přeměny a utíkal za pachem. Že to byla chyba, pochopil ve chvíli, kdy se mu zem pod nohama probořila a on propadl do jámy, která slouží jako past. Měl štěstí, že v ní nebyly žádné bodce a nebo, nedej bože, stříbrné zbraně připravené na vlkodlaky. Nejhorší ale bylo to, že netušil, jak se odtud dostat, protože se téměř okamžitě objevila nad jámou nějaká síť.

Miranta, která šla trochu pomaleji, než vlkodlak, jen viděla, jak „pejsek“ zahučel do jámy. Došla hezky pomalu k okraji jámy a začala se smát. „Bafáček nám hapal!“ zašišlala na něj, ale rychle si všimla síti, která bránila Gardolovi v úniku, protože byla ze stříbrných vláken. „No do háje!“ zabědovala a otočila se, aby zavolala na Generála. Hlas ji však zradil ve chvíli, kdy si všimla, že je obklíčena sedmi muži, na které nepůsobí její přirozená magie, protože jsou proti ní pojištěni magickými amulety. Mířily na ni hroty nebezpečně ostře se lesknoucí a ona nevěděla, jak zareagovat.

„Kdybys věděla všechno, Calebro, nejspíš bys tu se mnou takhle klidně neseděla…“ podotkl Generál.

„Jak to myslíš?“ zeptala se překvapeně.

„Slib mi, že mě pak nebudeš proklínat…“

„Slibuji!“ přitakala.

Zaváhal. „Kdysi… už to bude skoro dvě a půl století… Poslal mě do jedné bitvy. Byla to bitva mezi osadami – mezi nimi i rod Igri. Měl jsem za to, že jsem zabil posledního z toho rodu, ale nebylo tomu tak. Už jsme chtěli bitevní pole opustit, když ke mně dolehl pláč dítěte. Tenkrát jsem přinesl Pánovi batole té rasy – malou modrookou dívčinku.“

Calebra zanaříkala. „Takže jsem v Jeho spárech jenom díky… tobě?“

„Zabili by to dítě, kdybych neřekl, že je odevzdáme Pánovi…“ namítl.

Calebra zavrtěla hlavou. „Takže jsi celou dobu věděl o tom, že tam jsem?“

„Ne…“ odpověděl. „Netušil jsem, kam to dítě přišlo. Neměl jsem ponětí o tom, že jsi to ty. Nevěděl jsem, že jsi stále na živu…“

„A… jsi rád?“

Pousmál se. „Co myslíš?“

I ona se pousmála. „Takže ano?“

Přikývl. „Ač se to ke mně nehodí, jsem strašně rád, že jsi na živu a že jsi tu se mnou…“

Dívka pocítila hřejivé teplo uvnitř své hrudi, ale dívala se přímo před sebe, směrem, kterým je Shadow nesl.

Generál však momentálně cestě nevěnoval nejmenší pozornost, protože zabořil svůj obličej do jejích vlasů a šeptal jí milá slůvka, které ona samotná ve svém dlouhém životě ještě nikdy neslyšela, aby patřila jí.

Krásně se ta slova poslouchala. Alespoň do té doby, kdy Calebra spatřila Mirantu obklíčenou nepřáteli. „Estisi!“ vyhrkla vyděšeně.

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E13: Vnitřní hra

Třináctá kapitola Vnitřní hra z knihy Na okraji našich stínů.

Vnitřní hra

„Nenechám se vyvést ničím a nikým z míry,“ pomyslel si, „nikdo mi nebude podsouvat své vlastní myšlenky,“ ukončil Pán vlastní vnitřní rozhovor. Bergill byl dobrým posluhovačem. Ano…byl. Jeho myšlenky nyní nesměřovali k nenávisti a smrti Bergilla jako spíše k tomu, že se někdo odváží protivit se Jeho vůli. Ba dokonce někdo z Jeho vlastního řádu.

„Cožpak již nemají ani trochu úcty?“ rozkřikl v myšlenkách.

Druhé já na sebe nenechalo čekat, protože ačkoli si to On sám nedokázal připustit, byl rozrušený. „Dost! Věnuj se skutečnému úkolu.“

* * *

Dobro a zlo se přece jenom příliš neliší. Obě dvě strany jsou více než zaujaté. Mají své prastaré předky, mají své odvěké bojovníky a hrdiny. Také legendy a mýty. Věčné symboly a tajné lektvary. Mají svá poselství předávaná po generace. Bezmezně jsou jim oddaní a z celého srdce skutečně „věří“. Temná strana i ta světlá má své vůdce. Své představené. Své Bohy. Každý vůdce, každý Bůh má své následovníky. Ti nejbližší jsou pak posluhovači. Dostane se jim od svých Bohů značné moci. Mají tak schopnosti držet řád. Chaos totiž není výsadou ani jedné – bojovné ani mírumilovné – strany. Disciplína a respekt jsou hodnoty Dobra i Zla. Být obdarovaný a mít schopnost držet řád je dar, který nesmí být zneužitý. Nejvyšší dobře vědí, že neexistuje nikdo, kdo by byl neúspěšný Zlý vojevůdce a pak přešel na stranu Dobra, kde se z něj stal úspěšný Dobrý vojevůdce. Smrt toho, kdo selže anebo, kdo se protiví, je – jednoduše řečeno – nutnost, která nesmí mít zábrany. Obě dvě strany sdílí velmi silné pocity. A není to láska a nenávist. Skutečnou hnací silou těchto přesvědčení a celého odvěkého boje je TOUHA.

* * *

Pán v tu chvíli potlačil své vnitřní rozporné emoce a začal se soustředit. Vyrazil pryč. Nechtěl, aby ho přemohla síla okamžiku a toto místo se nezdálo být příliš dobrým na rozjímání. Neohlédl se. Nechtěl ale zapomenout. Přímým krokem udával pár vteřin tempo. Krok od kroku se vzdaloval. Zvolnil ve chvíli, kdy uviděl vyrytý znak na kůře vysokého stromu. Čím více se blížil tomu půlkruhu s rozbíhajícími se čarami, tím více jeho vědomí ustupovalo do pozadí a kupředu se vnášely vzpomínky. Neovládal své tělo – tedy alespoň vědomě, zdálo se.

* * *

Dokáže být Dobro někdy zlé a dokáže být Zlo někdy dobré? Zachovají se někdy Dobří zle a zachovají se někdy Zlí dobře? Je tato naše dvojí mince skutečná anebo si ji vymýšlíme, abychom se dokázali bránit. Bránit před ostatními anebo před sebou samými? Potřebujeme přežít? Je to ono přežití, které nás nutí chovat se v rozporu s naším přesvědčením? Není to pouhá touha? Chtíč? Je to nutkání vědomé? A co když zapomeneme a necháme své vědomí hluboko vzadu. Staneme se někým jiným? Jaké touhy budeme mít a kam nás naše vnitřní druhé „Já“ zavede?

* * *

Přišel ke stromovitému kmenu s ornamentem na vzdálenost dotyku a chvíli se na něj upřeně díval. Jeho oči se nedokázaly pohnout, nemrkal. Zorničky zaostřily. Přimhouřil oči. Možná, že je chtěl zavřít, ale ony samy nechtěly. Chtěly se dívat. Neviděly ale ornament. Neviděly paprsky, které se rozestupovaly z půlkruhu. Neviděly ani znak poslední svobodné generace. Viděly erb prvního města, které bylo vypleněno. Viděly linii dvou světů a konečně viděli zblízka i ten druhý svět. Poprvé.

Jejich touha pak jen rostla a rostla. Jedna vesnice nestačila a jedno údolí bylo málo. Plameny jisker se vzedmuly a toužily po dalším.

„Musí tu někde být…musí…“ šeptal vnitřní hlas Pánovi, „hledej, našel jsi erb, najdeš i Korunu.“

V tu chvíli nervová vlákna vztyčila vlajku pohotovosti, tělní tekutiny se rozproudily, teplota stoupla a svaly rozpohybovaly celý kolos.

Pán následoval paprsky po jejich směru a zanedlouho našel další ornament. A další.

„Tohle je ta cesta, výborně!“ sám pochválil Pána.

Paprsky ornamentu směřovaly k trhlině ve skále. Vypadalo to, že právě našel přesný směr, kudy se vydat a z cesty už není možné sejít. Mohl volně pokračovat, ale zastavil se přímo před trhlinou. Proč? Na několik chvil zavřel oči.

* * *

Je Zlo natolik zlé, aby využívalo své vnitřní dobro ke konání skutků, které směřují k páchání zla? Dokázalo už Zlo vyhrát tolik bitev a válek v tomto světě, že ovládlo některá tajemství druhé strany? Není pak ale používání tohoto tajemství, těchto technik, zakázáno jako křížení? Nyní už zcela jistě ne, zavraždili totiž Jezdce. Otázka ale zní, jestli Zlo nepoužívalo tyto techniky již dříve. A jestliže ano, co se stane? Pomůže někdo druhé straně?

