Prvními a posledními otroky

Prvními a posledními otroky

Neodkážeme to vyslovit. Snad to nedokážeme ani vysvětlit. Je to uvnitř nás a možná, že nám to napovídá. Snaží se nám něco říct, ale těžko tomu dokážeme porozumět.

Není to jednoduché. Naše smysly, zrak, sluch, čich ani hmat nedokáží rozpoznávat a identifikovat blíže. Jsme uprostřed a zároveň cítíme, že kolem nás je obrovská prázdnota. Možná jsme skutečně uvnitř. Ničeho? Nevidíme. Nechceme se dívat. Nechceme vstoupit a odhalit všechna tajemství, která jsou nám přichystána.

Cítíme silné napětí a zvídavá povaha nás nenechává v klidu. Je to náš příběh – náš příběh, který budeme vyprávět. Stane se naším patronem při cestě zpátky. Budeme mu vděční, a proto nacházíme čas se mu věnovat dnes. A zítra.

Přemýšlíme a vytváříme virtuální fikce, které nás posazují do fiktivních realit, které jsme schopni vyfantazírovat a snad si až reálně představit.

Není to konec jednoho světa a začátek druhého. Dokázali jsme sloučit dva elementy, dokázali jsme smíchat dvě tekutiny, které se vzájemně se barvitě zvýrazňují. Negradují, jen procházejí proměnou. Přestáváme být na okamžik výtvarníky a tvůrci a usedáme do křesla účastníků.

Náš svět nám neotevírá náruč. Přicházíme a náruč mu můžeme nabídnout pouze my. Tentokrát se nemůžeme rozhodnout, naše křeslo nás svazuje a zabraňuje učinit volbu. Poutavé rozhodnutí, které vyvolá vlnu šířící se v oblasti 7 miliard lidských bytostí. Propojenost, kterou si v našem třicátémosmém světě jsme schopni uvědomit, nabízí úžasné možnosti, jak přestat být člověkem, který se narodil ve dvacátém století.

Odcházíme od nelákavého a míříme k žádanému. Ctíme a respektujeme. Upřímně a otevřeně. Sdílíme pocity a hledáme naděje. Ptáme se druhých, ale hlavně sami sebe. Jsme jen zmateni anebo je to stav, který nám má napovědět.

Prožíváme neopakovatelné momenty, které nám pokládají na náš bílý stůl malé zámky. Každá nová událost v našem sedmidenním týdnu přidává další zámky a další. Dokážeme zámky odemknout svým klíčem života?

Jsou to jen pocity, které nás matou anebo jsou to pocity, které napovídají a šeptají. Vstoupíme do našeho dalšího světa, kde budeme usilovně hledat. Otevřeme oči a dáme volnost svým nadějím. Skrze naše brány jim rostou křídla. Lehce vzlétávají vstříc svému poděkování. Ocitáme se na kraji svého vlastního já. Další svět necháváme vyrůst v rozbořeném bludišti.

Ztrácíme se v odrazech zrcadel a těžko poznáváme sami sebe. Naše odrazy se proměňují a stěží jsme schopni zaostřeně sledovat, vnímat, pozorovat a domýšlet. Náš příběh, už netvoříme my, je tvořen tím, co zbylo, stal se natolik zamlklým, že někdo musel začít mluvit. Vyčerpali jsme naše sny. Vyčerpali jsme svojí fantazii.

Zapalujeme proto svíčku představivosti, jež svým světlem začne prozařovat temnotu naší vnitřní skořápky. Slabí a neškodní se potácíme, uvnitř s jiskrou, která mezi svým zhasnutím vyčkává na pozdní okamžik, který vdechne dávku adrenalinu do tepen našeho příběhu.

Procházíme proměnou. Cítíme, jak se vše okolo mění. Vše se dostává do pohybu, a tak nezůstáváme na místě. Sami jsme byli nuceni vykročit. Nechtěli jsme. Byl to ten pocit, který nám šeptal. Nevěděli jsme a dosud nevíme, zda-li jsme to nebyli my, kdo zbořil naše bludiště a za několik let se vrátil, aby jej objevil.

Cestujeme skutečně anebo necháváme cestovat jen své myšlenky? Jsme to my v našem příběhu anebo jsme jen režiséři, kteří mají zakázáno vstoupit na scénu. A dokážeme někdy porušit fantazijní pravidla, kterými jsme strůjci? Prvními a posledními, svobodnými otroky…

Rate this post

Autor

Martin Rosulek

Martin Rosulek je online podnikatel a digitální nomád. Po cestách v Austrálii a jihovýchodní Asii, procestoval Kanadu a Latinskou Ameriku. Často se vrací do Thajska a sbírá další zkušenosti o práci na dálku. Zaměřuje se online marketing a affiliate. Martin bloguje na DigitalniNomadstvi.cz.