* * *

Pán otevřel oči a ve své tváři byl velmi spokojený. Viděl před sebou trhlinu ve skále s vyrytým ornamentem, který znal jako erb města, jenž kdysi se svojí výpravou dobyl. Neslo jméno Safre a bylo známé jako místo, které uchovávalo vzácné prastaré artefakty. Mnozí, ti dobří, méně dobří, podlí a dokonce i ti zlí, se je snažili získat. Existovali však jeho ochránci, kteří museli artefakty schovat do bezpečí.

* * *

Jak ale někdo Zlí dokáže najít něco, co schoval ten Dobrý? Má snad jeho schopnosti? Dokáže je mít? Anebo ti Dobří nebyli zase tolik dobří? Projevila se jejich druhá strana mince a páchali v těchto chvílích zlo? Anebo byli snad přinuceni – bylo Zlo již tak schopné, že donutilo Dobro, aby nevědomě páchalo zlo? Je Zlo tak dobře vynalézavé, že je schopné hrát tuto hru a maskovat své záměry? Chtělo to snad samo Zlo, aby Dobro porušilo rovnováhu?

* * *

Než vstoupil do trhliny, přiložil k ní ruku se slovy: „Rai de kepe et sumere“. Vstupní prostor se zabarvil modrou hladinou, přes kterou se zlehka pohupovaly vlnky. Po chvíli modrá brána spadla na zem a otevřela tak úzkou místnost, …která tu byla jen pro to jedno…

„Kde je ta Koruna? Kde je Koruna? Tohle je to místo. Sem ji schovali. Proč tu ne…“ otevřel se druhý hlas Pánovi.

Pán sem byl zaveden, že zde najde Korunu. Tu však nenašel, ale kupodivu ho to nepřekvapilo. Možná, že neví, kde se nyní Koruna nachází. To ho ale netrápí. Ví totiž, kam má jít. Když nenašel Korunu, pak musí pokračovat stále dál…na východ.

* * *

Dobro tentokrát přelstilo Zlo? Je možné zvítězit nad někým, kdo je mocnější než vy sami? Je Dobro slabé, jak se zdá, anebo je to ukázka síly – momentu, kdy dokážeme vyhrát, aniž bychom byli silnější. A co je známkou síly? Moc, území, znalosti, schopnosti, kapacita anebo…

Anebo Dobro ví o tendencích Zla a samo dovolí, aby Zlo dělalo zlé, samo dovolí, aby Zlo přimělo Dobro k páchání zla, za cenu, že Zlo nakonec porazí. Ale jak si může být Dobro tak jisté? Není tahle hra riskování? A není tohle riskování právě ta zlá strana Dobra? Že by tedy Zlo nakonec …

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E12: Jak mě odhalil?

Dvanáctá kapitola Jak mě odhalil z knihy Na okraji našich stínů.

Jak mě odhalil?

Pán se bez záliby, jen s čistým šílenstvím ve tváři díval na chrchlajícího Bergilla. Síla Jeho zlostné myšlenky rozťala krk drzého vlkodlaka, jehož slova už nesnesl. Krutý mág nespěchal, věděl, že vlkodlak bude žít ještě dlouhé minuty. Pomalu odšrouboval víko své čutory, ze které vylil všechnu vodu. V Bergillových očích rostla panika, uvědomoval si, že tuhle ránu nezahojí. Jak mě mohl odhalit? Ptal se sám sebe. Pán i v té vší bolestí svého „doprovodu“ slyšel myšlenky o odhalení naprosto jasně, byl teď ve stavu, kdy ho ovládala jeho krvežíznivá moc, jejímž rozměrům mohli konkurovat jen sami bohové.

„Co jsem odhalil?“ ptal se, s málem zájmu v hlase, když přikládal prázdné hrdlo čutory k démonovu hrdlu, ze kterého krev stříkala se vší vitalitou, kterou byl tento druh obdařen. Démonovy myšlenky už nedržela pevná vůle vycvičeného špeha, jeho myslí pronikala bolest, která odemykala všechna tajemství při pouhém letmém dotyku Jeho vůle.

„Tss, spiknutí?“ Čutora už pomalu přetékala. „Ubohé. Povím ti o Generálovi a o mně, je to nanejvýše zábavný příběh, který snad jednou zvěčním v největším obraze ze všech, na který dost možná použiji barvy z takových ztroskotanců, jako jsi ty, neschopný patolízale.“ Oddálil čutoru plnou horké krve a na chvíli se odmlčel. Pak se, díky povelu jeho vůle, rozestoupila sama země, kořeny nejrůznějších rostlin, listy i plody levitovaly všude kolem. Z té změti se vytvořila koule, ze které létaly litry nejrůznějších šťáv a kilogramy masy. Nakonec zůstala ve vzduchu viset jediná zelená kapka.

Pohyb, doprovázený Pánovým úsměvem, vedl čutoru ke kapce a naopak. Když kapka vlétla přímo do nádoby s démonovou krví, Pánův zrak se opět obrátil k umírajícímu Bergillovi:

„Takhle moje nejnovější barva zůstane dlouho čerstvá, krev démonů je za normálních okolností velmi nestabilní. No a teď k tomu, co jsem ti chtěl povědět, než za pár minutek zemřeš.“

Pán se zasnil a jeho tváří proběhla bouře pocitů, jakoby jich byl dokonce i schopen.

„Víš, tenhle svět rozhodně není o rovnosti. Od té doby, co jste se tu objevili vy, už vůbec ne. V těchto končinách, kdysi dávno, za časů mého dětství, nevládly žádné státy. Naše osada si žila dobře, velmi dobře. Měli jsme totiž po generace své ochránce. Kdokoliv by se nám postavil do cesty, byl sražen k zemi a donucen se plazit a odprosit se. Ochránce byl vždy ve vsi jeden, nejnadanější mág své generace, do jehož paměti byla vštípena mocná magie, kolem jejíhož kultu a nositele – prastaré desky s nápisy vyrytými v cizí řeči – naše vesnice před stovkami let vznikla.

Když jsem dosáhl pěti let věku, náš ochránce už pomalu chřadl. Samozřejmě vybrali jako dalšího ochránce mě. Začal jsem se učit, ale dříve než jsem porozuměl divným znakům na posvátné desce, ochránce náhle zemřel. Vražda, říkalo se tehdy, ale ať tak či onak, dalšího dne u našich bran stála armáda jakýchsi „Maritů“. Přitáhli z jihu a dobývali jedno místo za druhým. Mágové, vojáci i zrůdy jako ty, Bergille. „Vydejte nám magickou desku.“ Dožadovali se. Jinak nás prý čeká zničení.

Ač bez ochránce slabí, hrdost se jen tak z mocných neztratí. Stařešinové odmítli a následovala jatka. Naši muži, ve válečném umění nevycvičení a s obrovskou početní nevýhodou, zaplavovali naši zem svou krví. Otec zemřel v první linii, ale matka mě chránila do poslední chvíle, když jsem jako učedník starých nauk překládal klikyháky z posvátné desky, neboť tím si musel projít každý učedník sám – skrz poznání a pochopení, ke kterému je veden pouze jediným svitkem s abecedou a vlastním instinktem. Zrovna ve chvíli, kdy se mi z těch zmatených znaků začal vynořovat jakýsi řád, se mi před očima prokutálela matčina hlava.

Nikdy na ten moment nezapomenu…zdroje nekonečné inspirace a krásy. V ten moment jsem ale propadl neštěstí a běsnění. Připadalo mi to naprosto přirozené, že z mých rukou vylétají paprsky světla, které vraždí vojáky v těžkých brněních. Šel jsem dál, ke dveřím naší svatyně, odkud přibíhali další a další vojáci, stvůry a mágové. Desítky a desítky…nic mi nemohlo stát v cestě, kamenná podlaha klouzala jejich krví, ale když jsem už už padal, vymrštil jsem se do vzduchu svou vůli a magií. Masakroval jsem je po desítkách, a když jsem vyšel na náves, všichni vesničané už byli mrtví. Pokračoval jsem, smyslů zbavený, v šíření smrti. Myslím, že ten den jsem zabil na dvě stovky vojáků, vlkodlaků, démonů i mágů. Moje tělo ten nápor ale už nevydrželo, klesnul jsem ve vyčerpání na zem a se slzami v očích čekal na smrt.

Přistoupil ke mně jeden z vojáků, neboť ostatní se zdráhali přiblížit. Jeho meč proletěl vzduchem a jeho hrot zůstal vytrčen směrem ke zbytku armády. Voják ze sebe strhal černočervený znak armády a promluvil. Jeho slova směřovala ke králi, jemuž právě vyjádřil neposlušnost: „Králi, odtáhněte se svou armádou. Vezměte si pitomou desku a chlapce nechte na pokoji, o toho se postarám sám.“

Potom zavládlo ticho, které přerušil až králův hysterický smích: „Nevím, kdo jsi, ale pobavil jsi mě, vojáku. Teď když je to děcko bezmocné, tak z něj strhám kůži a předhodím ho vlkodlakům. ZABTE JE OBA.“ Zakřičel král a armáda se na nás vrhla jako banda zvířat.

Po tom, co ten voják zabil prvních pět vojáků, zuřivost jejich bratrů ve zbrani rostla a rostla a tomu osamocenému muži dělalo čím dál menší potíže a čím dál větší radost je sekat na malé kousky. Brzy se kolem mě vytvořila neprostupná hromada těl, přes kterou jsem neviděl ani detaily bitvy osamoceného muže proti tisícové armádě.

Usnul jsem vyčerpání. Vzbudilo mě čísi objetí. Kolem ležely v noční tmě stovky těl a vzdalující se světélka pochodní musela patřit armádě. Armádě, která zbaběle táhla domů, poražena jedním mužem. Vlastně dvěma…Od té doby byl Generál pořád se mnou, ochraňoval mě, vedl mě, propůjčoval mi své dokonalé šermířské a vůdcovské schopnosti. Do dvou let jsme dobyli zem těch ubohých Maritů, kde jsem pak vládl nejmocnější zemi široko daleko…“

Jak Pán pomalu otevíral oči, ze kterých kapaly slzy, všimnul si, že Bergill už pomalu chladne.

„Ach, škoda, nikdy ten příběh neřeknu do konce. Měl jsem ti snad proříznout jinou tepnu? Na tom už nesejde. Generál je můj, jen můj, on ze mě udělal to, čím jsem. Křivé slovo proti němu je jako křivé slovo proti mně, a to si zapamatuj, mrtvolo prašivého démona, křivé slovo proti mně znamená SMRT.“ A mrtvé tělo démona, jenž byl znám jako Bergill posluhovač, při výkřiku toho slova explodovalo.

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E11: Alespoň chvíli spolu sami

Jedenáctá kapitola Alespoň chvli spolu sami z knihy Na okraji našich stínů.

Alespoň chvíli spolu sami

Pán kráčel s Bergillem v patách po vyšlapané cestě, směřující do lesů, a rozprávěl mu o obrazu, který plánuje doopravit. Polemizoval o svých nových barvách, které mu byly dovezeny jedním z jeho nejoblíbenějších mužů, jenž patří k vlkodlakům. Zrovna ve chvíli, kdy se zasněně díval do dáli na nevelikou dřevinu, na níž není ani jediný lísteček a pravděpodobně byla za svých dob lískou, Bergill si nervózně odkašlal. Ten, který vzbuzuje respekt snad v každém živém i neživém tvorovi, se značně překvapeně po svém společníku podíval, aby vyjádřil své počínající pobouření.

„Co říkáte na Generálovu výpravu, Pane?“ zeptal se Bergill.

Muži se dostalo nepěkného úšklebku, v němž byla kombinace počínajícího rozhořčení a překvapení nad jeho otázkou. „Co bych měl říkat?“ otázal se ho. „Generál je mojí pýchou. Má moji plnou důvěru.“ dořekl klidně.

„A to Vám nevadí, můj Pane, že pro tuto cestu vybral i poslední z rodu Igri? Tu, kterou jste ráčil dát za trest zavřít do Sedry?“ spíše to oznámil, než aby se ptal. Bergill je si plně vědom, že Pán s tím obeznámen není.

Výraz v Pánově tváři se změnil na mračící se. „Generál ji osvobodil?!“ zeptal se svého společníka, jenž Jeho Výsost doprovází, snažíc se o klidný tón.

„Ano, Pane…“ odpověděl Mu poddaný pokorně.

Pán se musel na chvíli zastavit. Zavřel oči a pokoušel se o uklidnění. Generál ví sám moc dobře, co dělá… pomyslel si. „Stejně byla k ničemu…“ prohlásil nakonec se zcela vážnou tváří.

„Začínaly se u ní projevovat znaky Prastarých…“ poznamenal Bergill záměrně hlasitě, aby ho Pán slyšel. Všiml si, jak v Pánovi zatrnulo, a škodolibě se usmál, když se nenápadnou a nepostřehnutelnou telepatickou rukou otřel o pánovo myšlení a ujistil se, že důvěra v Generála u Pána klesá.

* * *

„Zajímavá pověst…“ usoudil Generál, když dívka domluvila. „Jak moc v to věříš ty sama?“ zeptal se jí. Zadíval se dívce do očí a opřel se do pololeže.

Pocítila zvláštní zašimrání uvnitř hrudi. Pousmála se a zvažovala slova, která by v odpovědi byla nejupřímnější. „Já této pověsti nikdy nijak nevěřila. Vždy mi připadala hrozně…“ odmlčela se, hledajíc správný výraz, který by vystihoval její názor. „… hrozně neuskutečnitelná…“

„Proč?“ překvapeně zamrkal nad jejím přiznáním. „Co ti na ní přijde neuskutečnitelné?“

Trochu se zamračila. „Proč by jejich Bůh scházel sem dolů? Co by tu dělal? Vždyť by se nechal hned zastrašit…“

Sedl si pohodlněji, aby ho nezačala bolet záda, více se narovnal. Podíval se jí zpříma a z kratší vzdálenosti do očí. „Ty nevěříš tomu, že by Bůh opustil své Nebeské panství?“ zeptal se jí zcela vážným hlasem.

„My byli vychováváni ve víru v Caridwen a Rohatého boha…“ odpověděla provinile. „A v tyto dva já věřím. Ne v Boha, jako věří ostatní…“ dodala tiše.

Věnoval jí milý úsměv. Jje správné, že máš svoji víru. Co jsou ti dva zač?“ zajímal se.

„Opravdu to chceš vědět?“ překvapeně se na něj zadívala.

„Ptal bych se, kdybych nechtěl, drahá?“ odpověděl jí otázkou.

Něco v ní nadšeně zajásalo, když ji oslovil DRAHÁ. Uvolněně si položila ruce do klína a začala vyprávět. „Caridwen je krásná bohyně. Její znamení je Měsíc, podle něhož je znázorňována ve třech podobách. Bohyně Panna, bohyně Matka a bohyně Stařena – všechny tři podoby závisí na fázi luny. Dalším artefaktem, jenž se Jí připisuje, je stříbro. Kov, který jest pro Gardolův a upíří rod smrtelně nebezpečným. Je ztělesněním moci, která udržuje svět v harmonii. Rohatý je podstatně stejně důležitý v naší víře jako Caridwen. Má stejné postavení a stejnou povinnost. Modlíme se i k němu především z toho důvodu, že naše víra není jednosměrná a nediskriminuje ani jedno pohlaví. Jeho zázemím jsou jablko a had.“ Dokončila vyprávění.

Generál se na okamžik zamyšleně na Calebru zadíval. „Ta bohyně… To ona ti dodala sil k otevření Brány?“ zajímal se.

Dívčina pokrčila rameny. „Věřím tomu, jiné vysvětlení mě nenapadá.“ odpověděla a poškrábala se na krku.

„A co třeba vysvětlení, že tvoje schopnosti sílí?“ navrhl s úsměvem. „Získala jsi dar Prastarých.“ poznamenal.

Zavrtěla rázně hlavou. „Za moji moc může Caridwen… žádní Prastaří…“

Generál se tiše zasmál. „Dobře, nebudu ti rozmlouvat tvé teorie.“ natáhl se k ní a pohladil ji po tváři.

V prvním okamžiku chtěla ucuknout, ale něco uvnitř jejího těla jí to nedovolilo. Nelitovala, že neucukla. Jeho dlaň byla příjemně hřejivá a dotyk jeho prstů na její tváři způsobil, že se jí téměř zatočila hlava, což bylo následkem toho, jak moc se jí srdce rozbušilo. Všimla si, jak zvážněl, když ji znovu po tváři pohladil. Trochu znejistila, když postřehla, že se milimetr po milimetru jeho obličej blíží k jejímu.

A v okamžiku, kdy je dělilo sotva pár centimetrů od polibku, o němž Calebra sní, ale zároveň se jej obává, rozhrnul někdo závěsy stanu a vešel dovnitř.

„Ale! Čichám, čichám, erotickou atmosféru…“ prohlásila uštěpačně Miranta, pobaveně pozorujíc, jak ti dva od sebe odskočili.

„Být náš příbytek dřevěný a mít dveře, žádal bych klepání před vstupem…“ utrousil Generál trochu rozmrzele.

„Opravdu? A to i ve společnosti této husičky?“ ušklíbla se sukuba a znechuceně sjela Calebru, která se kolem ní prosmýkla a vyběhla ven, nepřátelským pohledem.

Muž vzal první, co mu přišlo pod ruku (- kovový korbel) a hodil tím po Mirantě, která tak tak uhnula. „Přestaň o ní takhle mluvit! Moc dobře víš, jak se jmenuje!“ rozkřikl se rozčíleně.

Sukuba se škodolibě ušklíbla a opustila stan, ovšem to, co uviděla se jí nelíbilo a měla sto chutí půjčit si od Generála jednu z dýk a hodit ji tím směrem, kterým se nyní dívala. Otevřel se jí totiž pohled na Calebru, která objímá a hladí Generálova koně, jenž pokorně stojí u ní a občas jí přejede chlupatým nosem po pažích.

Gardol zhluboka oddechoval. To, co před nedlouhým okamžikem zažil, se nevyrovná žádnému zážitku ze Sedry, byť tam si vzal nespočet mladých – alespoň vzhledově – žen. S Mirantou tato činnost nabírala nových rozměrů a jiný směr, jiný ráz… Možná mu to tak jenom připadalo, protože sex se sukubou ještě nikdy neměl. Ale i tak to pro něj bylo nezapomenutelné a neskutečně krásné. problém však nastal v tom, že od tohoto okamžiku po ní začal toužit víc a víc. A to mělo být špatně…

Převalil se na bok a zavřel oči. Za jejich víčky se mu všechno přehrávalo znovu a znovu, až ho to donutilo k tichému, zoufalému zavytí, že je to pryč… Však se zase dočkám! Pomyslel si a rozhodl se, že je načase vrátit se do reality.

Calebra, myšlenkovitě naprosto mimo, projížděla svými křehkými prsty dlouhou hřívo krásného hřebce. Tiše šeptala něžná slůvka, patřící tomuto krásnému tvoru, ve svém rodném jazyce, tudíž jím dokázala rozumět jen ona samotná a Shadow, který se jí nosem vděčně otírá o paži. Když si všimla, jak ji Miranta pozoruje, postavila se na špičky, aby zvířeti mohla pošeptat přímo do ucha: „Coseo de kese damsten erlestin. Svimstet reb sena, debos, Siresten.“

Pohladila jej po hlavě a zabořila tvář do jeho hřívy. Její slova znamenala přibližně tohle: „Mám z ní špatný pocit. Stůj při mně, prosím, Stíne.“

Generál vstal z pelesti, protáhl se v zádech, poodhrnul závěs, který simuluje dveře, a podíval se ven. Přejel pohledem po dvou dámských společnicích, přičemž u té, jež stojí vedle jeho koně, zůstal pohledem déle, a pak si zívnul.

„Gardol je kde?“ položil otázku mířenou na Mirantu. „Začneme balit a budeme pokračovat v cestě…“ oznámil k oběma dívkám.

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E10: Kodex jezdců

Desátá kapitola Kodex jezdců z knihy Na okraji našich stínů.

Kodex jezdců

Plné slzičky nacházely svoji cestu mezi dlaněmi Eriky a jedna za druhou skapávaly na zaprášenou zem. Erika už nechtěla slyšet ani slovo, zapadla hluboko do světa svých vlastních myšlenek, úvah a variací realit, co se během pouhých čtyř dnů mohlo stát, protože takového si svého bratra rozhodně nepamatuje. Pravda, býval vždy trochu jiný, měl svá pravidla a byl tvrdohlavý a někdy snad i krajně neuvážlivý. Přesto všechno nemohla uvěřit, že tak chladnokrevně zabil lidskou bytost, která se mu protivila v přesvědčení. Chtěla svého bratra zpátky, ale bála se však na cokoli zeptat, aby náhodou nerozpoutala tvrdou slovní výměnu.

„Co to k sakru… Darieri?!“ dostal konečně ze sebe Marco.

„Ano, Marco?“

„Co to má znamenat?“ pobízel ho k odpovědím, protože právě v tuhle chvíli sám žádné nenacházel, ač se snažil sebevíc.

„Musíme je porazit, sám si mi to říkal. Pamatuješ?“

„Proč si to udělal?“

„Vždyť nám všechno ukradl! Teď máme své věci zpět. Cožpak nejsi rád?“

„Co? Doprdele!“ Marco už nemohl déle trpět tenhle rozhovor a odešel. Potřeboval vypadnout. Potřeboval, aby Darieri vypadnul.

Otočil se zpátky a křičel přes celou jeskyni. „Zneužíváš staré umění pro své vlastní touhy!“

„Co ty víš o starém umění, všechno jsem tě o něm naučil já!“

Zatímco se ti dva mezi sebou nepříčetně dohadovali, Erika utišila své emoce a vrátila se ke Keillovi. Jeho tělo bylo stále bezvládné, na hlavě měl položenou Korunu, která … Když si Erika bleskově vzpomněla, čeho je Koruna schopná a co všechno udělala s jejím milovaným bratrem, nesměla dopustit, aby měla nějaký vliv na Keilla. Tenhle boj už Keill trpí dost dlouho, nesmí být poražen. Natáhla se po Koruně, aby jí sundala Keillovi z čela. Při dotyku ucítila ohromný nával energie, který prostoupil celým jejím tělem. Ve stejnou chvíli viděla záblesk, kdy Darieri poprvé držel Korunu ve svých rukou. Naproti němu stál černý jezdec, který zřejmě Korunu Darierovi doručoval. Ve vteřině se však jezdec prudce otočil, až jeho pohled ucítila Erika sama. V leknutí okamžitě pustila Korunu. Její krev začala proudit mnohem rychleji, každý nádech a výdech se stal těžším.

Co je to? Minulost, která vidí do současnosti? Nemohla tomu uvěřit.

„Mýlíš se! Nedlouho poté jsem bojoval v po boku Keilla a spolu jsme bojovali na Temné straně jen s naším vlastním uměním a technikami boje. Dobře vím, co je to kodex jezdců!“ bránil se Marco.

„Pak taky dobře víš, že není jiné cesty!!“

Kodex jezdců? To znám, o tom mi kdysi vyprávěl bratr. Prolítly myšlenky Erice v hlavě.

„Vím, co chceš udělat, Darieri! Vím to! Ale ještě není pozdě! Nedělej to!! Tohle nedokážeme! Najdeme jinej způsob, jak bojovat! Vždycky jsme našli. Vždycky!!! Slyšíš?!“

„Už je pozdě, Marco.“

„Cože, pozdě?! Pozdě?“

„Jo,…“

„Tys Ho vyzval? Vyzval jsi Ho, aby vstoupil do našeho světa?! Darieri!“

„Já ne, Keill ho vyzval,“ Darieri se otočil, lehce poodešel z místa a sklonil hlavu, „museli jsme, Marco, museli.“

Marco zpozoroval změnu intonace Darierových posledních slov. Nacházel v ní bezmoc a snad i prosbu o porozumění a odpuštění. Už to nebyl tvrdý rozhovor plný hněvu a hájením si svého. Konečně začal Marco naslouchat a nebyl zatvrzelý. Nikoli slova, ale barva hlasu a řeč těla Dariera otevřela mysl Marcovi.

„Ale … ale jak? Použili jste nějaké kouzlo starého umění?“

„Ano, ano, ještě s artefaktem od Keillového dědečka, půlkruhovitého přívěsku s vyobrazenými paprsky slunce.“

„To je znak poslední svobodné generace, že?“ujišťoval se Marco.

„Asi by se to dalo tak říct. Byl to erb města, které bylo vyvražděno při přechodu Temné linie na naši stranu, kdy byla poprvé porušena rovnováha. Jako odkaz se začalo používat toto vyobrazení pro boj proti Zlu, zejména generace našich dědečků jej velmi uznávali a oni byli zároveň posledními, kdo žil v relativně pokojném světě. Hranice mezi Temnou a naší stranu už dávno nejsou tam, kde bývaly. Každou generací se posouvají směrem k Východnímu svahu. Jsme nuceni bojovat tam, kde jsou domovy našich lidí…“ Darieri chtěl pokračovat, ale už to nešlo. Vzpomněl si na množství bitevních polí, kterými musel projít, rozbořených hradeb měst, kam se jako malý kluk neustále vracel, vypálených domovů příbuzných, … ten křik každé napadené vesnice, pobitá zvířata,… nezbylo nic, snad jen vzpomínky na časy temného prachu a zkázy.

„E, Eriko…“ snažil se artikulovat Keill.

Erica zahleděná a zcela polapená rozhovorem těch dvou si až po chvíli uvědomila, že na ni někdo volá a otočila se za hlasem. Ve chvíli, kdy uviděla otevřené oči Keilla, pochopila, že se probral. Oči se jí rozzářily, jakoby tušila, že už bude dobře. Přítomnost duše Keilla na ní nějakým způsobem působila velmi pozitivně.

„Keille, Keille, jak…jak se cítíš?“ sotva ze sebe vydávala hlásky.

Marco a Darieri uslyšeli slova Eriky a rychlými kroky se přihnali ke Keillovi.

„Dobře, Eriko, dobře. A jak ty?“ snažil se zavtipkovat.

Erika se rozesmála a odpověděla tím nejkouzelnějším úsměvem, který dobře uměla.

„Keille, sem rád, že ses k nám vrátil,“ pozdravil ho Darier, „já ti teď sundám Korunu, tak se nelekej. Zdá se, že ti pomohla.“ Darier jemně uchopil Korunu a položil ji na zem. „Cítil jsi něco?“

„Ehm,…energii plnou vzteku,…rozhořčení,…zklamání… a nenávisti.“ odpověděl Keill. Podivoval se těmto pocitům, protože chtěl cítit úplně opačné variace. „Ty jsi ho zabil?“

„Zkoušel jsem se s ním domluvit, ale… nešlo to. Bylo to jediné možné řešení, jak tě přivést zpátky. Legenda mluví pravdu, životní energie dokáže putovat uvnitř artefaktů starého umění. Koruna ti dala potřebnou sílu.“snažil se ospravedlnit své jednání Darieri.

„Kodex?“ ptal se Keill.

„Ano, návaznosti na všechnu mytologii se zdají býti pravdivé, Darieri.“

„Kodex? Kodex jezdců?“ zajímal se Marco, „Cože? To znamená, že jsi, Keille, zabil jezdce?!“ nechtěl věřit svým domněnkám.

„Marco, pochop, musel jsem to udělat. Bez Keilla bychom nikdy nevyhráli.“ Darieri věděl, že bude mít, co vysvětlovat. Během posledních dnů udělal velmi závažná rozhodnutí, která se prostě nedají vzít zpět.

„To ale znamená, že jezdci přestanou hlídat naše hranice a…“ Marco už jenom naprázdno několikrát otevřel a zavřel ústa, aniž by vydal jedinou hlásku.

„Hej, nechce mě někdo zasvětit, o čem se tu pořád bavíte? Kdo to jsou přesně ti jezdci a ten jejich kodex?“ pošťouchla Erika rozhovor.

Keill se dotkl dlaně Eriky, aby ji trochu uklidnil. „Eriko, jak dobře víš, hranice mezi naší a Temnou stranou byla dávno smazána. I přestože Temná strana postupuje stále blíže k Východnímu svahu, našemu poslednímu svobodnému místu a hranice se tak výrazně posunula, ta původní hranice hraje svoji roli stále. Je to prastaré rozdělení, no řekněme Dobra a Zla. Odvěký boj je odvěký boj. Ale i ten má svá pravidla. A na ně dohlíží jezdci. Proto, abys znala jejich pravidla, musíš znát jejich kodex.“ na chvilku se Keill odmlčel, „To je kodex jezdců.“

„Připadá mi to tak, že by teda jezdci měli být strážci jakési rovnováhy mezi námi a Temnou stranou. Ale vyvražďování a plenění mi moc nepřijde jako boj s pravidly.“ oháněla se Erika.

„Jde tady o trošku jiná pravidla, víš, Eriko. Jezdci hlídají tzv. křížení. V boji se nesmí využívat jiných technik než těch, které se můžeš naučit na své straně. Nikdo nesmí používat magii starého světa, protože tato energie nevznikla ani na jedné straně, my nesmíme používat techniky Temné strany a Temná strana naše. Tím se myslí i křížení nerostů pro slitiny lepších kovů, kombinaci bylinek pro výrobu křížových lektvarů a mohl bych pokračovat.“ Když Darieri dokončil větu, Marco jen pokyvoval hlavou, jakoby se zaseknul. Až v tuto chvíli si totiž začal uvědomovat, jaké následky bude mít, když byl zavražděn jezdec.

„Smrt jezdce znamená konec kodexu, je to tak, Keille?“ zeptal se Marco. Potřeboval přímou odpověď, aby věděl, na čem jsou. Chtěl být psychicky připravený.

„Ano, Marco, spustil jsem lavinu křížení,“ odpověděl mu Darieri, „podle kodexu by měla být Temná strana jezdci o tomto informována. Dokážu si představit, že vyšlou svého nejvyššího.“

„Myslím, že můj dřívější rozhovor ho k tomu určitě podnítí.“ dodal Keill.

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E09: Nepřátelé řádu

Devátá kapitola Nepřátelé řádu z knihy Na okraji našich stínů.

Nepřátelé řádu

Dívka bezmocně sledovala ležící tělo, které se třáslo div, že z něj duše nevyletěla. Nemohla mu nijak pomoci od bolesti a těch divných stavů, ale snažila se ho udržet na improvizované posteli, aby si příliš neublížil o ostré kamenné hrany. Jeskyně, která jim byla domovem již nepříjemně dlouho, neposkytovala příliš pohodlí. Sami si to způsobili, sami na sebe přivolali vyhnanství, nenávist a pronásledování. A to si mysleli, jak spasí svět! Připadala si jako součást bandy hlupáků. Darieri kdesi hledal mýtický artefakt a Keillův stav se horšil každým dnem. Záchvaty se objevovaly stále častěji a přicházely s větší a větší intenzitou. Jeho duševní zdraví se stejnou měrou vytrácelo v prorockém blábolení a Erica proklínala moment, kdy se na tuhle hroznou cestu dala. Kde je jen Marco? ptala se sama sebe.

Keill sebou najednou trhl víc, než bylo běžné.

Otevřel oči. „Už tu budou, Erico, ale nesou zprávy zlé, přezlé.“ A upadnul opět do bezvědomí, tentokrát naštěstí bez záchvatu. V tu ránu se ozvaly kroky od ústí jeskyně. Pak známý hlas pronesl:“ Im inat ar.“

S jemným mlasknutím se magická bariéra, instalovaná Keillem po jednom z jeho transů, na vteřinku deaktivovala a dovnitř vstoupili dva muži. Jak poznala, jeden z nich byl Marco. Přiběhla k němu, objala ho a políbila jeho seschlé rty. „ Marco, tolik jsem se o tebe bála.“ Muž se stříbrným mečem u pasu ji polibek vrátil, ale pak se odtáhnul. Jeho smutné oči, předzvěst špatných zpráv, zkoumaly okolí.

„ Kde je Darieri?“ zeptal se.

„ Nevím, je pryč už čtvrtým dnem. Měl se už vrátit s Korunou. Jenže ten pitomej artefakt stejně neexistuje a jak znám Darieriho, tak ho bude hledat, dokud nezemře hlady.“ Odpověděla mu a neštěstím se jí z očí řinuly slzy.

„Měli bychom víc věřit Darierimu. A hlavně Keillovi, protože jeho síly nejsou jen nějaká legenda a podle toho, co víme, může klidně Koruna existovat.“ uklidňoval ji Marco.

„Ale když můj bratříček je tak tvrdohlavej a…bezohlednej.“ postěžovala si ještě.

„Ano, je velmi cílevědomý, ale jen to nás dovedlo až sem. Keill získal moc Prastarých a s Korunou můžeme tuhle nekonečnou válku vyhrát. Kdybys jen viděla, jak byla Keillova zaříkávadla mocná a na bojišti užitečná…“ A byl by dál pokračoval, ale do jejich hovoru vstoupil druhý z mužů:

„Jenže i tak nás rozprášili a já teď chci slíbený žold- za sebe i všechny mé muže. S vaší sebrankou jsem si nikdy neměl nikdy začínat!“ zuřil. „ Kde teď mám sehnat šikovný a spolehlivý hrdlořezy? Víte co? Nechci jen těch sto dukátů. Dáte mi VŠECHNO!“ Jeho paže vystřelila k Erice. Chytil ji a přitáhl k sobě, zahnutý meč opřel o její bělostný krk, až z něj začaly stékat kapičky krve. Marco v tu chvíli zkameněl strachy. Raději by zemřel, než přišel o jedinou milovanou bytost, která mu na světě zbyla.

„Všechno zlato, rozumíš? Všechno mi dáte!“ propadal už šílenství. „ Ale nejdřív mi pěkně hoď ten svůj fajnovej meč. Jo, a ty svoje svitky s kouzlama, hezky mi to všechno tady opři o skálu, ať nedojde k nějakým nepříjemnostem.“ Žoldák nenechával nic náhodě, a dokonce se zdálo, že si vše dobře promyslel dopředu.

Vyskládal před zběsilého žoldáka všechno. Dokonce i věci, o kterých nemohl mít hrdlořez ani ponětí. Pilná snaha se rychle vyplatila, paniku v mužových očích nahradila hamižnost, ukojitelná vším zlatem a cennostmi, které Darieri s Keillem získávali celý život ne zrovna poctivou prací- pro jeden cíl, konečný boj s krutovládou démona v rouše člověka a jeho skutečných démonických přisluhovačů. A teď měl celý poklad zaplatit jen nepatrné zdržení nepřítelových nohsledů? Pro Marca bylo dost i to, že tím zachrání Ericu.

„To je všechno, Parne, vem si to a pusť Ericu.“ Spíše prosil, než trval na druhé části dohody.

„To si piš, že tu mrchu pustím a už se k vám šmejdům nikdy nepřiblížím, je to tu kurva o krk!“ Rozesmál se šíleně, až meč v jeho třesoucích se rukou řízl Ericu do ramene. Ta jen lehce zasyčela a rozběhla se k Marcovi, v jehož očích se objevily slzy nekonečné úlevy.

Z uvadajícího smíchu se vynořila ozvěna kroků, vzdálených a přesto tak…přítomných. Vycházely přímo z jeskyně, která pomalu odhalovala i siluetu nevysokého muže.

„ Darieri?“ A s tím poznáním se Erica rozběhla vstříc svému bratrovi. Ten ji objal, se spokojeným úsměvem toužebně očekávaného bratra, zachránce a mesiáše.

„Sestřičko, kdopak ti ublížil? A kde jsou ostatní?“ Jeho hlas byl tichý a klidný, ale přesto v něm zuřila zvláštní bouře.

„Všichni jsou pryč…prohráli jsme, brzo tu budou. A tohle…to je jen škrábnutí.“ A viníka označila plachým pohledem na Parna, který už sbíral svou kořist bez zvláštní péče o nového příchozího. Pak si ale, stejně jako ostatní, všimnul nezvyklého třpytu. V Darieriho ruce se leskly desítky drahokamů nasazené na koruně ze zlata. Zdálo se, jako by svůj odchod přehodnocoval, protože poklad v Darieriho ruce mohl vydat za všechno to harampádí, se kterým se chystal odtáhnout. Harampádím, které ještě před chvílí představovalo vrchol všech jeho tužeb. Pak si to ale rozmyslel. Jako jediný vládl mečem, ale bez rukojmí se necítil dostatečně jistě.

„Parne, co chceš dělat s naším pokladem? Myslím, že jsme se dohodili na stu zlatek.“ Vyčinil mu Darieri bez výrazného vzrušení.

„To si zkoušejte na někoho jinýho, beru si všechno.“ a znovu se zadíval na úchvatnou korunu.

„Och, chtěl bys i tenhle krásný klenot?“ odhadl směřování jeho myšlenek Darieri. „Musím tě ale zklamat, není moje. A ten komu patří, si vybral mě, abych jí vládnul, dokud je tento svět plný zla a špíny. Jen se dívejte.“ V Darieriho hlase znělo čím dál větší vzrušení. Pomalu přistoupil ke Keillovu bezvládnému tělu a na jeho hlavu umístil korunu. Sám se stále dotýkal kříže, který vedl z jejího prostředku. Místnost zaplnila hlasité a neidentifikovatelné hučení, prastará energie se dala do pohybu a vlasy vstávaly hrůzou. „Ta síla, kterou bůh vložil do Keillova těla, ten dokonalý nástroj na její ovládnutí, který mi bůh propůjčil. Konečně zbavíme svět zla…… Třeba nenasytného a zbabělého.“ Pohlédl na Parna. Mocná vlna energie vyletěla k žoldákovu zkoprnělému tělu, které se pod jejím náporem rozlétlo na tisíc kousků. Erica vykřikla děsem a Marco zalapal nevěřícně po dechu.

„Darieri!“ vzpamatovala se dívka jako první. „Bože, co jsi to udělal, vždyť už odcházel.“ rozplakala se.

„S naším pokladem, s mečem zbroceným krví mé sestry. Čiré zlo, které trestáme. Stejně jako všechno zlo v tomto světě, které bude poraženo a zničeno. Vše, co nám bude stát v cestě, zmizí jednou pro vždy a zavládne lepší a spravedlivější moc.“ A hlas toho malého muže zněl silněji a děsivěji než hladové vytí vlkodlaků po novoluní.

* * *

Generál se probudil s čelem oroseným studeným potem. Zdál se mu podivný sen plný vzpomínek na jeho „život“, příliš dlouhý a příliš namáhavý nenaplněným hledáním pravého smyslu, účelu nebo alespoň příčiny věcí. S podivem zjistil, že ho pozorují zvídavé modré oči.

„Máme o tobě pověsti, v našem rodu, jestli tedy můžeš nazývat jediného přeživšího rodem. Naše rasa si vypráví o třech prorocích posledního dne. Ve vážnosti máme všechny, ale jen Hledač je podle nás vznešený a hodný následování. Ten, který vše viděl a poznal, ten který pozoruje a nakonec rozhodne o tom, jakým směrem bude svět pokračovat nebo jestli zanikne úplně.“ vyprávěla Calebra s nezvyklou otevřeností a odvahou.

„Každá rasa si ten hloupý příběh v nějaké formě vypráví, je to jen snůška keců o mesiáších, kteří všechny zachrání. Pod slovo „všechny“ pak většinou spadají jen bytosti, které myslí stejně, mají stejnou barvu kůže i krve a pocházejí ze stejného praotce, pradémona, pravlka nebo prakurvy. A věř mi, ani trochu nechceš, abych o tom všem měl rozhodovat já nebo kdokoliv jiný. Tvůj svět ti nikdo nevydobyje.“ skepse z Generálových slov přímo čišela. Přesto se Calebra lehce usmála.

„Možná i ubohá otrokyně jako já má vlastní volbu? Pokud ano, nebudu se bát jednou zvolit moudrost velkého muže hledajícího pravdu déle desítky lidských životů.“

„Nemyslíš, že svět vyhovující představám příliš starého válečníka nebude nic pro mladou a krásnou dívku?“

„Krásnou?“ začervenala se a upřímně se rozhlédla, což ji učinilo ještě roztomilejší. „Muž, který spatřuje krásu i v něčem tak bezvýznamném, nemůže toužit po ošklivém světě.“ opáčila mu. Generál už tu uklidňující příjemnost jejích slov nemohl déle snést, protože přehnaný a iracionální klid mu nikdy ještě nepřinesl nic dobrého. Vstal a beze slov chtěl odejít ze stanu.

„Ven bych nechodila, v křoví se tam děje něco opravdu nehezkého.“ upozornila ho.

„Já vím, jdu je zpacifikovat, ať Gardol nepřijde k úhoně, bude se nám ještě hodit.“

„Nemyslím, že by mu ublížila, necítím žádné nepřátelství, tedy alespoň ne k vlkodlakovi.“

„Tvoje telepatie sílí, to rád vidím, také se bude hodit.“

„Nevím, co se to ve mně stalo, trochu se toho bojím.“

„Prvotní magie se kolem mě začíná objevovat v poslední době trochu moc často.“ přikývnul. „ Povídej mi vaši verzi mýtu o apokalypse.“ vyzval ji a opět se usadil.

„ Den najede,“ přednášela s trochou problémů v běžné lidské řeči legendu, kterou znala jen v jazyku jejich rasy, „ kdy bůh navrátí se na náš svět, vyzván zoufalým a očekáván všemi. V ten den procitne pět mesiášů. Osamocený hledač, který odliší spravedlivého Vládce od krutého a Nádobu Světla od Nádoby Temnoty… Těch pět se setká, až příroda zchřadne a země bude chrlit oheň…

…Nádoba zhyne pro znovuzrození nebo zničení světa prvotními silami, které Vládce spoutá svou vůlí a boží relikvií…

…“

* * *

„ Můj pane, opravdu chcete jen tak vyrazit, sám a po tolika letech do toho nečasu?“ snažil se Bergill vymluvit Pánovi jeho bláznovství nebo alespoň na povrch projevit starost.

„ Nečasu? Podívej se na tu krásu…kdyby čas dovolil, namaloval bych ty rozkošné mraky jako kočár samotného boha. Už to přichází… Ano, v mém novém světě žádný ubohý čas nebude! Teď se mi kliď z cesty!“ Rozkázal a majestátně vykročil do nového dne temnějšího než noc. Jeho krok spaloval zemi a v jeho stínu chřadla tráva i květiny. Kroky zkázy, kroky Vládce.

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E08: Wingal om Crospaniel

Třetí kapitola Přepadnout a zlomit z knihy Na okraji našich stínů.

Wingal om Crospaniel

Temnou, vzhledem překrásnou roklinu již dávno zahalila tma. Noční tvorové opustili své nory a skrýše a vydali se na lov. Z rostlin se líně zvedal mlžný opar, který tvořil větší shluky mlhy. Tuto mlhu prosvěcovala záře Měsíce, který se pyšnil svojí půlměsíčkovou krásou. Dokonce se na půlnočně modré obloze třpytí miliony překrásných hvězd. A toto uvědomění by nejspíše vzbuzovalo romantickou atmosféru v každém, v němž je kousek romantické duše. A ano, byl to docela kouzelný obraz, který však kazilo jediné.

Bezvládné dívčí tělo, ležící mezi dvěma vrbami, jež smutečně sklánějí své větve, jakoby oplakávaly právě tuto dívenku. Její tvář dávno ztratila veškeré odstíny tělové barvy a téměř zpopelavěla. Suché a popraskané rty se zbarvily do tmavě modré, skoro až černé barvy a prsty na rukou, včetně celých zápěstí začaly téže modrat. V obličeji se usídlil zmatený výraz v kombinaci se strachem a bolestí.

* * *

Generál se nechal vést těmi dvěma, kteří polemizovali o svých taktikách boje. Ano, za jiných okolností by s nadšením zvědavě poslouchal, jakou kdo ovládá strategii, ačkoli to bylo více než jasné už jen z toho, jaká kdo byl rasa, ale nyní ne. Momentálně jeho osobu tížila mučivá otázka: Je Calebra v pořádku?!

Vlkodlak se náhle se zavrčením zastavil a upřel pohled na cosi nevýrazného, ležícího na zemi. „Co to, pro vlčí drápy, je?!“ zabrblal a zavětřil. Do čenichu nasál známý pach. „K sakru!“ odplivl si.

To už Generál poklekal k tělu Calebry. Roztřesenou rukou se snažil nahmatat tep, ačkoli věděl, že není jisté, zda konkrétně její rasa tep hmatatelný má, ale to mu momentálně bylo úplně volné. Nebral na vědomí přibližující se nebezpečí, jež každou další ztracenou vteřinou bylo blíže. Opatrně podebral dívku a posadil ji do pololeže, podepírajíc její záda a hlavu svojí paží.

„Calebro?“ řekl tiše, doufajíc, že se probere. Jeho hlas nesl náznak obav o tuto křehkou bytost – jak ironické pro někoho, jako je on, neboť sám několik příslušníků její rasy byl nucen zabít.

Miranta se otráveně ušklíbla. „Říkám vám pořád, že je neschopná!“ procedila drze a otočila se zády k muži.

V duchu se jí objevovaly představy, jak se té ohavné otrokyně zbavit jednou provždy. I slepý by si všiml, že nyní ještě žije. O co hůř, Generál má pro ni zřejmě slabost, což jim dal jasně najevo už v kobce, kde ji zachránil.

Znechuceně se zašklebila. Projel jí osten žárlivosti.

* * *

To tíživé ticho… Ta slova vepsaná ve vzduchu… Spirály, kružnice, přímky… Temnota a strach… Zvláštní chvění usazené v konečcích prstů jejích rukou…

Tolik slov všude kolem ní… avšak jedno jediné se jí vrylo popaměti.

Estis.

Jméno, jehož nositele neznala.

Nebo snad ano?

Do toho ticha se z dálky ozval jí povědomý hlas. Mluvil k ní. Tiše, chlácholivě, především starostlivě. A s každým slovem se jméno Estis do její paměti vrývalo ještě hlouběji.

Prober se! Otevři oči! No tak, Calebro!

Mluvil k ní.

Temnota pomalu začala ustupovat. Jejím tělem proletěl záblesk bolesti, když konečně oči otevřela. Překvapeně zamrkala a podívala se do očí tomu, komu to zvláštní jméno připisovala.

Otázkou zůstává, zdali se nemýlí.

* * *

Sotva pocítil navracející se život do bezvládného těla, spadl mu obrovský balvan ze srdce. Calebra opatrně otevřela oči a zamrkala. Chytila se jeho ruky, jakoby padala a chtěla se jen zachytit. Generál předpokládal, že to zachycení se je pouze nevědomé.

Když se mu odvážně a odevzdaně zadívala do očí, měly ty její podstatně tmavší odstín, než je obvyklé. „Estisi…“ zašeptala tiše. Náhle si však uvědomila, cože se to vlastně stalo a prudce se odrazila a vyskočila na nohy.

Generál si všiml, že dívka bojuje s nevolností, ale nesnažil se ji zastavit.

Miranta s Gardolem nechápavě pohlédli na ušmudlanou holku. Sukuba jen překvapeně zamrkala, když se ta ohava postavila tváří k Měsíci, mírně rozpřáhla ruce a do ticha noci zašeptala kouzelnou formuli, již po pár vteřinách zopakovala hlasitěji, že ji slyšeli všichni tři.

„Wingal om Crospaniel!“ – takto zněla zvláštní slůvka nabytá magií.

Okolo všech čtyř se rychlostí blesku utvořil ohnivý kruh. Ovšem plameny zableskly jen na pár okamžiků a nesly barvu měsíčního třpytu. Když zhasly, zůstala po nich jen vypálená hranice, značící hlubokou propast.

„Cos to udělala, ty ničemnice?!“ zavřeštěla vztekle Miranta, ale odpovědi se jí nedostalo. „Slyšíš!?“ zaťala ruce v pěst a došla ke Calebře. „Ptám se tě, cos to udělala!“ zahřměla vztekleji, a když jí opět nebylo odpovězeno, napřáhla se, aby mohla dívku udeřit, ale ruku jí někdo ještě za letu chytil.

Překvapeně se ohlédla a nechápavě se zadívala do jantarových očí Gardola.

„Wingal om Crospaniel.“ Zašeptal tiše vlkodlak.

Protočila oči v sloup. „To jsem slyšela taky!“ odsekla mu. „Ale k čemu nám to je, když už to ani nehoří?!“

Vlkodlak se s tichým uznáním podíval na otrokyni. „To ti vysvětlí Generál…“

Miranta se v očekávání okamžitého vysvětlení podívala na muže.

Generál pocítil uvnitř své hrudi rozlévající se horkost. Jak zná mé jméno? Ptal se sám sebe v duchu. Již několik staletí je nezná nikdo…

Pak se stalo něco neméně neočekávaného. Měsíční třpyt je zahalil svým žárem. Všechny.

„Brána do podsvětí…“ odpověděl tiše sukubě. „Jedná se o kouzlo, které dokáže vyvolat jen ten, komu v žilách koluje hodně mocná krev. Neznám nikoho, kdo by to dokázal. O této kouzelné formuli jsem doposud jen slýchával…“ dořekl a usmál se sám pro sebe.

„K čemu nám to je?!“ odvětila Miranta.

„Jen se hezky posaď a sleduj. Sama uvidíš, k čemu.“ dodal rychle Gardol, sledujíc družinku nepřátel, která se k nim řítila neskutečnou rychlostí.

* * *

Calebra cítila, jak jí svit Měsíce dodává potřebnou energii. Vlastně té energie dodával tolik, že se začínala obávat, aby to její tělo uneslo. Cítila, jak jí pozvolna docházejí síly.

Začala panikařit.

Moc dobře věděla, co přijde, když se někomu z těch zlotřilců podaří dostat se až k ní. Vypálená hranice jej přemístí do Podsvětí, v lepším případě jen do jiné dimenze. Ale jak dlouho dokáže tuto síť ještě udržet? K čemu jí je tolik energie, když je pořád ještě hrozně slabá a tělo si neumí brát energii pro sebe, páč ji všechnu odesílá do Brány, aby zůstala otevřená?

Musí to dokázat! Prostě musí! Už kvůli Generálovi!

Začala pociťovat, jak se pomalinku trhají nitky, jež drží její kouzlo v „provozu“, hezky jedna po druhé. Z očí se jí začínaly kutálet slzy vyčerpání, ale nevzdávala se.

Se zaťatými zuby držela Bránu otevřenou.

Svým vnitřním zrakem zahlédla, jak jsou obklopeni bandou nepřátel. Věděla, co přijde. Připravovala své tělo na nárazy bolesti, které ji zaplaví, jakmile bude jeden po druhém pohlcován propastí. Skousla si spodní ret a…

Tiše zaúpěla, když se Brána otevřela ještě víc a ty zpropadence stáhla do svých útrob.

Pak jen zahlédla zběsilý úprk dvou mladých bojovníků, jež se stali svědky zmizení a pohlcení svých přátel.

Vyčerpaně klesla do kolen a Brána se zavřela. Její vnímání bylo náhle opět zahalenou houstnoucí temnotou. Ještě před tím, než vědomí ztratila úplně, stačila jen tiše hlesnout: „Estis…“

* * *

Miranta nevěřila svým očím. Zalapala po dechu.

Slyšela jen výkřiky obětí toho ohnivého kruhu, když se jeden po druhém ztrácel v nekonečnu. V údivu si ani neuvědomila, že má otevřená ústa.

Pak jen viděla sesypávající se tělo té malé ještěrky, kterou z hlouby duše proklínala. Vnímala svoji rostoucí škodolibost vůči té překážce ke Generálovi. Přála jí jen to nejhorší, protože v jejích očích si nic jiného otrokyně nezaslouží.

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie

Na okraji našich stínů S01E07: Jejich schopnosti

Sedmá kapitola Jejich schopnosti z knihy Na okraji našich stínů.

Jejich schopnosti

„Přináším ti pozdrav smrti,“ zašeptal Generál celý zahalený tmou. „Je na tobě, jestli tě mine, nebo jestli udeří. Pochopil jsi?“

Zakrslý muž s široce otevřenýma očima jen přikývl.

„Kdo tě poslal?“ Generál přiblížil dýku do těsné blízkosti levého oka zakrslíka. „Mluv stručně a jasně. Kdyby tě náhodou napadlo zakřičet o pomoc, byla by to poslední myšlenka, která se ti zrodila v hlavě.“

Muž bez pohnutí stál na místě a snažil se nevnímat tlak přítomného okamžiku. Vypjatý soustředěním nedokázal ani mrknout. Když se jeho křivky v tváři začaly měnit, Generál pochopil, že se chystá promluvit, dýku tentokrát přiblížil k jeho hrdlu.

„Neme et dui far,“ zasyčel vztekle a jeho oči se prozářily.

Prudký pohyb Generálovy pravé paže vyvolal okamžitou krvavou erupci, která rázně ukončila život muže, jenž se protivil vůli Generála.

„Neme et dui far ke,“ klidně pronesl Generál k bezvládnému tělu, které nyní leželo u jeho nohou. Tušil, že to takto dopadne, ale za pokus to stálo. Od prvního okamžiku dobře věděl, že protivníka čeká jistá smrt, doufal jen, že ho přiměje alespoň trochu spolupracovat. Byť i jenom malá indicie by stačila. Ten muž něco věděl, to bylo jisté. Jediné, co po sobě nechal, byly dvě vrhací dýky, balíček lahviček a paklíče. Přestože nebyl Generál znalec alchymie, tušil, k čemu lahvičky měly sloužit. Rozhodně se budou na výpravě dříve nebo později hodit.

Žádnej pergamen, kruci, přelítlo Generálovi hlavou. Musí být někde nějaké znamení, nějaký vzkaz, ujišťoval sám sebe. Každý z nich nosí nějaký vzkaz.

Generál mrtvému muži vyhrnul rukávy, prohlédl je z obou stran, totéž provedl i u dolních končetin, pak se vrátil zpátky k ramenům a … „Ano,“ až se slova sama vydrala z Generálových úst.

Na krku měl vypálený nějaký ornament. Tvarem Generálovi nic nepřipomínal, nic, co by někdy viděl anebo o čem by slyšel. Mýty božských, polobožských i lidských stvoření skrývaly mnohá tajemství právě v různých symbolech a ornamentech. To Generál dobře věděl, a proto studiu symboliky zasvětil mnohá léta. Sbíhající a rozbíhající se čáry, které dělily půlkruh, mu byly trochu povědomé, ale takto přesně vyobrazené je ještě nikdy neviděl.

Za normálních okolností by tuto indicii přivítal s radostí. Generál byl totiž vždy rád, když se mohl pochlubit, že viděl něco, co ještě nikdo jiný, ba dokonce něco, co jeho předci ještě nezaznamenali. Nyní mu ale toužená indicie neposloužila k účelu, a to ho poněkud rozhořčilo. Vždy prahnul po tom, aby věděl, s kým bojuje. Zkušenost ho naučila, že právě tahle informace je na bitevním poli ta rozhodující. Nevěřil, že blížící se tlupa je a bude ojedinělá. Všechno a všichni mají nějaký cíl, někam směřují a něco chtějí. Neznalost se nejenom nevyplácí, ale vždy za ní zaplatíme. V těch horších případech smrtí. A v těch nejhorších – naší vlastní smrtí.

Nejraději by se s tlupou vypořádal sám, někde v jeskyni, kde by si mohl pohrát s jejich myslí a poté s fyzickou bytostní schránkou. Tady je ale v otevřeném prostoru, mohl by někdo utéct a poslat vzkaz zvědům. Právě tyto obavy kazily jeho houževnaté psychokrvelačné přání. Do hry musel nechat zapojit i Gardola a Mirantu. Na vysvětlování ohledně sběru informací od nepřítele jednak nebyl čas a jednak by to ta zvířata ani nepochopila.

Ostrým tempem vyrazil směrem k táboru. Zřejmě to nestihne před prvním kontaktem družiny s nepřítelem, ale pokud půjde vše podle plánu, mohl by dorazit během boje a případný nepoměr vyvážit. Vlastně dobře, že se musí ti tři o sebe postarat. Alespoň na chvíli a zase takové nebezpečí jim nehrozí. Generál sám byl velmi zvědavý, jak se projeví v boji Miranta, do jaké míry či zdali vůbec dokáže naplnit jeho očekávání.

Když už byl v dostatečné vzdálenosti, pokusil se dotknout myšlenkami vzdálené tlupy. V tom okamžiku mu ale hlavou prostoupil impulzivní šíp. Klesl na kolena s rukama držícíma se na týlu hlavy, aby potlačil svoji bolest. Na takové reakce nebyl vůbec zvyklý. Je totiž dalece přesvědčen o svých schopnostech jako výjimečných, nicméně tato situace napovídá spíše o obrázku přemožitelnosti. Bolest stejně rychle jako přišla, tak odešla. Generálův tep se zrychlil, začal výrazněji dýchat a hlavou se mu honily všelijaké myšlenky. Jedno měly ale společné. „Jak je to možné?“

Když svoji pozornost začal blíže upírat na psychické reflexy, odpověď se zdála více a více jasnější. Jejich cestu musí křižovat někdo, kdo ovládá staré umění. Podle mytologie příliš málo jedinců mělo potenciál se naučit těmto schopnostem, příliš málo jedinců bylo vůbec učeno těmto schopnostem a příliš málo jedinců si troufá využívat těchto schopností. Energetický blesk je dvojsečnou zbraní, která se vrací s energií nepřítele na vyvolavatele. Pokud je energie vyvolavatele vyšší, nepřítel je zraněn v intenzitě rozdílné energie. V případě, že je energie nepřítele vyšší, je zraněn vyvolavatel.

Generál ale necítil žádné zranění. Byla to pouze vteřinová bolest, která rychle odešla a, zdá se, nezanechala žádné následky.

Bylo to tedy jen energetické vybití? Či byl na vyšší energetické hladině a blesk se otočil vůči vyvolavateli? A co se stane, jestli se o něco podobného pokusí Calebra? Dozajista zemře…, pomyslel si Generál.

Musím jí varovat. Generál okamžitě vysílal svá slova Calebře. Něco bylo ale špatně. Generálův obličej ztuhl.

* * *

Gardola vnitřně tato slova vyprovokovala. Jeho emoce vůči Mirantě byly na spadnutí, a tak jediné, co dokázal, bylo spojit úmysl své bojovnosti a emotivní hravosti, když naprázdno secvaknul čelist s vyceněnými zuby.

Calebra se na Mirantu ani nepodívala, natož aby se věnovala její otázce. Jejím nynějším hlavním cílem bylo ochránit samu sebe. Kdyby ale nedokázala ochránit Mirantu anebo Gardola, prozradila by tím i sebe. Poodešla do ústraní, aby se mohla více soustředit. Posadila se, zavřela oči a začala intenzivně pracovat se svými myšlenkami. Gardol i Miranta zůstali kupodivu v klidu a ani se nedožadovali nezodpovězené otázky.

Po minutách snažení Calebra otevřela oči a plná vysílení zašeptala: „Nejde to. Nejde…“

Gardol na nic nečekal a celý pobouřen zvědavostí se ptal: „Cože? Co nejde?“

„Je to zvláštní. Něco ruší moje myšlenky.“ odpověděla.

„Jsi neschopná!“ vrhla na ni Miranta.

„Sna…,“

„Zkus to ještě jednou,“ přerušil Calebru Gardol.

„Probuď se, je nám k ničemu!“ poznamenala Miranta na adresu Gardola a hned pokračovala ke Calebře, „Což kdybychom tě předhodili té tlupě jako návnadu. Aspoň bychom měli čas a jistotu, že se nám nic nestane.“ Miranta se zákeřně usmívala a představovala si scénář, jak se celá tlupa sápe po Calebře a ona z povzdálí jednoho po druhé v žádném spěchu likviduje. Osud Calebry jí byl lhostejný.

„Hmmmm,“ zaznělo ze zavřených úst Calebry, která se rázem otočila zády k oběma a začala se opět soustředit.

Miranta už ani nečekala, že ta ubohá dívenka při druhém pokusu něco svede a odešla do stanu pro svůj opasek zbraní.

Pocity, které nyní při využívání svých schopností Calebra cítila, byly velmi zvláštní. Cítila, že je příliš slabá na takový úkol. Zvláštní, protože několik desítek minut zpátky dokázala psychicky vystopovat tlupu nepřátel a teď, kdy jsou ještě blíže a její schopnosti by měly fungovat o to více intenzivněji, je nedokáže používat vůbec. Traduje se, že psychické schopnosti jsou vyšší úrovní interakce. Právě teď jakoby tu působila další síla, která je ještě na vyšší úrovni. Šum, který zaplavil všechny Calebřiny myšlenky, se zdál být neoblomný. Sbíhající se a rozbíhající křivky přes výraznou kružnici, které při plném soustředění viděla, nedávaly žádný smysl. Spíše připomínaly chaos nežli harmonii a řád.

Byla uvězněna ve své vlastní neschopnosti. Ani utéci nemohla. Neměla totiž kam. A především neměla s kým. Shadow byl uvězněn v jejích slovech mysli.

Po několika dalších minutách čekání Gardol nespokojeně frkl a zamířil také ke stanu.

Když rozhrnul kožené pásy a vstoupil, spatřil Mirantu v krátké halence, jež lehce překrývala její bytostně smyslné tělo. Na takový okamžik jako by čekal. Nespoutaná krása plná otevřených výzev, pro které musí jedinec bojovat. Jeho vášeň v něm probudila slintající zvíře, které je pouhým okrajem od ztráty veškerých zábran.

„No ve stanu nebudeme, hlupáčku, já to ráda venku, víš? A pro tebe to bude taky lepší. Ale to bys měl jako stopař určitě vědět…“ přivítala ho se vší vřelostí Miranta.

Přes takovou narážku se už Gardol nepřenesl a pravým pařátem strhl celý stan. Miranta stačila rychle vyklouznout prázdným otvorem ven, ale Gardol byl zavalený stanem. Jak se pomalu soukal ven, sklidil od Miranty hraný potlesk a velmi upřímný smích.

* * *

„Hej, vy dva!“ potichu křikl Generál ke spadlému stanu. Jeho hlas zněl velmi zadýchaně. Chtěl jen, aby se ztišili a hned pokračovat, protože měl opravdu důležité věci, které chtěl co nejdříve sdělit.

„Aaa, dobrý večer přeji, pane generále,“ pohlédla do tmy s jemnými slovy Miranta, až spatřila Generálovy obrysy.

„Hlupáci, shodili jste stan. Mohl sloužit jako past.“ káravě pokračoval Generál. „Calebra je ve stanu?“

Gardol, který se ještě plazil ze stanu ven, jen ukázal tlapou směr.

„Dobře, pojďte za mnou. Připravíme se na tu tlupu.“ stroze mířil ke Gardolovi a Mirantě.

„Já jsem připravená, však to nevidíte, Generále?“ Miranta udělala otočku a přehodila vlasy na druhou stranu, aby předvedla svůj kostýmek a samu sebe v ženské kráse.

„Generále, já bych…“ ihned navázal Gardol ale byl ostrým hlasem rázem přerušen.

„Hej, držte tlamu! Řekl jsem, že máte jít za mnou.“

Kniha Na okraji našich snů obsahuje tyto kapitoly

Autoři knihy: Martin Rosulek, Jakub Dočkal, Ponky Warky Ponitalie